21 Cdo 3957/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3957/2023-731 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. B., zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem v Praze 5, Eliščina č. 223/5, proti žalovaným 1) Express dražby a. s. se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, IČO 24185850, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, 2) Českomoravský realitní fond, a. s. se sídlem v Praze 2, Rubešova č. 583/2, IČO 07197535, zastoupené Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 1553/52, 3) V. P., zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, o neplatnost veřejné dražby, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 47/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2023, č. j. 20 Co 126/2022-659, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalovaným se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 28. 6. 2019 se žalobkyně domáhala určení, že veřejná dobrovolná dražba č. XY provedená dne 28. 3. 2019 žalovanou 1) jako dražebníkem na návrh žalovaného 3), ve které byl udělen příklep žalované 2) a při níž došlo k vydražení pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, XY, a pozemku parc. č. XY, XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY (dále jen „předmětné nemovité věci“), je neplatná. Svou aktivní legitimaci k podání žaloby odvíjela od ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách tvrdíc, že provedením dražby bylo podstatným způsobem zasaženo do jejích práv. Se žalovaným 3) podepsala dne 14. 5. 2018 smlouvu o zápůjčce peněz ve výši 3 000 000 Kč a k jejímu zajištění podepsali téhož dne smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve prospěch žalovaného 3), na jejímž základě se měl žalovaný 3) stát výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí s rozvazovací podmínkou. Smlouva o zápůjčce nebyla fakticky uzavřena, protože jde o smlouvu reálnou, k jejímuž uzavření je nutné také přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli, k tomu však nedošlo, proto na žalovaného 3) nemohlo přejít vlastnické právo k vydraženým nemovitostem a nebyl ani vlastníkem zmocněn k jejich zcizení, výlučným vlastníkem dražených nemovitostí byla v době konání dražby žalobkyně, nemohlo tedy dojít k platnému uzavření smlouvy o provedení dražby mezi navrhovatelem a dražebníkem a dražba je tak neplatná. Žalovaná 2) pak nepostupovala s potřebnou mírou opatrnosti, neboť smlouva o zajišťovacím převodu práva byla v době konání dražby veřejně přístupná ve veřejném rejstříku, žalovaná 2) měla možnost se s ní seznámit a při zachování potřebné míry opatrnosti by musela nabýt pochybnosti o nabývacím titulu, když ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného 3) došlo již ke dni 16. 5. 2018, tj. dva dny po podepsání smlouvy, přestože z ujednání čl. VI odst. 1 vyplývá, že žalovaný 3) mohl vlastnické právo nabýt nejdříve s účinky ke dni 15. 11. 2018, neboť teprve tímto dnem mohla prvně zaniknout dočasná povaha zajišťovacího převodu práva. 2. Poté, co Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. 8. 2019, č. j. 4 C 2018/2019-30, vyslovil svou místní nepříslušnost a po právní moci tohoto usnesení věc postoupil Okresnímu soudu v Kladně jako soudu místně příslušnému, Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, č. j. 19 C 47/2019-435, ve výroku pod bodem I určil, že sporná dražba je neplatná, a ve výrocích pod body II a III uložil žalovaným 1), 2) a 3) povinnost k náhradě nákladů řízení. Soud prvního s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11.2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, dospěl k závěru, že žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována, neboť vlastník nemovité věci, který není zapsán v katastru nemovitostí, i když není osobou uvedenou v § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, nemá jinou možnost domoci se svého práva a v případě nepřipuštění takové žaloby by došlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), proto není možno přijmout jiný závěr, než že k podání žaloby na určení neplatnosti dobrovolné dražby podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách je analogicky legitimována i osoba, která nebyla účastníkem dražby a tvrdí, že je vlastníkem vydražené nemovité věci, a která není jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, přičemž otázku vlastnictví takové osoby řeší soud jako otázku předběžnou. Na základě provedeného dokazování zároveň dospěl k závěru, že žalobkyně byla ke dni konání dražby vlastnicí dražené nemovité věci a že žalovaný 3), který byl veden jako vlastník v katastru nemovitostí, vlastníkem nebyl. Usoudil, že v době uzavření smlouvy o úvěru žalobkyně neměla dostatečný příjem, aby mohla splnit závazky z uzavíraných smluv, bylo jí téměř 70 let, pobírala důchod a nízký příjem z brigádnické činnosti, měla dluhy, které nebyla schopna splácet, léčila se na psychiatrii pro deprese a úzkostnou poruchu, díky svým dluhům a zdravotnímu stavu se dostala do stavu tísně, neboť jí hrozila ztráta domu, v němž bydlela s rodinou dcery, a situaci neuměla řešit, proto podlehla lákavé nabídce společnosti Money service a. s., která ji sama vyhledala a nabídla jí zdánlivé řešení – poskytnutí úvěru, kterým budou uhrazeny její dluhy, a tím se vyhne prodeji domu. Nevzal za prokázané, že by tato společnost prověřila úvěruschopnost žalobkyně, a uvěřil žalobkyni, že se jí nikdo z této společnosti na její poměry neptal, neboť usoudil, že pokud by skutečně byly prověřovány majetkové poměry žalobkyně, muselo by být zjištěno, že není schopna úvěr zaplatit. S ohledem na propracovaný systém smluvních pokut a plateb, dospěl k závěru, že jediným cílem uzavření smlouvy o úvěru s žalobkyní bylo ze strany společnosti Money service a. s. vytvořit na ni další finanční tlak. Dále vyšel ze zjištění, že zástupce této společnosti se domluvil se svým známým panem B., že postoupí pohledávku společnosti Galoubeta s. r. o., přičemž ani ta nezjišťovala úvěruschopnost žalobkyně, uzavřela s žalobkyní další smlouvu o úvěru dne 11. 3. 2015, tj. v den splatnosti prvního úvěru, a v té době již bylo zcela zřejmé, že žalobkyně není schopna úvěr splácet, neboť při přeúvěrování na společnost Galoubeta s. r. o. se dlužná částka za tři měsíce zvýšila o 182 000 Kč na částku 484 000 Kč. Ke dni 21. 9. 2017 společnost Galoubeta s. r. o. postoupila pohledávku společnosti Credito a. s., kdy v obou společnostech byl účasten pan B. a v době postoupení vzrostl dluh žalobkyně na 2 884 325,09 Kč (tj. cca na šestinásobek) s tím, že je již od 26. 3. 2015 splatný. Svědkyně Š. zapojila do věci žalovaného 3), s nímž žalobkyně ve stavu tísně vytvořené všemi zúčastněnými subjekty uzavřela dne 14. 5. 2018 smlouvu o zápůjčce na částku 3 000 000 Kč, přičemž uzavřením smlouvy s fyzickou osobou byla vyřazena možnost namítat neplatnost smluv z důvodu řádného neověřování úvěruschopnosti žalobkyně, která byla zcela zjevná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně pro stav tísně na straně žalobkyně a z důvodu lichevního jednání žalovaného 3) a že žalobkyně také smlouvu o zajišťovacím převodu práva podepsala v důsledku tísně, navíc zjevně absolutně nerozuměla tomuto právnímu institutu a netušila, že se právě (byť dle soudu neplatně) vzdala svého vlastnictví. Zdůraznil, že předmět zápůjčky byl zaslán na účet žalobkyni neznámé společnosti NO ROUTINE s. r. o., že při uzavření smluv s žalovaným 3) bylo zřejmé, že žalobkyně nedokáže zaplatit dluh 3 000 000 Kč za 6 měsíců, navíc navýšený o další úroky. Žalovaný 3), který sám měl problematickou minulost a problémy s penězi, poté vyvinul na žalobkyni další tlak tím, že náhle přijel k ní domů s připraveným potvrzením, že mu dluh neuhradila, a s vysvětlením, že se jedná o „papír na katastr“, žalobkyně věřila tvrzení osob, se kterými jednala, že jednají v jejím zájmu, neboť sama nemá právnické vzdělání a byla osobou zranitelnou, proto se nijak právně nebránila a její chování bylo za daných okolností předvídatelné. Uzavřel, že z důvodu § 1796 občanského zákoníku obě smlouvy o úvěru i smlouva o zápůjčce jsou absolutně neplatné, stejně jako smlouva o zajišťovacím převodu práva, neboť všichni zúčastnění zneužili tísně, nezkušenosti, rozrušení i lehkomyslnosti žalobkyně a vzájemné plnění ze smluv je v hrubém nepoměru, žalovaný 3) proto nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitých věcí a nemohl tak činit žádné kroky k tomu, aby dražba proběhla, čímž je naplněn první důvod pro určení neplatnosti dražby. Současně dospěl k závěru, že celý děj představuje ucelený řetězec, který je logický a přesvědčivý a zapadá do názoru žalobkyně, že celá věc na ni byla připravena za účelem zbavit ji jejího majetku. Nepovažoval za náhodu, že žalovaná 2) byla jediným