21 Cdo 3465/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3465/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2007 Spisová značka:21 Cdo 3465/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3465.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3465/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně  H.  Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem  o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, o určení, že původní pracovní  smlouva  a  pracovní   zařazení   žalobkyně   nadále   platí  a  o 54.972,- Kč, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 228/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2006 č.j. 10 Co 241/2006-130, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „dohoda o rozvázání pracovního poměru z 22. 9. 2004 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná“, že „nadále platí původní pracovní smlouva z 1. 3. 1991 včetně dodatku č. 2 a zařazení žalobkyně ve stavu úředníků ÚSC žalovaného“, a aby žalovanému   bylo   uloženo   zaplatit    žalobkyni 54.972,- Kč „za období od 23. 9. 2004 do 31. 1. 2005“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dohodu podepsala po ujištění zaměstnanců žalovaného, že „je třeba dohodu podepsat, protože podle právních předpisů není možno řešit její případ, kdy dosahuje věku a dalších podmínek pro možnost požádat o starobní důchod“. Tato informace však byla nepravdivá, neboť žalobkyně ve skutečnosti neodešla do důchodu a neodcházela do něj dnem 23. 9. 2004, a v době uzavírání dohody dne 22. 9. 2004 neměla ani podánu žádost o přiznání starobního důchodu. Z těchto důvodů je podle názoru žalobkyně uzavřená dohoda o rozvázání pracovního poměru neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce, neboť se svým obsahem a účelem příčí zákonu a příčí se dobrým mravům. Vzhledem k tomu, že podle názoru žalobkyně pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá, domáhala se rovněž určení, že „nadále platí původní pracovní smlouva z 1. 3. 1991 včetně dodatku č. 2 a zařazení žalobkyně ve stavu úředníků ÚSC žalovaného“, a požadovala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí ušlý výdělek ve výši 54.972,- Kč za období od 23. 9. 2004 do 31. 1. 2005. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 8. 2. 2005 č.j. 4 C 228/2004-41 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 24.371,- Kč a že je povinna zaplatit „doplatek soudního poplatku ve výši 200,- Kč Okresnímu soudu v Tachově“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žalobkyně sama iniciovala jednání s ohledem na dosažení věku pro vznik nároku na starobní důchod“, že „žalovaný navrhl určitý způsob řešení žádosti žalobkyně, tj. připravil návrh dohody o skončení pracovního poměru dohodou k 23. 9. 2004 a návrh dohody o pracovní činnosti“, a že „bylo tedy plně na žalobkyni, zda s předloženými návrhy bude souhlasit a předložené dohody podepíše jako vyjádření souhlasu s těmito dohodami“. Protože žalobkyně dne 22. 9. 2004 rovněž podepsala dohodu o pracovní činnosti na dobu určitou jednoho roku, kterou soud „považuje za dohodu platně uzavřenou v souladu se zákoníkem práce“, byla zamítnuta také žaloba o určení, že nadále platí původní pracovní smlouva z 1. 3. 1991 včetně dodatku č. 2 a zařazení žalobkyně ve stavu úředníků Územních samosprávních celků žalovaného, a žaloba o ušlý výdělek za období od 23. 9. 2004 do 31. 1. 2005, neboť „jí nevznikl nárok na náhradu mzdy jako nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru v souladu s § 61 zákoníku práce“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 5. 2005 č.j. 10 Co 340/2005-59 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně sice navrhla postup, kdy s ní bude ukončen pracovní poměr a uzavřena dohoda o pracovní činnosti, ale stalo se tak z podnětu zaměstnavatele, který ji  požádal  o  sdělení,  zda hodlá i po vzniku nároku na důchod v roce 2004 nadále pracovat. O tom, že je zařazena jako úředník ve smyslu zákona č. 312/2002 Sb. a že po ukončení pracovního poměru bude z řad úředníků vyřazena, ji nikdo z řad nadřízených neinformoval. Tato skutečnost má podle názoru odvolacího soudu „zásadní vliv na situaci po vzniku nároku na starobní důchod v možnosti nadále pracovat za původně stanovených podmínek pracovní smlouvou ve znění jejich dodatků. To však žalobkyně zjistila až po uzavření výše uvedených dohod v průběhu výkonu práce u žalovaného. Odvolací soud tedy vytkl soudu prvního stupně, že „pokud dospěl k závěru, že se jedná o dohody, které jsou ve smyslu § 242 zák. práce platné, ale nesoustředil se na ustanovení § 245 zák. práce, kde je upraven institut odstoupení od smlouvy, pak se nevypořádal s danou problematikou vyčerpávajícím způsobem“. Uzavřela-li žalobkyně za dané situace dohody „pouze proto, že byla utvrzována v přesvědčení, že jiný postup není možný a bylo jí zamlčeno, že je do skončení pracovního poměru vedena jako úředník podle zákona č. 312/2002 Sb. a po skončení pracovního poměru bude její pracovní činnost spadat pod jiný režim, pak již z této skutečnosti lze dovodit, že podepsala dohody v důsledku podstatného omylu“. Okresní soud v Tachově poté rozsudkem ze dne 6. 9. 2005 č.j. 4 C 228/2004-73 rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněný“. Ve věci samé soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně dne 22. 9. 2004 uzavřela se žalovaným dohodu o skončení pracovního poměru a dohodu o pracovní činnosti, ale v zápětí již dne 23. 9. 2004 nejprve ústně a posléze 29. 9. 2004 písemně od těchto dohod odstoupila formou „žádosti o anulaci dohod“, protože jsou v rozporu s ustanovením § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Soud prvního stupně uzavřel, že „žalobkyně podepsala dohody v důsledku podstatného omylu a že „je přesvědčen, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného nadále trvá, protože nedošlo ke skončení pracovního poměru v souladu s § 42 zák. práce“. K  odvolání  žalovaného   Krajský   soud v Plzni usnesením ze dne 25. 11. 2005 č.j. 10 Co 863/2005-86 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že „v posuzované věci byly uplatněny nároky jak na neplatnost dohody o skončení pracovního poměru, tak další nárok na náhradu mzdy, nelze z výroku rozsudku dovodit, zda bylo rozhodnuto o základu obou nároků, když naopak z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považuje nárok žalobkyně obligačního charakteru a o výši tohoto nároku rozhodne v konečném rozsudku. Tato úvaha odvolacího soudu je však spekulativní, ani z výroku rozsudku ani z jeho odůvodnění nelze úvahu soudu postihnout. Protože nejde o obligační nárok mezi účastníky a byly uplatněny nároky, o nichž je třeba samostatnými výroky rozhodnout (o každém samostatně), nebyl napadeným rozsudkem ani vyčerpán celý předmět řízení“. Soud prvního stupně (poté, co usnesením ze dne 24. 1. 2006 č.j. 4 C 228/2004-132 návrh žalobkyně o zaplacení ušlého výdělku za období od 23. 9. 2004 do 31. 1. 2005 ve výši 54.972,- Kč vyloučil „k samostatnému řízení“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2006 č.j. 4 C 228/2004-95   žalobu   na   určení   neplatnosti   dohody  o  rozvázání pracovního poměru z 22. 9. 2004 zamítl, rozhodl, že „nadále platí původní pracovní smlouva z 1. 3. 1991 včetně dodatku č. 2 a zařazení žalobkyně ve stavu úředníků územně samosprávního celku“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně znovu dovodil, že „dohoda o skončení pracovního poměru z 22. 9. 2004 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně“, že platně uzavřela i dohodu o pracovní činnosti, jejíž platnost „nezpochybňuje ani žalovaný“, ale vzápětí dne 23. 9. 2004 ústně a 29. 9. 2004 písemně v souladu se zákoníkem práce od těchto dohod odstoupila. Protože podle ustanovení § 245 odst. 2 zák. práce odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, je soud přesvědčen, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného nadále trvá, protože nedošlo ke skončení pracovního poměru v souladu s § 42 zákoníku práce. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 5. 2006 č. j. 10 Co 241/2006-130 rozsudek s