21 Cdo 3803/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3803/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 7. 2019 Spisová značka:21 Cdo 3803/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3803.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní cesta Náhrada cestovních, stěhovacích a jiných výdajů Dokazování Dotčené předpisy:§ 10 předpisu č. 119/1992Sb. ve znění do 31.12.2003 § 4 předpisu č. 119/1992Sb. ve znění do 31.12.2003 § 21 odst. 1, 3 a 4 předpisu č. 119/1992Sb. ve znění do 31.12.2003 § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 132 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3803/2018-368 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 365/7, proti žalovanému V. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na střelnici č. 1212/39, o 89.571 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 104/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2008, č. j. 16 Co 272/2007-266, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 89.571 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době ode dne 11. 9. 2001 do dne 26. 1. 2004 pracoval u žalovaného jako řidič – opravář (fakticky však vykonával výlučně práci řidiče v mezinárodní nákladní dopravě) a konal podle pokynů žalovaného pracovní cesty. Za období ode dne 17. 6. 2003 do dne 15. 11. 2003 vykonal pro žalovaného zahraniční pracovní cesty specifikované v žalobě, které žalovanému vyúčtoval, ale žalovaný mu neproplatil ještě právě částku 89.571 Kč. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 11 C 104/2006 – 221, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 26.535 Kč „zmocněnci žalobce“ J. Z. Vyšel z toho, že v období ode dne 17. 6. 2003 do dne 15. 11. 2003 žalobce vykonal pro žalovaného tvrzené pracovní cesty, že žalovaný žalobci nevyplácel žádné zálohy na stravné, pouze zálohy, které žalobce použil na úhradu parkovného, silniční daně, cla, spedice apod., přičemž žalobce řádně vyúčtoval žalovanému všechny vynaložené výdaje včetně doložení dokladů, a že z vyúčtování žalovaného nevyplývá, že by se jednalo právě o stravné, a že by bylo fakticky v zákonem stanovené výši žalobci vyplaceno, a že „existence vnitřního předpisu upravující stravné v rozhodné době nebyla prokázána včetně toho, že s tímto předpisem byl žalobce seznámen“. Uzavřel, že žalovaný neprokázal, že by žalobci skutečně vyplatil stravné v žalované výši podle příslušných předpisů za žalobcem vykonané zahraniční pracovní cesty. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 1. 2008, č. j. 16 Co 272/2007-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 41.525 Kč k rukám Mgr. Ing. Petra Konečného, advokáta se sídlem v Olomouci, Na Střelnici č. 39. Dovodil, že z listinných důkazů předložených žalovaným, a to dokladů označených jako „cestovní náhrady - zúčtování záloh“ za období od října 2001 do listopadu 2003, vyúčtování cestovních náhrad všech zaměstnanců žalovaného za období od června 2003 do listopadu 2003 a „měsíčních výkazů práce zaměstnance“ včetně jednotlivých záznamů o provozu vozidla za období od června 2003 do listopadu 2003, „zcela jednoznačně vyplývá“, že žalovaný poskytoval žalobci a stejně tak i ostatním zaměstnancům při zahraničních pracovních cestách podle § 21 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb. zálohy na stravné v cizích měnách (žalobce tuto skutečnost stvrdil svým podpisem na dokladech označených jako „cestovní náhrady - zúčtování záloh“). Z měsíčních výkazů práce žalobce za červen 2003 až listopad 2003 odvolací soud zjistil, že při výpočtu nároku na stravné za projednávané zahraniční pracovní cesty žalovaný (resp. jeho účetní) vycházel z údajů o průběhu pracovních cest, které vyplňoval samotný žalobce a které se shodují se specifikací pracovních cest uvedenou v žalobě. Žalovaný při výpočtu nároku na stravné postupoval v souladu s ustanovením § 12 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 119/1992 Sb. a vyhlášky č. 357/2002 Sb., přičemž žalovaným vypočtená výše nároku na stravné odpovídá základním sazbám stravného stanoveným pro jednotlivé státy se snížením o 25%. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že existence vnitřního předpisu a seznámení žalobce s ním byly dostatečným způsobem prokázány listinnými důkazy, proto nedoplnil dokazování o žalovaným navržené výslechy svědků. Z provedených listinných důkazů nenasvědčuje nic tomu, že by byl žalovaným předložený vnitřní předpis účinný ode dne 1. 1. 2001 antidatován a tedy vyhotoven dodatečně pro účely tohoto sporu. Naopak skutečnost, že žalovaný při výpočtu nároku na stravné u žalobce i u ostatních zaměstnanců vycházel ze základní sazby stravného snížené o 25%, přičemž žalobce pravidelně měsíčně po celou dobu trvání pracovního poměru (resp. minimálně od října 2001 do listopadu 2003) vyúčtování záloh na stravné bez jakýchkoliv připomínek podepisoval, svědčí nepochybně o existenci tohoto vnitřního předpisu, jakož i o tom, že žalobce byl s tímto vnitřním předpisem seznámen. Žalobci vznikl nárok na stravné za projednávané zahraniční pracovní cesty ve výši odpovídající 75% základní sazby stravného. Žalovaný ovšem tento nárok v plném rozsahu uspokojil, neboť žalobci byly poskytnuty zálohy na stravné za měsíce červen 2003 až listopad 2003 vyšší, než činil jeho nárok na stravné. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá nesprávnost závěrů odvolacího soudu a trvá na tom, že zálohy, které mu byly před pracovní cestou vyplaceny, byly zálohy na „ostatní výdaje“, jako jsou pohonné hmoty, dálniční známky, myčka, olej, parkovné, spedice, celní poplatky atd. Na tyto účely také vyplacenou zálohu spotřeboval, což vždy řádně a podrobně vyúčtoval a také doložil konkrétními doklady. Z vyúčtování předloženého žalovaným vůbec nevyplývá ani to, že by se mělo jednat o stravné, ani nebylo prokázáno, že by bylo stravné fakticky a v zákonem stanovené výši vyplaceno. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu stran existence vnitřního mzdového předpisu, z něhož má vyplývat žalovaným tvrzené snížení nároku na stravné v zahraniční měně o 25 %. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2008, č. j. KSOS 39 INS XY, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 6. listopadu 2008 v 9.43 hod., prohlášen na žalovaného konkurs a okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo řízení v této právní věci přerušeno. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2018, č. j. KSOS 39 INS XY, byl konkurs na majetek žalovaného zrušen. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou cestovní náhrady za dobu ode dne 17. 6. 2003 do dne 15. 11. 2003 – podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění do 31. 12. 2003, tj. do dne než nabyla účinnosti vyhláška č. 449/2003 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad stanoví výše sazeb stravného, výše sazeb základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a výše průměrných cen pohonných hmot (dále též jen „zákon o cestovních náhradách“). Podle ustanove