21 Cdo 4325/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4325/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2010 Spisová značka:21 Cdo 4325/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4325.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odstoupení od smlouvy Dotčené předpisy:§ 48 odst. 2 obč. zák. § 597 odst. 1,2 obč. zák. § 451 odst. 2 obč. zák. § 457 obč. zák. § 213b o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 6. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4325/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 12, proti žalovanému M. N., zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, T.G. Masaryka č. 11, o 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 125/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. října 2006, č. j. 12 Co 758/2005-141, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 30.540,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Miroslava Burgeta, advokáta se sídlem v Prostějově, T.G. Masaryka č. 11. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 20.3.1998 se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo „zaplatit mu 105.000,- Kč s 19% úrokem od 7.11.1997 do zaplacení“. Uvedl, že „u žalovaného dne 30.9.1997 zakoupil osobní automobil SPZ PVE 56-93 FIAT Tipo D, číslo motoru 0611101, číslo podvozku ZFA 15000002181246, rok výroby 1988, za dohodnutou cenu 105.000,- Kč, přičemž tato částka byla v hotovosti zaplacena“; že „předmětné vozidlo vykazovalo závady, o jejichž odstranění se žalovaným jednal“; že „závady odstraněny nebyly, proto přípisem ze dne 6.11.1997 od kupní smlouvy odstoupil a předmětný automobil předal žalovanému“; že žalovaný automobil převzal a i převzetí písemnosti o odstoupení od kupní smlouvy písemně potvrdil dne 6.11.1997“; že „žalovaný byl opakovaně vyzván k dobrovolné úhradě částky 105 000,- Kč, avšak na jakékoliv výzvy nereagoval“. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14.9.1999, č.j. 16 C 125/98-45, opraveným usnesením ze dne 21.3.2001, č.j. 16 C 125/98-54, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „navrhovatel nemohl vůči žalovanému platně odstoupit od uzavřené kupní smlouvy na předmětné vozidlo“; že „žalovaný zastupoval dřívějšího vlastníka vozidla, tedy prodávajícího, na základě přímého zastoupení, na základě uzavřené zprostředkovatelské smlouvy“ a že „v daném sporu tedy není žalovaný pasivně legitimován“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 16.4.2002, č.j. 12 Co 389/2001-63, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že „bez dalšího doplnění dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda žalovaný byl prodávajícím předmětného vozidla nebo pouze zprostředkovatelem daného prodeje“. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28.3.2003, č.j. 16 C 125/98-97, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že „došlo k uzavření mandátní smlouvy mezi svědkem M. H. a žalovaným, který se zavázal pro tohoto provést prodej vozidla“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17.5.2004, č.j. 12 Co 598/2003-105, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že „soud prvního stupně nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalovaného“; že „smluvními stranami byli žalobce a žalovaný“; že „mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření kupní smlouvy, tak jak v tomto směru svědčí zejména listina – tzv. faktura za hotové, způsob inzerce prodeje uvedeného vozidla, jakož i jednání ze strany žalovaného v souvislosti s odstraňováním vad, event. vlastním jednáním při odstoupení žalobce od smlouvy“. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14.10.2004, č.j. 16 C 125/98-113, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 105.000,- Kč „s 19% úrokem z prodlení od 7.11.1997 do zaplacení“ a na náhradě nákladů řízení 97.125,- Kč k rukám zástupce žalobce. Vycházel ze závěru, že „žalovaný podle názoru soudu odstoupení od smlouvy akceptoval, když jednak k odstoupení došlo v jeho provozovně, tedy v místě jeho podnikání, kde ostatně došlo i k uzavírání předmětné kupní smlouvy, a akceptoval ho také tím, že vozidlo předal dále k prodeji“; že „v řízení bylo také jednoznačně prokázáno, že předmětné vozidlo vykazovalo závadu, která bránila užívání předmětného vozidla a nešlo o závadu, která by vyplývala z používání nebo opotřebení vozidla nebo by šlo o vadu, pro kterou byla sjednána nižší cena“; že „z tohoto důvodu, s ohledem na řádné odstoupení od smlouvy ze strany žalobce, došlo na straně žalovaného k povinnosti vrátit žalobci zaplacenou kupní cenu“; že „v daném případě se nejedná o přímé zastoupení, neboť o toto by se jednalo, kdyby žalobce z okolností při uzavírání kupní smlouvy musel vědět, že žalovaný jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, než je uvedeno žalovaným jako zástupcem“. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9.10.2006, č.j. 12 Co 758/2005-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 29.348,- Kč k rukám jeho zástupce. Uvedl, že „předmět kupní smlouvy vykazoval již při prodeji vady, na které byl kupující, tj. žalobce upozorněn, byly zjevně vytčeny v protokolu o převzetí věci, kde byl technický stav vozidla řádně popsán a žalobce byl s ním seznámen“; že, „domáhá-li se žalobce při tvrzení, že předmětné vozidlo vykazovalo závady, o jejichž odstranění se žalovaným jednal, a tyto odstraněny nebyly, tvrdí takto skutkové okolnosti zcela nekonkrétně“; že, „uvedl-li žalobce, s odkazem na listinu ze 6.11.1997, označenou jako odstoupení od kupní smlouvy, že jeho reklamace se týkala vady spočívající v tom, že vozidlo vykazovalo závadu na elektrickém vstřikovacím ventilu, která přes opakované urgence ze strany žalobce nebyla odstraněna, jedná se o zjevnou vadu, na kterou byl žalobce, upozorněn již při prodeji, a za níž žalovaný podle ustanovení § 618 občanského zákoníku neodpovídá a nelze ji uplatnit jako důvod k odstoupení od kupní smlouvy“; že „žalobce v řízení neprokázal, že by reklamoval v zákonné lhůtě jinou vadu koupeného vozidla, ani to netvrdil jako důvod odstoupení od smlouvy“; že „za dané situace žaloba žalobce na vrácení peněz z kupní smlouvy, když protiplnění, tj. vozidlo, se již u žalovaného jako původního prodávajícího nenachází, nemůže být důvodnou, neboť nebyly naplněny základní podmínky, které zákon spojuje s možností odstoupení od smlouvy řádně uzavřené“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „krajský soud na základě fakticky stejného skutkového zjištění dospěl k jinému právnímu závěru“; že „je povinností soudu upozornit na skutečnost, že soud zastává, na základě dosavadního dokazování, jiný právní názor, a tím dát prostor účastníkovi řízení, aby mohl případnými dalšími důkazními návrhy reagovat na dané stanovisko soudu“; že „krajský soud v daném případě na základě důkazů, které byly provedeny, věc nesprávně posoudil“; že „jako stěžejní otázka v daném případě je odstoupení od kupní smlouvy“; že „je nepochybné, že tento projev vůle v písemné formě byl doručen žalovanému a následně nato došlo k další skutečnosti, a to k tomu faktu, že žalovaný důvodnost odstoupení od této kupní smlouvy uznal, což dal najevo tím, že si převzal předmětné vozidlo zpět do svého vlastnictví“; že „tím akceptoval odstoupení od této smlouvy“; že „tato skutečnost je nepochybná, neboť následně bylo také prokázáno, že žalovaný s věcí nakládal jako s věcí vlastní, když v následném období předmětný automobil nabízel k prodeji“; že „za této situace zbývá, aby mu žalovaný vrátil plnění, kterého se mu dostalo, tj. částka 105.000,- Kč“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůt