21 Cdo 436/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 436/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 11. 2005 Spisová značka:21 Cdo 436/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.436.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 275 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. § 17 odst. 2 předpisu č. 1/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 436/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. B., zastoupené Odborovým svazem státních orgánů a organizací se sídlem v P., proti žalované Obci S., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 5 C 197/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2004, č.j. 23 Co 466/2004-223, takto : Dovolání žalované se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 27.8.1999 žalovaná (označená jako „Obecní úřad v S.“) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku práce pro závažné porušení pracovní kázně; zároveň ji upozornila, že pracovní poměr končí dnem 31.10.1999. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že v období od 1.2.1999 do 1.6.1999 ve své pracovní době opakovaně používala telefon z telefonní stanice č. 689862 pro svoje soukromé potřeby, aniž by k tomu měla souhlas nadřízeného a aniž by uhradila hovorné 1.879,80 Kč, což písemně uznala při osobním projednání dne 24.6.1999 a v dopise starostovi obce dne 13.7.1999, a v tom, že jako účetní neprovedla daňové přiznání na dary přijaté obcí v hodnotě 4,8 mil. Kč, na což byl obecní úřad upozorněn protokolem o výsledcích přezkoumání hospodaření obce S. za rok 1998, doručeným dne 23.7.1999. Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně dne 4.11.1999 a posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.8.1999 je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit jí náhradu mzdy „ve výši průměrného výdělku 5.081,- Kč od 1.11.1999 do 31.10.2000 v celkové výši 60.972,- Kč, dále úroky z prodlení ve výši 11% počínaje dnem 12.12.1999 do zaplacení“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná, u níž je zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 31.1.1995, ve znění jejího dodatku ze dne 31.7.1995, jako „samostatná účetní, pokladní a administrativa“, jí dala výpověď (doručenou „koncem srpna 1999“) „zcela účelově na základě vykonstruovaných důvodů“. S poukazem na „přiloženou korespondenci“ rovněž namítala, že „již po delší dobu žalovaná na základě smyšlených důvodů zneužívala svého postavení na její úkor“. Dopisem ze dne 5.9.1999 (doručeným dne 6.9.1999) žalované sdělila, že „ve smyslu § 61 odst. 1 zák. práce výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce považuje za protiprávní a že trvá na dalším zaměstnání ve smyslu platné pracovní smlouvy“. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.8.1999, kterou dala žalovaná žalobkyni, je neplatné, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku 5.081,- Kč od 1.11.1999 do 31.10.2000 v celkové výši 60.972,- Kč s úrokem z prodlení 11% od 12.12.1999 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27.8.1999, kterou považoval za doručenou ve smyslu ustanovení § 266a odst. 3 zák. práce dnem 27.8.1999 (kdy žalobkyně její převzetí odmítla), je neplatná. Ohledně uplatněného nároku na náhradu mzdy dovodil, že žalobkyni nenáleží, i když po obdržení výpovědi oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání; proto žalobu na náhradu mzdy zamítl s odůvodněním, že „žalobkyně po 31.10.1999 o své vůli přestala do práce docházet, i když nadále měla možnost pracovat“, a že „navíc si od žalované sama vyžádala i zápočtový list, který je právě dokladem potvrzujícím skutečnost, že pracovní poměr mezi účastníky smluvními stranami byl ukončen“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18.9.2001, č.j. 23 Co 348/2001-118, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 60.972,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalobkyně poté, co obdržela neplatnou výpověď, písemně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a naproti tomu že nebylo prokázáno, že by žalovaná nezpochybnitelným způsobem umožnila žalobkyni pokračovat v práci i po uplynutí výpovědní lhůty; připomněl, že „podle ustálené judikatury v případě, pokud zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání a přidělování práce, je na zaměstnavateli, aby práci zaměstnanci nabídl, respektive, aby prokázal, že tak učinil“, což se však v daném případě žalované prokázat nepodařilo. Zavázal soud prvního stupně právním názorem, že „žalovaná neumožnila žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty, tj. po 31.10.1999, pokračovat v práci ani nedošlo k tomuto datu ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované dohodou“ (§ 226 odst. 1 o.s.ř.), a uložil mu, aby se zabýval důvodností žaloby o náhradu mzdy především z hlediska výše žalované částky. V dalším řízení (podáním ze dne 29.5.2002, doplněným podáním ze dne 4.11.2002 a poté ústně do protokolu o jednání ze dne 18.2.2003) žalobkyně – s odůvodněním, že ji žalovaná nevyzvala k nástupu do zaměstnání (ani po vydání rozhodnutí odvolacího soudu) a že po celou dobu sporu nesehnala jiné zaměstnání – změnila žalobu tak, že požaduje po žalované náhradu mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku 5.081,- Kč od 1.11.1999 do 30.4.2002 v celkové výši 152.430,- Kč s úroky z prodlení, které specifikovala. Okresní soud v Berouně - poté, co usnesením ze dne 18.6.2002, č.j. 5 C 197/99-127, připustil žalobkyní navrženou změnu žaloby, kterou požadovala náhradu mzdy za další období (za dobu od 1.11.1999 do 30.4.2002 celkem 152.430,- Kč s příslušenstvím), a poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 18.2.2003 připustil změnu žaloby ohledně úroků z prodlení - rozsudkem ze dne 21.2.2003, č.j. 5 C 197/99-162, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 152.430,- Kč s úroky z prodlení, jež ve výroku specifikoval údaji o jejich výši a době, za kterou se přiznávají, zamítl žalobu ohledně „dalšího úroku z prodlení“, který rovněž specifikoval, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu v Berouně soudní poplatek 4.490,- Kč a žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.100,- Kč. Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu, že žalovaná po uplynutí výpovědní lhůty, tj. po 31.10.1999, neumožnila žalobkyni pokračovat v práci (ačkoli k tomu byla žalobkyní dopisem ze dne 5.9.1999 vyzvána) a že nedošlo k tomuto datu ani ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované dohodou - dospěl k závěru, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce žalobkyni náleží za celou dobu od 1.11.1999 do 30.4.2002, kdy skončil její pracovní poměr u žalované na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.1.2002 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce; podmínky pro nepřiznání, resp. přiměřené snížení požadované náhrady mzdy ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce neshledal. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně nebyla po celé žalované období nikde soustavně zaměstnána (s výjimkou dohody o provedení práce v období od 1.9. do 20.11.2000, kdy za práce na „A. 2000“ obdržela čistý příjem 4.910,- Kč), že byla v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce v B. od 2.11.2001 do 9.6.2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, jímž bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.8.1999 je neplatné (v této době žalobkyni nenáleželo hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání), a dále od 1.5.2002 do 22.8.2002, kdy jí byl přiznán starobní důchod. Při rozhodování o výši náhrady mzdy soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 61 odst. 1 a při zjišťování průměrného výdělku žalobkyně postupoval podle ustanovení § 275 zák. práce a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku; za rozhodné období považoval třetí kalendářní čtvrtletí roku 1999, v