21 Cdo 3574/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3574/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 7. 2012 Spisová značka:21 Cdo 3574/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3574.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnancem Dotčené předpisy:§ 176 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 7. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3574/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská č. 19, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická č. 3, o 100.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 143/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010 č.j. 11 Co 338/2010-87, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.11.2009 č.j. 15 C 143/2007-59 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 100.000,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy od 21.3.2003 do 29.9.2006 jako strážný. Dne 21.3.2004 uzavřeli účastníci dohodu o hmotné odpovědnosti, na jejímž základě převzal žalovaný hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, a to zejména za „hotovost při výběru na parkovišti v Kč“. V souvislosti s ostrahou parkoviště v areálu Zoologické zahrady v Praze žalovaný ve dnech 28.6.2006 a 11.7.2006 převzal 5.000 a 9.000 parkovacích lístků (á 50,- Kč) v celkové hodnotě 700.000,- Kč, a následně ve dnech 4.7.2006, 12.7.2006, 24.7.2006 a 30.9.2006 postupně vyúčtoval 148.000,- Kč, 100.000,- Kč, 91.200,- Kč a 38.400,- Kč a v září 2006 vrátil 4.448 lístků v hodnotě 222.400,- Kč. Žalovaný tak celkem vyúčtoval pouze 600.000,- Kč a zbytek tržby (tj. 100.000,- Kč za 2.000 parkovacích lístků), příp. zbývající lístky, žalobci dosud dluží a „na veškeré výzvy nereaguje“. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11.11.2009 č.j. 15 C 143/2007-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 32.130,- Kč „na účet“ advokátky JUDr. Jarmily Vilímkové. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 252 a § 254 zák. práce dospěl k závěru, že žalobce sice prokázal, že se žalovaným uzavřel písemnou dohodu o hmotné odpovědnosti, avšak „nepodařilo se mu prokázat, že by byla provedena řádná inventura v době, kdy byl ukončen pracovní poměr se žalovaným, tzn. v září 2009, a že by byla zjištěna škoda – manko, za které žalovaný odpovídá“. Podle názoru soudu „žalobce sice předložil určitý doklad o tom, že údajně bylo žalovanému předáno určité množství lístků“, a také „pokladní doklady o tom, že určitá finanční hotovost byla žalobci žalovaným předána“, ovšem oproti tomu „žalovaný popírá, že by přebíral od svědkyně paní D., manželky žalobce parkovací lístky v tom množství, které je uváděno“, a „z jeho tvrzení je patrno i to, že lístky měly být předávány v době, kdy žalovaný neměl na tomto parkovišti denní ani noční službu“, a rovněž nelze přehlédnout, že pokladní doklady, které byly předloženy, „jsou sice dokladem o přebírání peněz“, ale není to doklad o tom, že peníze předávala určitá osoba, když „je zde pouze podpis paní D.“. Především však podle názoru soudu prvního stupně „zde chybí základní doklad o prokázání vzniklé škody, a to inventarizace“, která „nebyla prováděna v době, kdy došlo ke vzniku dohody o hmotné odpovědnosti ani v době, kdy žalovaný ukončil pracovní poměr, a nebylo provedeno vyúčtování všech parkovacích lístků“. Z „těchto důvodů“ proto dospěl k závěru, že „žalobci se nepodařilo prokázat, že skutečně vznikla škoda, a že za tuto škodu odpovídá žalovaný“, a proto žalobu „v plném rozsahu“ zamítl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.11.2010 č.j. 11 Co 338/2010-87 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 29.880,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Vilímkové. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že projednávanou věc bylo třeba posuzovat nikoli podle „nyní platného zákoníku práce“, ale podle ustanovení § 176 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce „v tehdy platném znění“. I když podle názoru odvolacího soudu „tehdy platný zákoník práce oproti nyní platnému zákoníku práce neupravoval ustanovení o inventarizaci“, přesto „i podle tehdy platného zákoníku práce, má-li být žaloba, jíž se zaměstnavatel domáhá po zaměstnanci náhrady škody podle ust. § 176 zák. práce, úspěšná, musí zaměstnavatel prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, jakož i skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách“. Podle judikatury dovolacího soudu „schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetků a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků“; není-li však schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, zaměstnavatel musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, „jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které pracovník převzal k vyúčtování“. V projednávané věci se tak „právě žalobce dostal do této důkazní nouze, když neprovedl inventarizaci při uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, ani při skončení pracovního poměru žalovaného“, přičemž podle názoru odvolacího soudu „důkazy, které k tomu navrhl, požadovanou důkazní sílu k oprávněnosti žaloby neměly“. Předložené příjmové pokladní doklady totiž „měly prokazovat pouze tu skutečnost, že žalobce (prostřednictvím svědkyně D., manželky žalobce) převzal (převážně v letních měsících r. 2006) určité finanční prostředky od žalobce (správně žalovaného), a nikoli tedy to, že se jednalo o vyúčtování svěřených hodnot, navíc by jimi žalobce prokazoval nikoli schodek, ale naopak příjem“. Ani další důkaz, „na který žalobce kladl obzvláštní důraz“, a to „ručně psaná“ listina s označením „R.2006 p. K.“, na níž „je několik údajů o počtu lístků a jejich hodnotě, včetně údaje, že 5 000 lístků bylo předáno p. K.“, a která „též je opatřena dvěma shodnými nečitelnými podpisy“, podle mínění odvolacího soudu „v žádném případě nedokládá převzetí parkovacích lístků žalovaným, případně jejich jakékoliv vyúčtování“, přičemž „ve světle těchto důkazů pak nemůže obstát ani výpověď svědkyně D., podporující tvrzení žaloby“. Odvolací soud proto „ze všech těchto důvodů“ rozsudek soudu prvního stupně jako „věcně správný“ potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud, který dospěl k závěru, že „neprovedením inventarizace se žalobce dostal do důkazní nouze“, „nesprávně posoudil důkazní břemeno, které je v řízení povinen nést žalobce, a důkazní břemeno, které je v řízení povinen nést žalovaný“. V důsledku toho dospěl odvolací soud k závěru o neunesení důkazního břemene ze strany žalobce, „a to navzdory skutečnosti, že z výpovědi svědkyně D. zcela jednoznačně vyplývá, jakým způsobem bylo vyúčtovávání předaných parkovacích lístků prováděno“. Za této situace podle názoru dovolatele již „důkazní břemeno a břemeno tvrzení tížilo žalovaného, který byl povinen tvrdit a prokázat, že parkovací lístky nepřevzal a že schodek vznikl zčásti nebo zcela bez jeho zavinění“, což ovšem „nic takového žalovaný netvrdil ani neprokazoval“. Kromě toho podle názoru dovolatele je řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobce neunesl důkazní břemeno, ačkoli „nikdy nebyl žádným způsobem poučen v souladu v odst. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.“, když „odvolací soud zcela nepochybně věc posoudil po právní stránce jinak než soud prvního stupně, na rozdíl od něhož považoval možnost k prokázání stavu hodnot, které žalovaný převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě na svěřených hodnotách, i jinými důkazy než inventarizací“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů „jako nezákonné“ zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v