21 Cdo 346/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 346/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2018 Spisová značka:21 Cdo 346/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.346.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody zaměstnancem Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 250 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011 § 331 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011 § 122 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011 § 123 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 346/2018-224 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany v Praze 6, Tychonova č. 221/1, proti žalované I. H., zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, o 75 721 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 228/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. září 2017 č. j. 12 Co 670/2016-196, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 9. 12. 2014 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 75 721 Kč „s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky ode dne 11. 11. 2014 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě kontroly činnosti odboru pro válečné veterány, jehož ředitelkou byla žalovaná jmenována dne 1. 11. 2011, uskutečněné ve dnech 25. 9. 2013 až 12. 2. 2014, bylo zjištěno, že žalovaná v rozporu s právní úpravou a skutečně vykonávanými činnostmi přiznala ode dne 1. 11. 2011 zaměstnankyni J. V. neoprávněně vyšší platovou třídu, konkrétně 9. namísto 7. platové třídy, čímž došlo v období od 1. 11. 2011 do 1. 11. 2013 k neoprávněnému navýšení „vypláceného platu v předběžně vyčíslené výši 91 000 Kč bez tzv. odvodů“, a tedy ke vzniku škody na straně žalobkyně, že naopak zaměstnankyni M. L. přiznala žalovaná od téhož dne neoprávněně nižší platovou třídu, konkrétně 7. namísto 9. platové třídy, a proto jí bylo nutno – vzhledem k tomu, že práci odpovídající zařazení do 9. platové třídy skutečně odváděla a odvádí - vzniklý rozdíl v platu vyčíslený částkou 83 804 Kč za uvedené období doplatit z důvodu bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně, že dohodami o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 31. 10. 2013 uzavřenými s J. V. a M. L. byl „protiprávní stav napraven“, že „objasňovací orgán“ žalobkyně dospěl ve své „Zprávě o výsledcích objasňování škody“ ze dne 22. 7. 2014 č. j. 151-6/2014-7542 k závěru, že žalobkyni byla vyplacením platu J. V. za období od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2013 ve výši rozdílu mezi 9. platovou třídou, do níž byla zařazena, a 7. platovou třídou, do níž měla být s ohledem na vykonávanou práci skutečně zařazena, způsobena „škoda na penězích“, která byla upřesněna na částku 75 721 Kč (plat J. V. v rozhodném období v celkové výši 56 508 Kč a odvody na sociální a zdravotní pojištění odvedené zaměstnavatelem v celkové výši 19 213 Kč), a že ke vzniku této škody došlo v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované. Žalobkyně má za to, že u žalované, která jako vedoucí zaměstnanec žalobkyně tímto svým protiprávním jednáním porušila ustanovení § 123 odst. 2 zákoníku práce, tedy povinnost zařadit J. V. do platové třídy určené podle „nejnáročnější na ní požadované práce“, kolektivní smlouvu platnou do 31. 12. 2011, ustanovení § 301 písm. c) a d), § 302 písm. d) a f) zákoníku práce a § 47 odst. 1 zákona o majetku státu, lze dovodit „obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle pracovněprávních předpisů“ s tím, že jsou „splněny všechny předpoklady, na jejichž existenci zákon váže vznik odpovědnostních vztahů“. Žalovaná zejména namítala, že zaměstnankyni žalobkyně J. V. buď žádný plat neprávem vyplacen nebyl a žalobkyni žádná majetková újma nevznikla, anebo pro případ, že by snad této zaměstnankyni skutečně byl neprávem plat (či jeho část) vyplacen, musela by se žalobkyně ohledně takového přeplatku vypořádat „právě a jen“ s touto zaměstnankyní ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku práce a ohledně provedených odvodů pak s příslušnými orgány veřejné správy s tím, že pokud by tak neučinila, byla by to jen žalobkyně, kdo by za případnou majetkovou újmu odpovídal. Uvedla, že je „notoricky známou skutečností, že předpokladem úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, je nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě“. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 23. 6. 2016 č. j. 11 C 228/2014-182 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 37 607 Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Godyckiho. Vycházel ze zjištění, že zaměstnankyně žalobkyně J. V. byla na základě dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 10. 10. 2011 a podle popisu pracovní činnosti z téhož dne, které podepsala za žalobkyni žalovaná, zařazena na systemizované místo archivář, že platovým výměrem ze dne 1. 11. 2011 byla zařazena do 9. platové třídy a byl jí stanoven plat v úhrnné výši 26 770 Kč a že fakticky vykonávala práci asistentky. Dovodil, že vzhledem k tomu, že J. V. se nedovolala neplatnosti dohody o změně sjednaných pracovních podmínek a platového výměru, nemůže se soud již v tomto řízení zabývat a provádět dokazování k případným rozporům mezi vůlí a projevy vůle při uzavírání dohody o změně sjednaných podmínek ze dne 10. 10. 2011 mezi žalobkyní, za kterou jednala žalovaná, a J. V., či jinými důvody neplatnosti, které byly dříve považovány za důvody zakládající absolutní neplatnost, a důvody neplatnosti platového výměru ze dne 1. 11. 2011, kterým byl určen plat; J. V. vzniklo právo na přidělování práce dle dohody o změně pracovní smlouvy a na plat dle platového výměru, které jsou platnými právními úkony. Dospěl k závěru, že ustanovení § 331 zákoníku práce o vrácení neprávem vyplacených částek ve vztahu k J. V. nelze použít, neboť zaměstnanec se může obohatit na úkor zaměstnavatele jen tím, že od zaměstnavatele přijal peněžité částky „neprávem“, tj. bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl, že plnila-li žalobkyně J. V. plat na základě platného (bezvadného) právního úkonu, jehož platností se soud nemůže v tomto řízení zabývat, nemohla žalobkyni vzniknout škoda, neboť „stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, tj. protiprávním“, a že vyplacení platu J. V. není nemravný výkon práva, když sama žalobkyně v řízení argumentovala dobrou vírou J. V. a předložila i její vyjádření, podle kterého vycházela z toho, že platový výměr je řádný a že změna prací byla provedena v souladu s právními předpisy, a z provedeného dokazování nevyplynulo, že by přímým úmyslem J. V. a žalované při sjednání změny pracovní smlouvy a vyhotovení platebního výměru bylo způsobit žalobkyni újmu; takový závěr nevyplývá ani ze šetření odboru kriminální služby Hlavního velitelství Vojenské policie. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 9. 2017 č. j. 12 Co 670/2016-196 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, který se zaměřil „výlučně na otázku“, zda dohoda o změně pracovních podmínek ze dne 10. 10. 2011, jíž žalovaná jednající jménem žalobkyně sjednala s J. V. nový druh práce (archivář), a platový výměr ze dne 1. 11. 2011, jímž této zaměstnankyni přiznala zařazení do 9. platové třídy, jsou platnými právními úkony či nikoliv, že založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na konstatování, že plnila-li žalobkyně plat J. V. na základě platného právního úkonu (resp. úkonu, jehož platnost již v tomto řízení nelze zpochybnit, a proto je na něj nutno nahlížet jako na platný), nemohla žalobkyni vzniknout škoda, neboť stejný stav nemůže být současně stavem právním i protiprávním, a současně přisvědčil žalobkyni, že výsledná neplatnost právního úkonu učiněného zaměstnancem není zákonnou podmínkou pro vznik odpovědnosti tohoto zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli ve smyslu § 250 zákoníku práce. Uložil soudu prvního stupně, aby posoudil uplatněný nárok z hlediska splnění předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli podle § 250 zákoníku práce, aby v závislosti na procesní aktivitě účastníků provedl důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, a shledá-li nárok žalobkyně co do základu opodstatněným, aby jej posoudil co do jeh