21 Cdo 3926/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3926/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2022 Spisová značka:21 Cdo 3926/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3926.2020.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zadržovací právo Věcné právo k věci cizí (o. z.) Věřitel Dlužník Dotčené předpisy:§ 1395 o. z. § 1396 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3926/2020-93 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce MONETA Leasing, s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Michli, Vyskočilova č. 1442/1b, IČO 60751606, zastoupeného Mgr. Petrem Strakošem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí č. 2132/47, proti žalovanému D.S. Leasing, a. s. se sídlem v Brně-Štýřicích, Pražákova č. 1008/69, IČO 48909238, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Brně, Vlhká č. 194/25, o vydání movité věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 25/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2020 č. j. 28 Co 236/2019-69, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá; jinak se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Strakoše, advokáta se sídlem v Praze, Václavské náměstí č. 2132/47. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 14. 2. 2018 domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobci movitou věc, ručně vedený válec „ARW 65“, výr. číslo „1270420“ (správně 11270420). Žalobu zdůvodnil tím, že uzavřel se společností DIPOS JČ s. r. o. se sídlem Větrovy 151, 390 01 Tábor, IČO 28134893, dne 2. 6. 2016 úvěrovou smlouvu č. 9167100027 ve znění dodatku č. 1 ze dne 8. 6. 2016, v níž se žalobce zavázal poskytnout společnosti DIPOS JČ s. r. o. úvěr ve výši 210 000 Kč, že tato částka byla účelově určena na pořízení (nabytí vlastnictví) movité věci, ručně vedeného válce „ARW 65“, výr. číslo „1270420“ (správně 11270420) [dále též jen „předmětná věc“], že žalobce se „částku úvěru“ zavázal uhradit „ve prospěch společnosti DIPOS JČ s. r. o. (v postavení kupujícího) na účet třetí osoby – prodávajícího, společnosti KOHÚT A SPOL. spol. s r. o., IČO 49824465“ a že k zajištění závazků z této úvěrové smlouvy uzavřeli žalobce a společnost DIPOS JČ s. r. o. dne 2. 6. 2016 smlouvu o zajišťovacím převodu práva a smlouvu o výpůjčce ve znění dodatku č. 1 ze dne 8. 6. 2016, podle které společnost DIPOS JČ s. r. o. převedla ve smyslu § 2040 občanského zákoníku vlastnické právo k předmětné věci, přičemž společnosti DIPOS JČ s. r. o. vzniklo podle téže smlouvy právo předmětnou věc bezplatně užívat. Počátkem dubna 2017 „odebral“ žalovaný (k zajištění svých vlastních pohledávek vůči společnosti DIPOS JČ s. r. o.) osobní automobil XY, v němž se v rozhodný okamžik nacházela též předmětná věc financovaná na základě výše uvedené úvěrové smlouvy. Žalobce považuje „uplatněné zadržovací právo žalovaného“ za „nikoli platně vzniklé z důvodu nesplnění zákonných podmínek“, neboť právní úprava zadržovacího práva obsažená v ustanovení § 1395 a násl. občanského zákoníku „v zásadě z pohledu judikatury počítá se dvěma způsoby, jakými lze zadržovací právo nabýt“, jednak jde o případ, kdy zadržující osoba nabude předmět zadržovacího práva do držby, úschovy, event. jiné faktické dispozice dobrovolným odevzdáním (typicky v případě smlouvy o dílo, smlouvy o úschově nebo o skladování, smlouvy o nájmu), druhým případem je situace, kdy „z vůle vlastníka (držitele, detentora, uživatele) věci, která má být předmětem zadržovacího práva, má věřitel zajišťující svoji pohledávku volný přístup“. Ani jeden z uvedených případů však v dané situaci nenastal, neboť k získání předmětné věci do faktické dispozice žalovaného došlo, aniž by mu byla odevzdána dobrovolně, event. aniž by k ní měl žalovaný volný přístup, resp. nebyla mu odevzdána z vůle dlužníka. Žalobce dále poukázal na ustanovení § 1396 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž nesmí cizí věc zadržet ten, kdo se jí zmocnil neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí, a upozornil, že „hypotéza citovaného ustanovení obsahuje výpočet demonstrativní“. Žalovaný zejména namítal, že je otázkou, „zda se jednalo o válec, který je ve vlastnictví žalobce“, že zadržovací právo uplatnil „zcela v souladu se zákonem“, neboť „jako právoplatný vlastník odebral vozidlo XY v souladu se zákonem dokonce za asistence Policie ČR“, a že pokud se v tomto vozidle nacházely nějaké předměty, pak je „nutno konstatovat, že tyto se dostaly do dispozice žalovaného náhodou, rozhodně tedy nelze tvrdit, že by se jich žalovaný zmocnil násilně nebo lstí“. Jednání žalovaného se podle jeho mínění „rozhodně nepříčilo dobrým mravům (odebíral prostřednictvím pověřené osoby svůj majetek a předmětný válec ho v té chvíli vůbec nezajímal, dokonce ani firma pověřená odebráním majetku žalovaného neměla tušení, zda předmětný válec není součástí odebíraného vozidla, leasingový nájemce na nic takového neupozorňoval, přestože byli jeho pracovníci přítomni a byli vyzváni, nechť odeberou věci z vozidla, které nejsou jeho součástí) a ani toto jednání zjevně neodporovalo zákonu ani zjevně nenarušovalo veřejný pořádek“. O uplatnění zadržovacího práva byl dlužník (leasingový nájemce DIPOS JČ s. r. o.) písemně vyrozuměn 7. 9. 2017 a 14. 11. 2017 a tato skutečnost byla sdělena i žalobci. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 63 C 25/2018-28 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6 534 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Mrajcy. Vycházel ze zjištění, že mezi žalobcem a společností DIPOS JČ s. r. o. byla dne 2. 6. 2016 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které byly společnosti DIPOS JČ s. r. o. žalobcem poskytnuty finanční prostředky ke koupi předmětné věci, že k zajištění závazků z této úvěrové smlouvy byla mezi stranami dne 2. 6. 2016 uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movité věci a smlouva o výpůjčce podle ustanovení § 2040 a § 2193 občanského zákoníku, na základě které bylo vlastnické právo k předmětné věci převedeno na žalobce a společnosti DIPOS JČ s. r. o. bylo umožněno užívání předmětné věci, že mezi společností DIPOS JČ s. r. o. a žalovaným byla dne 11. 2. 2016 uzavřena leasingová smlouva podle ustanovení § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, jejímž předmětem byl finanční pronájem s následnou koupí najaté věci – vozidla XY a společnost DIPOS JČ s. r. o. byla oprávněna uvedené vozidlo držet a užívat, že dne 6. 4. 2017 bylo toto vozidlo na žádost žalovaného za přítomnosti hlídky Policie České republiky odtaženo z prostoru, kde bylo zaparkováno, a předáno do dispozice žalovaného, který zjistil, že na vozidle se nachází předmětná věc, a dopisem ze dne 7. 9. 2017 a 14. 11. 2017 oznámil společnosti DIPOS JČ s. r. o., že k předmětné věci uplatňuje zadržovací právo, že dopisem ze dne 11. 12. 2017 doručeným žalovanému dne 12. 12. 2017 byl žalovaný vyzván žalobcem k vydání předmětné věci, že dne 22. 5. 2018 byl vydán rozhodčí nález, kterým byla společnosti DIPOS JČ s. r. o. uložena povinnost zaplatit žalovanému 537 037 Kč s příslušenstvím a 21 481 Kč na náhradě nákladů řízení, a že k vymožení této povinnosti byla dne 29. 10. 2018 zahájena exekuce. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva vlastníkem předmětné věci a společnost DIPOS JČ s. r. o. „jejím oprávněným držitelem na základě smlouvy o výpůjčce“, že žalovaný v dopisech ze dne 7. 9. 2017 a 14. 11. 2017 vyrozuměl dlužníka DIPOS JČ s. r. o. podle ustanovení § 1397 odst. 1 občanského zákoníku o zadržení předmětné věci i o důvodu zadržení a jednoznačně projevil vůli ponechat si předmětnou věc do doby, než bude jeho pohledávka za společností DIPOS JČ s. r. o. uspokojena, a že tuto vůli žalovaný projevil dříve než byl žalobcem vyzván k vydání předmětné věci a než mu žalobce doložil své vlastnické právo k předmětné věci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zadržovací právo je „věcným právem k cizím věcem“, které „působí ve prospěch věřitele vůči každému, tedy i proti vlastníku zadržené věci, byť tento není dlužníkem věřitele“, že tedy žalovaný uplatnil zadržovací právo ve vztahu ke svému dlužníku DIPOS JČ s. r. o. „po právu“, že podle ustanovení § 1395 odst. 1 občanského zákoníku žalovanému „vzniklo k předmětné věci (kterou nezískal nepráv