21 Cdo 4238/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4238/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2008 Spisová značka:21 Cdo 4238/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4238.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 42 odst. 3 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. § 46 odst. 1 písm. e) předpisu č. 65/1965Sb. § 80 odst. 1 písm. e) předpisu č. 326/1991Sb. ve znění do 30.9.2004 § 2 odst. 2 písm. e) předpisu č. 9/1991Sb. ve znění do 30.9.2004 § 2a odst. 1 písm. e) předpisu č. 9/1991Sb. ve znění do 30.9.2004 § 2a odst. 2 písm. e) předpisu č. 9/1991Sb. ve znění do 30.9.2004 § 2a odst. 3 písm. a) předpisu č. 9/1991Sb. ve znění do 30.9.2004 § 8 odst. 3 písm. a) předpisu č. 9/1991Sb. ve znění do 30.9.2004 § 9 odst. 3 písm. a) předpisu č. 9/1991Sb. ve znění do 30.9.2004 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí -I.ÚS 54/odmítnuto03.24.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4238/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce E. W. H. E. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. C. R., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr nadále trvá, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 362/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 15 Co 64/2006-158, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek městského soudu změněn tak, že se určuje, že výpověď daná žalobci žalovaným dne 1. 4. 2004 je neplatná, se zamítá. II. Ve výroku o určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá, a ve výroku o nákladech řízení, se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 1. 4. 2004 žalovaný sdělil žalobci, že jeho pracovní poměr u žalovaného skončil dnem 31. 3. 2004, protože k témuž dni pozbylo platnosti žalobcovo povolení k zaměstnání u žalovaného a uplynula i doba platnosti jeho pracovního víza. Dalším dopisem z téhož dne dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce pro nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce a současně mu dal pokyn k odevzdání svěřených předmětů. Uvedl dále, že výpověď dává žalobci „z opatrnosti pro případ, že by pracovní poměr neskončil již ke dni 31. 3. 2004 z důvodu skončení pracovního povolení a uplynutí doby platnosti pracovního víza“, a současně mu sdělil, že „nemá jinou práci, na kterou by zaměstnance mohl po dohodě převést a nemůže jej dále v pracovním poměru zaměstnávat“. Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 1. 4. 2004 doručené žalobci dne 15. 4. 2004 je neplatné a že pracovní poměr založený účastníky pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2001 trvá“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se jedná o právní úkon diskriminační, nemravný a zaměstnavatel před ním nesplnil nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Žalobce byl neplatně odvolán z funkce ředitele hypermarketu v B. a na jeho místo byl od 1. 1. 2004 dosazen nový ředitel P. O. Navíc, jestliže žalovaný přijal do pracovního poměru zaměstnance v období od 31. 3. 2004 do 1. 7. 2004 na práci, která mohla být vykonávána i žalobcem, „je tím prokázáno, že žalobce porušil nabídkovou povinnost“. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č.j. 13 C 362/2004-105, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce „nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce“, neboť „cizinci mohou být přijati do zaměstnání jen tehdy, jestliže mají povolení k zaměstnání a povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR“. Žalobce poté, co nedostal povolení k zaměstnání, ztratil způsobilost k výkonu zaměstnání u žalovaného a žalovaný měl jedinou možnost, aby se nedostal do problémů s pracovně-právními předpisy, dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Soud prvního stupně nespatřoval jednání žalovaného jako diskriminační. Poukázal na to, že manažerské špičky žalované společnosti jsou, stejně jako žalobce, holandskými státními příslušníky, kteří vůči žalobci postupovali s uvážením podle jejich zvyklostí. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č.j. 15 Co 64/2006-158, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď daná žalobci žalovaným dne 1. 4. 2004 je neplatná a že pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 23.825,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „byl naplněn výpovědní důvod dle ust. § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce“, neboť ke dni dání výpovědi žalobce skutečně nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon práce. Tyto předpoklady se nevztahovaly pouze k určitému druhu práce, ale obecně k jeho působení jako zaměstnance na území České republiky. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný jako zaměstnavatel mohl ovlivnit existenci právního předpokladu výkonu práce žalobce – povolení k zaměstnání a dovodil, že ke dni 15. 4. 2004, kdy zbývalo pouze několik dní k tomu, aby vstoupila v platnost smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii, byl postup vůči žalobci odporující dobrým mravům (§ 7 odst. 2 zák. práce). Žalovaný totiž „zneužitím ust. § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce ukončil stav právní nejistoty, která mezi ním a jeho zaměstnancem panovala v důsledku nejasností o platnosti odvolání z funkce“. Shledal rovněž naléhavý právní zájem žalobce na určení, že jeho pracovní poměr trvá, neboť mezi účastníky řízení panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu, protože žalovaný v průběhu řízení dovozoval zánik pracovního poměru žalobce v důsledku uplynutí platnosti žalobcova pracovního víza; vyřešení této otázky může napevno postavit mezi účastníky dosud spornou skutečnost. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že při dání výpovědi žalobci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce nesledoval dosažení jiného výsledku než ukončení pracovního poměru se žalobcem. Podle jeho názoru zaměstnavatel nemá povinnost sledovat a shromažďovat údaje o politické situaci, následně tyto údaje analyzovat a prověřovat, zda politická situace v příslušné době nebude mít vliv na výkon práva nebo povinnosti, který by byl v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný jako zaměstnavatel by mohl ovlivnit existenci právního předpokladu výkonu práce žalobce – povolení k zaměstnání – kdyby žalobce písemnou žádost ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, podal. Jestliže tak žalobce neučinil, nemohl žalovaný takový stav jakkoliv ovlivnit. Kdyby žalovaný vydal prohlášení, že má pro žalobce volné pracovní místo a že toto místo pro dočasný nedostatek volných pracovních sil nelze obsadit jinak, dopustil by se tím vědomě nepravdivého prohlášení, za což by mu hrozily vážné sankce. Zdržení se protiprávního jednání nelze považovat za diskriminaci ani za postup odporující dobrým mravům. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že za krátkou dobu by se takové jednání mohlo stát právně nezávadným. Vytýká dále odvolacímu soudu, že pochybil a nesprávně rozhodl, dospěl-li k závěru, že výkon práva, tj. dání výpovědi žalobci, je v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 7 odst. 2 zákoníku práce platného v rozhodné době a následně bez dalšího rozhodl o neplatnosti výpovědi. Výkon práva nelze ztotožňovat s právním úkonem, je třeba rozlišit výkon práva (právo dát výpověď) a samotný právní úkon (výpověď z pracovního poměru). Pokud by byl výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neměla by tato skutečnost vliv na platnost výpovědi samotné. Odvolací soud se navíc nezabýval otázkou prokazování toho, že by výkon práva či povinnosti ze strany žalovaného byl v rozporu s dobrými mravy. V odůvodnění svého rozsudku pouze konstatuje, že „žalobce v řízení před soudem prvního stupně tvrdil určité skutečnosti“, přičemž vytýká soudu prvního stupně, že „důkazy o těchto skutečnostech neprovedl“, ale ani sám odvolací soud k provedení jakýchkoli důkazů v tomto směru nepřistoupil a vycházel z tvrzení žalobce jako z prokázané skutečn