21 Cdo 3466/2013 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3466/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 10. 2014 Spisová značka:21 Cdo 3466/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3466.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zástavní právo Dotčené předpisy:§ 200y o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 200z o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 219a o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 118a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3466/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci zástavního věřitele Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti zástavním dlužníkům 1) M S., 2) P. V., oběma zastoupeným JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova č. 4083/14, a 3) I. V., zastoupenému JUDr. Milanem Šellem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. č. 123/18, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.zn. 12 EXE 21/2010, o dovolání zástavních dlužníků 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2013 č.j. 38 Co 254/2011-69, takto: Usnesení krajského soudu se - s výjimkou části, v níž bylo rozhodnuto ve vztahu k zástavnímu dlužníku 3) - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Zástavní věřitel se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 9.8.2010 domáhal, aby soud k uspokojení "pohledávky ve výši 3.698.000,- Kč a příslušenství této pohledávky - smluvní pokuty ke dni 31.7.2010 ve výši 180.300,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 2.7.2009, zajištěné zástavním právem podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 2.7.2009", nařídil soudní prodej zástavy, a to "nemovitostí - domu - rod. dům, postavený na parcele č. 856/1, parcely č. 856/1 o výměře 217 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 856/2 o výměře 142m2 - zastavěná plocha a nádvoří, způsob využití - společný dvůr, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 1606 pro k.ú. L. u H., obec L." [nyní ve vlastnictví zástavních dlužníků 1) a 2)], "parcely č. 857/1 o výměře 791 m2 - orná půda, způsob ochrany - zemědělský půdní fond, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 1642 pro k.ú. L. u H., obec L." [nyní ve vlastnictví zástavní dlužnice 1)], a "bytu - č. jednotky 3562/43 v budově - bytový dům, postavené na parcele st. č. 5779/1 a parcele st. č. 5779/2, se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku v rozsahu 6761/349042, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 16892 pro k.ú. a obec H." [nyní ve vlastnictví zástavního dlužníka 3)]. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě smlouvy o půjčce č. 309 ze dne 2.7.2009 poskytl zástavním dlužníkům 1) a 2), N. K. a J. S. půjčku ve výši 3.828.000,- Kč, jejíž splatnost byla dohodnuta na 3.7.2010, a že pohledávka z půjčky byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem, vzniklým na základě smluv o zřízení zástavního práva ze dne 2.7.2009. Vzhledem k tomu, že předmětná pohledávka nebyla dosud uspokojena, domáhá se zástavní věřitel nařízení soudního prodeje zástavy. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 4.3.2011 č.j. 12 EXE 21/2010-39 rozhodl, že "žaloba se zamítá", že "žalobce" je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení "žalovaným č. 1 a 2" 13.572,- Kč k rukám advokáta JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka a "žalovanému č. 3" 9.720,-Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Šelle. Dospěl k závěru, že všichni "žalovaní" a J. S. uzavřeli se "žalobcem" dne 2.7.2009 smlouvu o půjčce, na základě které "žalobce" vyplatil J. S. 528.000,- Kč a na "účet uvedený ve smlouvě" ve dvou splátkách 3.000.000,- Kč, a odmítl námitku, že by "k tradici peněz nedošlo", neboť "žalobce" plnil, jak mu "ukládala smlouva o půjčce", a u "žalovaných" se jednalo "o solidární kontrakt". Mezi účastníky však nedošlo k uzavření zástavních smluv ze dne 2.7.2009; "žalobce" totiž "neodtvrdil ani nenavrhl žádné důkazy o tom, že byly "ze strany žalobce dodrženy veškeré náležitosti procesu kontraktace", neboť tyto smlouvy byly zástavními dlužníky podepsány v nepřítomnosti "žalobce" a "za takové situace je k platnosti smluv o vzniku zástavního práva potřeba, aby byla smlouva o vzniku zástavního práva doručena zpět oblátovi, tedy žalovaným", což se však "nestalo". I když došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, tvrzené zástavní právo nevzniklo. Soud prvního stupně ve svém rozsudku označil zástavního věřitele jako "žalobce" a zástavní dlužníky 1), 2) a 3) jako "žalované". K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.2.2013 č.j. 38 Co 254/2011-69 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně nejprve, že ve věci rozhodl rozsudkem, ačkoliv správně (podle ustanovení § 200z odst.3 občanského soudního řádu) měl rozhodnout usnesením, a že účastníky řízení označil za "žalobce" a "žalované", i když správně šlo o zástavního věřitele a zástavní dlužníky. Podle odvolacího soudu pochybil soud prvního stupně "závažně", když "rozhodl tak, že žaloba se zamítá", neboť "takto formulovaný výrok je zcela neurčitý a naprosto neodpovídá tomu, čeho se zástavní věřitel v tomto řízení domáhal, tedy vydání usnesení, jímž by byl nařízen soudní prodej zástavy, a to nemovitostí, které zástavní věřitel konkretizoval výroky žalobního petitu ze dne 6.8.2010", a forma rozhodnutí soudu prvního stupně tak předně neodpovídá žalobnímu petitu a navíc z jeho formulace ani neplyne, o jaké věci soud prvního stupně rozhodl, což v konečném důsledku brání v posouzení toho, co lze považovat za věc rozhodnutou". Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné rovněž proto, že jeho odůvodnění "obsahuje zcela rozporné údaje, z nichž nelze jednoznačně zjistit, kterého z účastníků považoval soud prvního stupně za navrhovatele zástavní smlouvy (oferenta) a koho za jejího adresáta (obláta), neboť některé pasáže odůvodnění si vzájemně odporují". Odvolací soud dále uvedl, že "z žádného protokolu o jednání se nepodává, že by se právnímu zástupci zástavního věřitele dostalo poučení podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 občanského soudního řádu, když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že žalobce v průběhu řízení netvrdil a nenavrhl žádné důkazy k prokázání naplnění podmínek ustanovení § 43c odst.2 občanského zákoníku", a že proto je "zcela nesprávný postup soudu prvního stupně, který žalobě nevyhověl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene", a uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně muselo být podle ustanovení § 219a odst.1 písm.b) občanského soudního řádu zrušeno a věc podle ustanovení § 221 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali zástavní dlužníci 1) a 2) dovolání. Namítají v první řadě, že nesprávnost formy rozhodnutí soudu prvního stupně není "pro zákonnost napadeného rozhodnutí podstatná", když soudem prvního stupně byla "použita vyšší forma rozhodnutí" a "vůči zástavnímu věřiteli jakožto odvolateli použití vyšší formy soudního rozhodnutí nemělo dopad do jeho práv", a že "problematika správného označení účastníků" představuje "nepodstatnou vadu, resp. vadu, která nemůže být určující vadou pro vyslovení výroku o zrušení." Dovolatelé dále odmítají závěry odvolacího soudu o neurčitosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a považují je za "výraz formalistického přístupu", neboť "obsah rozhodnutí soudu prvního stupně mohl být přezkoumán bez ohledu na formulaci výroku, který sám o sobě byl dostatečně určitý, neboť v záhlaví rozhodnutí byli specifikováni účastníci řízení, řízení bylo specifikováno označením předmětu a s ohledem na to, že úkon, kterým je řízení zahajováno, je žaloba, pak formulace výroku je dostatečně určitá". Podle názoru dovolatelů nelze považovat rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné proto, že by nebylo možné "jednoznačně zjistit, kterého z účastníků řízení považoval soud prvního stupně