21 Cdo 3929/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3929/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 7. 2016 Spisová značka:21 Cdo 3929/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3929.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní pohotovost Dotčené předpisy:§ 15 předpisu č. 1/1992Sb. ve znění do 31.12.2006 § 95 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 17.08.2006 § 83 odst. 5 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 17.08.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 9. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3929/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce A. V., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 987/11, proti žalovanému Quehenberger Transport & Logistics CZE s. r. o. se sídlem v Praze 5 - Zličíně, Strojírenská č. 259/16, IČO 60746891, zastoupenému Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Olivova č. 948/6, o 143 945 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 204/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2015 č. j. 62 Co 401/2014-513, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 18. 3. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 143 945 Kč s úrokem z prodlení od 21. 8. 2006 do zaplacení ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. Žalobu, kterou doplnil podáním ze dne 15. 10. 2009, jímž se domáhal zaplacení 142 292 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 2. 2006 pracoval pro žalovaného jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, že práci vykonával od 15. 2. 2006 do 14. 7. 2006 na trase Belgie – Španělsko (vždy 8 - 10 týdnů nepřetržitého pobytu v zahraničí), že „odměna“ byla „sjednána“ mzdovým výměrem ze dne 20. 1. 2006 a skládala se ze tří složek – pevné mzdy ve výši 10 000 Kč hrubého, stravného a prémií, že pracovní poměr skončil okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele, jehož účinky nastaly „fikcí“ dne 17. 7. 2006, a že žalobce „eviduje“ za žalovaným pohledávku mzdy za práci přesčas ve výši 112 252 Kč (1 064 hodin po 105,50 Kč) a nevyplacených prémií ve výši 30 040 Kč, celkem tedy pohledávku ve výši 142 292 Kč, která nebyla ani po výzvě uhrazena. Žalovaný zejména namítal, že mzda žalobce byla sjednána s přihlédnutím k práci přesčas v rozsahu 150 hodin ročně a že prémie nebyly vypláceny „automaticky každému řidiči v nejvyšší možné výši“, neboť se jedná o nenárokovou složku mzdy. Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co usnesením ze dne 19. 4. 2010 č. j. 21 C 204/2009-105 zastavil řízení ohledně částky 6 755 Kč s úrokem z prodlení z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 24. 4. 2014 č. j. 21 C 204/2009-464, doplněným usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 21 C 204/2009-473 rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 118 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního měsíce, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7% bodů, z částky 784 Kč od 21. 3. 2006 do zaplacení, z částky 1 610 Kč od 21. 4. 2006 do zaplacení, z částky 1 326 Kč od 21. 5. 2006 do zaplacení, z částky 2 196 Kč od 21. 6. 2006 do zaplacení, z částky 3 260 Kč od 21. 7. 2006 do zaplacení, z částky 942 Kč od 21. 8. 2006 do zaplacení“, v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 118 037 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl a rozhodl, že na náhradě nákladů řízení jsou povinni zaplatit České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 5“ žalobce celkem 6 232 Kč a žalovaný celkem 3 416 Kč a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 57 597,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Slimáka. Vycházel ze zjištění, že mzda žalobce, který byl u žalovaného v době od 15. 2. 2006 do 17. 7. 2006 zaměstnán v pracovním poměru jako řidič v tuzemské a mezinárodní silniční nákladní dopravě, byla sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas v rozsahu 150 hodin ročně, že žalobce odpracoval v uvedeném období celkem 123 přesčasových hodin a dalších 663 hodin představovalo dobu, kdy řídil druhý řidič, nebo dobu zákazu jízdy a že podle mzdového výměru ze dne 20. 1. 2006 mohl žalovaný vyplatit žalobci prémie, které jsou nenárokovou složkou mzdy, až do výše 9 000 Kč měsíčně. Dospěl k závěru, že práce přesčas v rozsahu 123 hodin nepřesahuje počet hodin dohodnutý mezi účastníky, k nimž se při stanovení „úplaty za práci“ nepřihlíží, že doba, kdy řídil druhý řidič, a doba zákazu jízdy představuje dobu pracovní pohotovosti, za kterou žalobci přísluší odměna ve výši 20 % průměrného hodinového výdělku podle § 15 zákona č. 1/1992 Sb., celkem tedy 10 118 Kč, a že žalobce nemá nárok na nevyplacené prémie, neboť šlo o nenárokovou složku mzdy. K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze - poté, co Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 1. 2015 č. j. 21 C 204/2009-501 zastavil řízení ohledně částky 9 035 Kč s úrokem z prodlení z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 29. 4. 2015 č. j. 62 Co 401/2014-513 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění usnesení ze dne 22. 5. 2014 a ze dne 23. 1. 2015“ v žalobě vyhovujícím výroku a ve výroku o zamítnutí žaloby co do 118 037 Kč napadeném do částky 40 472 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení státu rozsudek změnil „jen tak, že náklady řízení, které má zaplatit žalobce, činí 7 938 Kč a žalovaný 1 710 Kč“, jinak jej i v těchto výrocích potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že za práci přesčas v rozsahu 123 hodin žalobci žádný příplatek nepřísluší, neboť tento počet hodin nepřesahuje limit 150 hodin práce přesčas ročně sjednaný mezi účastníky v pracovní smlouvě ze dne 15. 2. 2006 v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., a ztotožnil se i s jeho závěrem, že doba, kdy řídil druhý řidič a kdy žalobce seděl na místě spolujezdce, představuje pracovní pohotovost ve smyslu ustanovení § 83 odst. 5 a § 95 zákoníku práce, za kterou žalobci náleží odměna ve výši 20 % průměrného hodinového výdělku. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým podle jeho obsahu tento rozsudek napadá v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do 40 472 Kč s příslušenstvím. Namítá, že odvolací soud při aplikaci ustanovení § 15 zákona č. 1/1992 Sb. „opomněl“ skutečnost, že tento zákon stanoví odměnu za pracovní pohotovost na pracovišti ve výši 20 % průměrného výdělku jako nejnižší možnou výši odměny, a že se v souvislosti s možností úvahy o zvýšení odměny za pracovní pohotovost konanou na pracovišti „dostatečně nevypořádal s prostorem, který je soudnímu orgánu dán zákonem za účelem uvážení specifických aspektů každého jednotlivého případu“. Má za to, že úkolem odvolacího soudu bylo „pečlivé uvážení všech konsekvencí případu“ a následné posouzení spravedlivé výše odměny za pracovní pohotovost konanou v kabině jedoucího nákladního vozidla, aby tak „vykompenzoval snížení všech životních kvalit po dobu výkonu pracovní pohotovosti ve stísněném, uzavřeném prostoru“ za situace, kdy odměna nebyla mezi stranami pracovněprávního vztahu upravena. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozho