21 Cdo 3701/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3701/2023-176 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. F., zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni 1 – Severním Předměstí, Vlastina č. 602/23, proti žalovanému statutárnímu městu Chomutov se sídlem magistrátu v Chomutově, Zborovská č. 4602, IČO 00261891, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 30 C 152/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2023, č. j. 11 Co 23/2023-148, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení a odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 31. 8. 2020 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí „v souladu s ustanovením § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v tom, že „obdržel v období od měsíce září 2019 do července 2020“ čtyři písemné stížnosti na „nevhodné chování s klientem“, z nichž je „zcela zřejmé“, že žalobkyně nesplňuje „předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, tj. zejména předpoklad slušného chování uvedený v § 16 odst. 2 zákona o úřednících, v § 4 odst. 1 správního řádu a ve vnitřních předpisech Magistrátu města Chomutova“, neboť nedodržuje „základní pravidla slušného chování“, zejména klienty vůbec nepozdraví, oslovuje je slovy „co chcete“, místo slušného požádání a předložení dokladů uděluje nepříjemným způsobem rozkazy, dává klientům najevo, že ji v podstatě obtěžují, jedná „arogantně a nepříjemně“, používá „tykání, přestože se jedná o dospělé osoby“, v jednom případě si dovolila žadatele o vydání řidičského průkazu na motocykl označit za „dalšího dárce orgánů“ a její jednání je ve stížnostech charakterizováno slovem „otřesné“. 2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 30. 12. 2020 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného vykonává práci úřednice zařazené v Magistrátu města Chomutov, odbor dopravních a správních činností – registr řidičů, že s ní byla řešena pouze jedna stížnost, která byla vyřešena omluvou žalobkyně, a že i kdyby se chovala tak, jak je popsáno ve výpovědi, což žalobkyně „zásadně odmítá“, je „jasné, že výpovědní důvod nebyl ve výpovědi řádně uveden a specifikován“, neboť v popsaném chování se nejedná o nesplňování předpokladů pro výkon sjednané práce, ale o nesplňování požadavků pro řádný výkon sjednané práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích, přičemž žalobkyně neobdržela písemnou výzvu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. 3. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 30 C 152/2020-109, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovaným dne 31. 8. 2020 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 33 946,42 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Tomšíčka. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně u žalovaného před výpovědí pracovala jako úřednice zařazená v Magistrátu města Chomutova, odbor dopravních a správních činností – registr řidičů, že v září 2019 si na její chování, které popsal jako neprofesionální a arogantní, stěžoval písemně M. J., jenž žádal o vydání řidičského průkazu na motocykl, a že v červenci 2020 byly na žalobkyni podány další tři písemné stížnosti. Uvedl, že žalovaný nepostupoval podle zákoníku práce „procedurálně správně“, dospěl-li k závěru, že žalobkyně nesplňuje předpoklady pro výkon sjednané práce úřednice, a pracovní poměr „bez dalšího vypověděl“, aniž by žalobkyni předal tzv. vytýkací dopis a vyzval ji k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Předmětná výpověď podle názoru soudu prvního stupně nesvědčí o „znalosti rozlišení“ nesplňování požadavků spočívajících v neuspokojivých pracovních výsledcích a nesplňování předpokladů pro výkon sjednané práce a rovněž je důsledkem zaměňování výpovědních důvodů podle § 52 písm. f) a § 52 písm. g) zákoníku práce. Neschopnost úřednice územního samosprávného celku zachovávat pravidla slušnosti „by měla být řešena“ podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, které vyžaduje předchozí upozornění na možnost výpovědi v důsledku porušení zákonem stanovené povinnosti. 4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, č. j. 11 Co 23/2023-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru daná žalobkyni žalovaným dne 31. 8. 2020 se zamítá, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 2 100 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 900 Kč. Neztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že neschopnost úředníka územně samosprávného celku zachovávat pravidla slušnosti „by měla být řešena podle § 52 písm. g) zák. práce“, neboť „nesplnění předpokladů, či požadavků zaměstnance pro výkon sjednané práce“ není upraveno v § 52 písm. g) zákoníku práce, nýbrž v § 52 písm. f) větě před středníkem zákoníku práce. Uvedl, že zákonná ustanovení ukládají úředníkům veřejné správy „požadavky na způsob chování a jednání s klienty, které nelze zaměňovat s předpoklady pro výkon práce tohoto úředníka“, a že „vnitřní předpisy Magistrátu pak reflektují konkrétní podmínky u konkrétního Magistrátu a jeho představy o tom, jaké mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává“. Vzhledem k tomu, že se nevhodné chování žalobkyně, tedy nesplnění požadavků pro řádný výkon sjednané práce, „nepromítlo do jejích pracovních výsledků“, nebylo podle názoru odvolacího soudu povinností žalovaného vyzývat žalobkyni k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Odvolací soud, vycházeje ze skutkového vylíčení důvodu výpovědi, dospěl k závěru, že v posuzované věci byl naplněn důvod podle § 52 písm. f) zákoníku práce, který spočívá v nesplňování požadavků zaměstnavatele pro řádný výkon práce a který nevyžaduje porušení právních povinností. Uvedené zákonné ustanovení totiž „vychází z objektivního zjištění, že zaměstnanec nesplňuje požadavky zaměstnavatele pro řádný výkon práce, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance“. Odvolací soud zdůraznil, že je podstatné, že nesplňování požadavků zaměstnavatele zde objektivně existuje, a že není podstatné, že „žalobkyně všechny své povinnosti plnila, pracovní povinnosti dodržovala a byla s ní projednána pouze stížnost jediná“. 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („v celém jeho rozsahu“) podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – a to otázky „nepodřazení zaviněného porušení povinnosti zaměstnance vyplývající pro něho z právních předpisů pod výpovědní důvod ve smyslu § 52 písm. g)“ zákoníku práce [resp. otázek, zda představuje „neslušné chování úředníka“ porušení právní povinnosti ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, nebo „porušení požadavku zaměstnavatele“ podle § 52 písm. f) zákoníku práce, a „jaké kritérium je rozhodující pro podřazení tohoto jednání pod výpovědní důvod“)] a otázky „nedostatečného a nesprávného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu“ – a které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, přičemž v dovolání formuluje otázku „vázanosti zaměstnavatele postupem, který si pro výpovědi z pracovního poměru stanovil v rámci interních předpisů, zejm. pracovního řádu“, otázku, zda porušení vnitřního předpisu zaměstnavatelem „znamená … neplatnost úkonu ukončení pracovního poměru“, otázku, zda lze pod pojem „pracovní výsledky“ podřadit rovněž spokojenost klientů správního orgánu s činností úředníka, a to „v návaznosti na jeho (ne)slušné jednání vůči nim“, a otázku, „zda v případě výpovědi pro nesplňování požadavků podle § 52 písm. f) zákoníku práce je zaměstnavatel a soud povinen provádět tzv. test přiměřenosti a jaké aspekty má v rámci tohoto testu zaměstnavatel a/nebo soud brát v potaz“. Dovolatelka má za to, že se v uvedeném případě „maximálně může jednat o výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce“ (žalobkyni bylo ve výpovědi vytýkáno porušení konkrétních povinností stanovených pro ni právními předpisy). Na podporu své právní argumentace poukázala mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2010, v němž bylo posouzeno nevhodné chování pracovnice úřadu jako porušení „pracovní kázně“ (a uvedla, že v jejím případě se „maximálně … mohlo jednat o méně závažné porušování povinnosti“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4928/2010, podle něhož je jedním z odlišujících znaků mezi § 52 písm. f) a g)