21 Cdo 422/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 422/2017-268 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem v Rumburku, Matušova č. 982/9, proti žalovanému městu Rumburk se sídlem městského úřadu v Rumburku, Třída 9. května č. 1366/48, IČO 00261602, zastoupenému Mgr. Milanem Schubertem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí č. 157/30, o určení neplatnosti odvolání z funkce, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 643/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2016, č. j. 12 Co 555/2014-234, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 3. 9. 2010 žalovaný sdělil žalobci, že jej odvolává z funkce vedoucího Odboru stavební úřad Městského úřadu Rumburk. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce porušil své povinnosti stanovené v ustanoveních § 16 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o úřednících“) a § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Porušení se měl dopustit tím, že dne 6. 1. 2010 vydal rozhodnutí Městského úřadu Rumburk, stavebního úřadu č. j. OSÚ/37449-09/4136-2009Wa, které bylo v rozporu s platným Územním plánem sídelního útvaru města Rumburk a též v rozporu se správním řádem a stavebním zákonem, neboť rozhodl o umístění stavby fotovoltaické elektrárny na plochách označených obecně jako rezervy "R", které není možné bez předchozí řádné změny územního plánu sídelního útvaru města Rumburk k umisťování staveb využít, jelikož se nejedná o zastavitelné plochy. Dále porušil ustanovení § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, neboť do okruhu účastníků územního řízení nezahrnul vlastníka sousedícího pozemku, tedy osobu, jejíž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání z funkce je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pravý důvod jeho odvolání z funkce „pramení z rozhodovací činnosti při výkonu přenesené působnosti, kterou žalovanému vůbec nepřísluší posuzovat, a že tedy zákonem stanovené hmotněprávní předpoklady pro jeho odvolání z funkce nebyly splněny“. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 25 C 643/2010-169, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení 39.576,- Kč. Dovodil, že v odvolání z funkce označené rozhodnutí bylo vydáno zejména v rozporu s ustanoveními § 90 písm. a) a b), § 92 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona, neboť nebylo vydáno v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem daného území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Současně tím porušil ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) a c) zákona o úřednících a ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Tím, že do okruhu účastníků územního řízení nebyl zahrnut vlastník pozemku v katastrálním území H. J., kterým je Česká republika, žalobce porušil také povinnost stanovenou v ustanovení § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, podle kterého jsou účastníky stavebního řízení osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám, na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Zjistil dále, že, ačkoli šlo o řízení návrhové a správní orgán je vázán návrhem, v rozporu s návrhem (žádost byla omezena na požadavek umístění stavby dočasně, konkrétně na dobu 20 let) uvedené rozhodnutí takové omezení nedeklaruje, že v rozhodnutí byla aplikována v té době již zrušená vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, a že jako podklad pro rozhodnutí „byly použity metodické pokyny Ministerstva pro místní rozvoj, a to nikoliv v platném znění“. Při posuzování intenzity porušení povinností ze strany žalobce vyšel z toho, že žalobce byl vedoucím úředníkem územního správného celku a uvedené postavení oproti jiným běžným zaměstnancům na něho klade zvýšené nároky, že mnohokráte absolvoval povinné vzdělávání úředníků územních samosprávných celků, jehož součástí bylo zdůraznění jeho postavení, jakožto úředníka územního samosprávného celku a z něj plynoucích povinností, a že vykonal zkoušku zvláštní odborné způsobilosti pro výkon činnosti na úseku územního řízení a stavebního řádu. Dospěl k závěru, že tím, že vydal rozhodnutí v rozporu s vydanou územně plánovací dokumentací a s cíly a úkoly územního plánování, zejména s charakterem daného území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, porušil své povinnosti intenzitou závažnou a tím, že do okruhu účastníků územního řízení nebyl zahrnut vlastník pozemku v katastrálním území H. J., kterým je Česká republika, porušil své povinnosti intenzitou méně závažnou. Námitku, že nebyly splněny hmotněprávní předpoklady pro odvolání z funkce, odmítl s tím, že, i když se v uvedeném případě jedná o výkon činnosti při výkonu přenesené působnosti obce, „je žalovaný, jakožto zaměstnavatel žalobce oprávněn posuzovat plnění výkonu funkce a povinností, tedy i jeho rozhodovací činnost při výkonu přenesené působnosti, neboť v opačném případě by ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) z. č. 312/2000 Sb., postrádalo svůj smysl“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 12 Co 555/2014-234, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že odvolání žalobce z funkce vedoucího odboru stavebního úřadu MěÚ Rumburk učiněné usnesením Rady města Rumburk Č. 2254/2010 ze dne 2. 9. 2010 a dopisem tajemnice MěÚ Rumburk ze dne 3. 9. 2010 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 40.814,- Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Voženílka. Odmítnul odvolací námitku, že nebyly splněny formální náležitosti odvolání z funkce, neboť odvolání z funkce schválila rada města Rumburk svým usnesením ze dne 2. 9. 2010, č. 2254/2010, a v souladu s tímto usnesením následně tajemnice jako statutární orgán žalovaného (jako zaměstnavatele) podle § 110 odst. 4 zákona o obcích písemně žalobce (jako zaměstnance) z funkce odvolala i s konkrétně skutkově vymezenými důvody. Vytknul soudu prvního stupně, že se zabýval porušením povinností žalobce („aplikoval právní předpisy nikoliv v platném znění“, „v rozhodnutí nevymezil dočasnost umístění stavby“), ačkoli tato pochybení nebyla v písemném odvolání z funkce uvedena. Souhlasil s ním však v tom, že žalobce porušil své povinnosti méně závažně tím, že do okruhu účastníků nezahrnul jednoho z vlastníků sousedícího pozemku. Za porušení povinností žalobcem však nepovažoval skutečnost, že v odvolání z funkce označené žalobcem vydané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem daného území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Žalobce totiž řádně v rozhodnutí ze dne 6. 1. 2010 zdůvodnil, proč na pozemku, který byl dosud ve směrné části územního plánu veden jako nezastavitelný, stavbu fotovoltaické elektrárny umístit lze. Poukázal na příslušná ustanovení stavebního zákona upravující změnu směrné části územního plánu, na to, že směrná část územního plánu ve vztahu k dané žádosti projednána byla „za přítomnosti dalších zaměstnanců žalovaného - vedoucího odboru regionálního rozvoje a investic a dále z úseku úřadu územního plánování, reflektoval též výklad nadřízeného (odvolacího) orgánu vyslovený před vlastním rozhodnutím“. Sám odvolací orgán ve svém kasačním rozhodnutí s postupem žalobce v tomto směru polemizoval a uzavřel, že jde o mylný názor (chybnou úvahu), což až ve svém důsledku znamená, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se stavebním zákonem. Žalobce se tak dopustil „pouze“ jednoho méně závažného porušení povinnosti, a důvody pro jeho odvolání z funkce tak nejsou dány. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda jednání žalobce vytýkané mu žalovaným, pro které žalovaný odvolal žalobce z jeho funkce, porušil žalobce závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností či nikoliv. Je přesvědčen, že žalobce vydáním územního rozhodnutí v rozporu s územním plánem (povolením umístění stavby na pozemku, který je v územním plánu vedeny jako pozemek nezastavitelný), porušil stavební zákon, tedy i své pracovní povinnosti. Namítá dále, že v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem, ale především ve vytýkaném stavebním řízení, se „netáhne jako tenká červená nit, ale jako velký rudý hadr mává přímo před očima, a to, že vydání uvedeného vytýkaného územního rozhodnutí žalobcem se týkalo právě pozemku