21 Cdo 3984/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3984/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 12. 2012 Spisová značka:21 Cdo 3984/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3984.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Diskriminace Mzda (a jiné obdobné příjmy) Dotčené předpisy:§ 1 odst. 6 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2004 § 1 odst. 7 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2004 § 133a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.08.2009 § 5 předpisu č. 143/1992Sb. § 12 předpisu č. 143/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 1. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 24.2.2013I.ÚS 706/13prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc.-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3984/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická č. 917/19, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí č. 162/3, IČO 75032333, zastoupenému JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Holešovicích, Výstaviště č. 67, o doplatek platu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 178/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2011 č.j. 16 Co 245/2010-1482, takto: Dovolání žalobkyně se odmítá. Odůvodnění: Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 44.760,- Kč jako doplatek základního platu za rok 2003, 36.000,- Kč jako doplatek příplatku za vedení za rok 2003 a 129.000,- Kč jako doplatku osobního příplatku za rok 2003 a první polovinu roku 2004, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala; kromě toho se domáhala doplatku dalších složek platu (dalšího platu, příplatků za práci o sobotách a nedělích, o svátcích a náhrady za dovolenou). Žalobu odůvodnila zejména tím, že původně pracovala u právní předchůdkyně žalovaného – příspěvkové organizace Správa státních hradů Bouzov a Šternberk jako její ředitelka se zařazením v 10. platové třídě s příplatkem za vedení ve výši 3.900,- Kč a osobním příplatkem ve výši 3.500,- Kč. Po zániku této organizace a přechodu jejích práv a povinností na žalovaného ke dni 1.1.2003 byla žalobkyně jmenována ředitelkou územního odborného pracoviště (dále též jen „ÚOP“) – správa státních hradů Bouzov a Šternberk a byla zařazena v 10. platové třídě, 8. platovém stupni s příplatkem za vedení ve výši 3.000,- Kč (osobní příplatek jí nebyl přiznán). Žalobkyně se však domnívá, že měla být správně zařazena do 12. platové třídy (měsíční rozdíl ve výši 3.730,- Kč), tak jako ostatní „jí na roveň postavení pracovníci – ředitelé ÚOP“, kteří vykonávali stejnou práci jako ona. Žalobkyně zároveň „tvrdí, že je diskriminována jako žena“, neboť „muži pracující ve stejné funkci jako ona jsou zařazeni do 12. platové třídy, zatímco žalobkyně jako žena jen v 10. platové třídě“. V případě příplatku za vedení má žalobkyně za to, že u ní „nemůže být nižší než příplatek za vedení zaměstnance na nižším stupni řízení, než byla ona“, tedy minimálně 6.000,- Kč měsíčně, který pobíral provozní náměstek ředitele ÚOP Středních Čech. Pokud jde o osobní příplatek, pak v rozsahu 3.500,- Kč měsíčně jí „náleží obligatorně jako součást tarifního platu“, neboť jí byl od 1.1.2003 odebrán, aniž jí žalovaný sdělil „relevantní důvod, proč její práci nepovažuje za náročnou tak, aby jí neposkytl žádný osobní příplatek“. Nadto žalobkyně „tvrdí, že byla oproti jiným zaměstnancům – kastelánům a kurátorům sbírkových a mobiliárních fondů diskriminována, neboť její práce byla co do náročnosti a kvality srovnatelná s prací ostatních kastelánů“, a proto se domáhá „stejného osobního příplatku jako měl nejkvalitnější kastelán SZ Kroměříž“, tj. v roce 2003 ve výši 8.000,- Kč měsíčně a v I. pololetí 2004 ve výši 5.500,- Kč. Podle jejího názoru žalovaný tím, že „nadtarifní složky platu – byť nenárokové – nestanovoval podle platných předpisů a na základě přezkoumatelných kritérií“, žalobkyni diskriminoval, a to nejen „jako ženu“, ale také „pro její víru a světový názor“, neboť ji „postihoval za její otevřeně proklamované a zastávané přesvědčení, že v České republice, která patří k demokratickým státním systémům, nikdo nemůže být postihován (až do zničení), za to, že se domáhá svých práv v pracovněprávních vztazích“. Z uvedených důvodů žalobkyně požadovala po žalovaném odpovídající doplatky jednotlivých složek platu. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2.4.2010 č.j. 19 C 178/2003-1391 rozhodl o části předmětu řízení tak, že žalobu o zaplacení doplatku základního platu, příplatku ze vedení a osobního příplatku ve výši 210.060,- Kč s úroky z prodlení zamítl, a že „o zbývající části předmětu řízení (o doplatku dalších složek platu) a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „ostatní ředitelé ÚOP konali náročnější práce než žalobkyně, zejména odbornou činnost dle zákona o státní památkové péči, kterou nevykonávala“, a že proto vzhledem k ustanovení § 4 zákona č. 142/1992 Sb. a katalogu prací, který je přílohou nařízení vlády č. 251/1992 Sb., „odpovídá její zařazení 10. platové třídě“. Protože podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 142/1992 Sb. přísluší vedoucímu zaměstnanci, který řídí práci podřízených zaměstnanců, příplatek za vedení „podle stupně řízení a náročnosti řídící práce“ v rozmezí od 500,- Kč do 3.000,- Kč, odpovídá podle názoru soudu prvního stupně „žalovaným přiznaný příplatek za vedení ve výši 3.000,- Kč uvedeným kritériím“. Vzhledem k tomu, že „osobní příplatek je fakultativní, nenárokovou složkou mzdy a lze ho přiznat zaměstnanci, který dosahuje velmi dobrých výsledků nebo kvalitně plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci“, bylo podle jeho mínění zcela „na vůli současného zaměstnavatele (žalovaného), zda se žalobkyni rozhodne tento fakultativní příplatek přiznat“; nepřiznání žádného osobního příplatku přitom „nelze vztahovat k osobnímu příplatku, který žalobkyně pobírala u právního předchůdce žalovaného, a nejedná se tedy o jeho odejmutí při změně podmínek, za nichž byl přiznán“. Zároveň soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v řízení nebylo prokázáno provedenými důkazy, že by žalobkyně při rozhodování o jejích platových poměrech byla diskriminována jako žena“. Proto žalobu ohledně výše zmíněných složek platu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.4.2011 č.j. 16 Co 245/2010-1482 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 118.560,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval; jinak jej v tomto výroku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 91.200,- Kč potvrdil a rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300,- Kč s příslušenstvím“, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z výsledků doplněného dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný „neprokázal, že ředitelé ostatních odborných územních pracovišť, kteří byli zařazení do 12. platové třídy v roce 2003, vykonávali nebo odborně řídili náročnější práce než žalobkyně“ (nebyl jim stanoven okruh nejnáročnějších prací ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 143/1992 Sb.), a že „za tohoto stavu je nutno dospět k jednoznačnému závěru, že žalobkyně vykonávala stejnou práci jako vykonávali ostatní ředitelé odborných územních pracovišť, tedy práci stejné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která byla vykonávaná ve stejných, resp. srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné pracovní schopnosti a pracovní způsobilosti zaměstnance a při stejné pracovní výkonnosti a výsledcích práce“. Žalobkyni, která „měla být rovněž zařazena do 12. platové třídy“, proto „vznikal měsíčně rozdíl ve výši 3.730,- Kč, který za 12 měsíců představuje (požadovanou) částku 44.760,- Kč“. Odvolací soud se „neztotožnil“ ani se závěrem, jaký soud prvního stupně učinil ohledně osobního příplatku, protože – jak zdůraznil – osobní příplatek, který byl žalobkyni přiznán jako ředitelce právní předchůdkyně žalovaného ve výši 3.500,- Kč, „nemohl zaniknout tím, že její předchozí zaměstnavatel splynul s nynějším žalovaným, neboť odejmutí nebo snížení osobního příplatku je možno provést pouze při změně podmínek, za nichž byl přiznán“. Proto podle jeho názoru „za situace, kdy žalovaný neodňal žalobkyni osobní příplatek v závislosti