21 Cdo 3765/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3765/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2020 Spisová značka:21 Cdo 3765/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3765.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů Náhrada za ztrátu na výdělku Pracovní úraz Pojištění Dotčené předpisy:§ 249 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění od 01.01.1989 do 30.09.1999 § 250 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění od 01.01.1989 do 30.09.1999 § 251 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 28.05.1992 čl. III bod 8 předpisu č. 231/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3765/2018-407 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. A., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana č. 967/8, proti žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Šrobárova č. 1150/50, IČO 00064173, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 34/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 23 Co 77/2016-310, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 28. 2. 2011 (v průběhu řízení doplněnou) domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 432 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a povinnost platit jí od 1. 3. 2011 náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 12 000 Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila tím, že v době od 1. 8. 1979 do 7. 8. 1990 byla zaměstnankyní Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy, Fakultní nemocnice v Praze 10 (právního předchůdce žalované), kde pracovala jako zdravotní sestra a dne 7. 11. 1983 utrpěla pracovní úraz (při noční službě uklouzla, upadla a udeřila se do hlavy). V důsledku tohoto úrazu byla u žalobkyně diagnostikována poúrazová epilepsie s epileptickými povahovými změnami a těžkým poškozením afektivity v oblasti emocí a kognitivních funkcí, pro tyto následky se žalobkyně stala plně invalidní a od 8. 8. 1990 jí byl přiznán plný invalidní důchod; z tohoto důvodu také skončil pracovní poměr žalobkyně. V roce 1987 zaměstnavatel zaplatil žalobkyni náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti. Po skončení pracovního poměru žalovaná zaplatila žalobkyni částku 4 779,50 Kč jako jednorázovou rentu za dobu od 8. 8. 1990 do 31. 5. 1991 a od 1. 6. 1991 do 31. 8. 1994 platila žalobkyni měsíční rentu 489 Kč, kterou od 1. 9. 1994 přestala vyplácet; o odškodnění byla uzavřena písemná dohoda, která však nebyla žalobkyni vydána. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nezanikl, domáhá se žalobkyně zaplacení náhrady zpětně za tři roky před 1. 3. 2011 a placení měsíční renty od 1. 3. 2011 do budoucna. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 5. 2. 2014 č. j. 14 C 34/2011-146 žalobu „co do částky 144 000 Kč za období od 1. 3. 2008 do 28. 2. 2009“ zamítl a rozhodl, že „co do základu je nárok žalobkyně za období od 1. 3. 2009 důvodný“. Výrok o zamítnutí žaloby co do 144 000 Kč soud prvního stupně odůvodnil promlčením nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 3. 2008 do 28. 2. 2009, k němuž došlo po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 261 odst. 1 a § 263 odst. 3 zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že úraz žalobkyně ze dne 7. 11. 1983 je úrazem pracovním a že mezi tímto pracovním úrazem a poškozením zdraví žalobkyně (poúrazová epilepsie a organický psychosyndrom), pro které jí byl přiznán plný invalidní důchod, je příčinná souvislost, shledal soud prvního stupně – poté, co dospěl k závěru, že žalovaná je právním nástupcem původního zaměstnavatele žalobkyně Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy – uplatněný nárok za dobu od 1. 3. 2009 co do základu důvodným. K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2014 č. j. 23 Co 304/2014-173 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s otázkou pasivní legitimace žalované, neboť dostatečně nezkoumal způsob jejího vyčlenění z Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy, a v řízení proto nebylo postaveno najisto, zda na žalovanou přešel závazek k odškodnění pracovního úrazu žalobkyně. Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 1. 7. 2015 č. j. 14 C 34/2011-254 žalobu zcela zamítl a rozhodl, že žalované ani České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se ve vztahu k žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. V návaznosti na přechodné ustanovení čl. III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. učinil závěr, že na nárok na náhradu škody z pracovního úrazu žalobkyně se nevztahovalo zákonné pojištění podle ustanovení § 205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů. Vzal za prokázané, že Ústav národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy zanikl „zrušením s likvidací“ (rozhodnutí o zrušení se s ohledem na postižení archivu povodněmi v roce 2002 nedochovalo) dnem 12. 10. 1996, který je uveden v Administrativním registru ekonomických subjektů, a dovodil, že jeho práva a závazky podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), přešly na zřizovatele – Magistrát hl. m. Prahy. Žalovaná, která byla zřízena ke dni 1. 1. 1991, se tedy nestala „nástupnickou organizací“ Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy a není ve věci pasivně legitimována. Za nadbytečné s ohledem na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně považoval doplnění dokazování o žalobkyní navrhovanou zprávu Magistrátu hl. m. Prahy, výslech svědků J. V., L. a zprávu Ministerstva zdravotnictví. K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2016 č. j. 23 Co 77/2016-310 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která označil za správná. Poukázal na to, že žalobkyně přes poskytnuté poučení nesplnila důkazní povinnost k tvrzené odpovědnosti žalované za škodu vzniklou pracovním úrazem; ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že tvrzení žalobkyně nemohou prokázat důkazy, které soud prvního stupně odmítl provést. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu věc správně posoudil i po právní stránce a poukázal na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 125/2003; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3246/2006, na které poukazovala žalobkyně, na posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká odlišného subjektu, než byl zaměstnavatel žalobkyně. Pasivní legitimaci žalované podle odvolacího soudu nelze dovozovat jen ze skutečnosti, že žalovaná do roku 1994 rentu žalobkyni vyplácela, neboť za situace, kdy závazek zaniklého zaměstnavatele na ni nepřešel, tak činila bez právního důvodu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo: a) na vyřešení otázky hmotného práva, zda žalovaná je v pracovněprávních vztazích právním nástupcem Ústavu národního zdraví Národního výboru hl. m. Prahy, b) na vyřešení otázky procesního práva, zda odvolací soud může rozhodnout o správnosti skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a které neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 občanského soudního řádu, a c) na vyřešení otázky procesního práva, zda odvolací soud mohl právní nástupnictví dovodit jen odkazem na nástupnický subjekt uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 125/2003, aniž by bylo přihlédnuto k okolnostem posuzovaného případu. Dovolatelka má za to, že dovolací soud se již otázkou prokazování pasivní legitimace rušených ústavů národního zdraví v pracovněprávních vztazích zabýval v rozsudku ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3246/2006 a že odvolací soud v něm vyslovený právní názor nerespektoval. Právní nástupnictví žalované prokazovala tím, že žalovaná s ní „po celou dobu“ jednala jako s poživatelkou renty, kterou jí hradila, a k tomu předložila listinné důkazy, odvolací soud však v rozporu s jejich ob