21 Cdo 4446/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4446/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2013 Spisová značka:21 Cdo 4446/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4446.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Přestávky v práci Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1, 2 předpisu č. 143/1992Sb. ve znění do 31.12.2006 § 89 odst. 1, 5 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 3. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.5.2013IV.ÚS 1425/13JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto10.6.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4446/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. M. Š., b) M. Š., c) J. K., žalobci a) Ing. M. Š. a c) J. K. zastoupeni JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 9, proti žalovanému Statutárnímu městu Hradec Králové, se sídlem magistrátu v Hradci Králové, Československé armády č. 408/51, IČ 00268810, o 50.988,- Kč s úroky z prodlení žalobci a), o částku 77.996,- Kč s úroky z prodlení žalobci b) a o částku 63.812,- Kč s úroky z prodlení žalobci c), vedených u Okresního soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 14 C 39/2007, 14 C 51/2007 a 14 C 52/2007, o dovolání žalobců a) Ing. M. Š. a c) J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2011 č. j. 21 Co 523/2010-289, takto: I. Dovolání žalobců se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jim žalovaný zaplatil za období od ledna 2004 do prosince 2006 doplatek platu, a to žalobci a) Ing. M. Š. 50.988,- Kč s úroky z prodlení, žalobci b) M. Š. 77.996,- Kč s úroky z prodlení a žalobci c) J. K. 62.001,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnili zejména tím, že na základě pracovní smlouvy pracovali u žalovaného jako strážníci městské policie ve dvanáctihodinových směnách. V rámci služby jim byla poskytována přiměřená doba na jídlo a oddech, která se považuje za výkon práce. Žalovaný jim však zaplatil pouze za jedenáct hodin výkonu práce, i když jim neposkytl přestávky v práci. V důsledku toho vznikl za období od ledna 2004 do prosince 2006 nedoplatek ve výši, kterou vyčíslili. Okresní soud v Hradci Králové (poté, co usnesením ze dne 11.12.2007 č.j. 14 C 39/2007-76 spojil věci žalobců vedené pod sp. zn. 14 C 39/2007, 14 C 52/2007 a 14 C 51/2007 ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 9.6.2010 č.j. 14 C 39/2007-257 žalobu zamítl, řízení v části, v níž se žalobce c) J. K. domáhal zaplacení částky 1.811,- Kč s příslušenstvím, zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že práce vykonávané žalobci v období od ledna 2004 do prosince 2006 byly fakticky přerušovány vždy po dobu, kdy se žalobci v rámci dvanáctihodinové směny občerstvovali, a to se souhlasem operačního důstojníka. Pokud tedy čerpali přestávku poté, co došlo k přerušení práce, není možné tuto přestávku právně kvalifikovat jako tzv. „přiměřenou dobu pro oddech a jídlo“, ale jako tzv. „přestávku v práci na jídlo“ ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 zák. práce, která se do pracovní doby nezapočítává. Skutečnost, že v rámci čerpání přestávky strážníci zůstávali ozbrojeni a ve služebním stejnokroji, nelze považovat za nepřerušený výkon práce. Vlastní činnost vykonávanou žalobci nelze označit za práci, která objektivně nemůže být přerušena, nejednalo se o práci v nepřetržitém provozu, kdy by zaměstnanec měl nárok toliko na přiměřenou dobu na jídlo a oddech. Žaloba nemohla být důvodná ani proto, že žalobcům byl poskytován měsíční plat, a na jeho výši neměla vliv skutečnost, že žalovaný jim z dvanáctihodinové směny započítával pouze jedenáct hodin. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.4.2011 č.j. 21 Co 523/2010-289, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že při výkonu služby strážníků městské policie nešlo o práci, kterou nelze přerušit, a byl-li žalobcům poskytován časový prostor pro jídlo a oddech, nešlo o „pouhou“ přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, ale o přestávku v práci na jídlo a oddech, která se ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1, 5 zák. práce do pracovní doby nezapočítává, a proto jim za tuto dobu mzda nenáležela. „Tyto poskytnuté časové úseky žalobci mohli využít zcela pro jídlo a oddech a nebylo konkrétně tvrzeno, natož prokázáno, že by v některém případě byl tento časový úsek přerušen výkonem práce, že by žalobci byli v tomto časovém úseku povoláni k faktickému výkonu služby“. Je sice pravdou, že po dobu přestávky nemá zaměstnanec povinnost konat pro zaměstnavatele práci, což ovšem neznamená, že v tomto časovém úseku nemůže být svým zaměstnavatelem nějakým způsobem omezen. „Právně významné je posouzení, zda případná omezení či povinnosti zaměstnance po dobu přestávky lze považovat za natolik podstatná, že již jde o výkon práce a zaměstnanci proto náleží mzda“. „Nošení zbraně a stejnokroje po dobu přestávky není takovým omezením, aby je bylo možné považovat za výkon práce, a ani to, že žalobci mohli být eventuelně v případě potřeby v této přestávce povoláni k faktickému výkonu služby a museli být logicky na takový příkaz připraveni, takovým omezením být nemůže“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a) a c). Namítali, že ve smyslu ustanovení § 83 zák. práce není zaměstnavatel oprávněn v době přestávky v práci zaměstnance jakýmkoliv způsobem omezovat, takže právní názor soudů, že strážníci čerpali přestávku v práci, a nikoliv přiměřenou dobu na jídlo a oddech, nekoresponduje s ustanovením interního předpisu žalované, konkrétně s článkem 4 odst. 5 příkazu ředitele MP Hradec Králové, podle něhož strážník není oprávněn nosit služební zbraň v době mimo výkon služby. Přestávka v práci není dobou služby a strážníci přesto museli být v rozporu s tímto interním předpisem vyzbrojeni. Postupem žalované tak podle názoru dovolatelů vznikají „podmíněné přestávky v práci“, které sice nejsou pracovní dobou, zaměstnanec se však během jejich čerpání musí řídit interními pokyny zaměstnavatele, které nemají oporu v platném právu. V daném časovém úseku tak nedochází k suspenzi pracovního závazku a k přerušení výkonu práce. Žalobci se rovněž neztotožňují s názorem odvolacího soudu, že když odpracovali všechny nařízené směny, náležel jim plat ve výši tarifu bez ohledu na to, zda čerpali nebo nečerpali přestávku v práci. Je totiž třeba mít na zřeteli, že, kdyby zaměstnanec čerpal na místo přestávky v práci pouze přiměřenou dobu na oddech a jídlo, která se započítává do pracovní doby, šlo by o práci přesčas, a to i ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 143/1992 Sb. Za tohoto stavu považovali za zásadně právně významné, zda zaměstnavatel může strážníka městské policie při čerpání přestávky na jídlo a oddech omezit interními předpisy tak, že zaměstnanec čerpá přestávku v práci v rozporu s ustanovením § 28 odst. 3 zákona č. 116/2002 Sb., zákona o zbraních, popřípadě, zda zaměstnavatel může část zaměstnanců interními předpisy při čerpání přestávky v práci omezit tak, že je oproti ostatním zaměstnancům téhož zaměstnavatele při čerpání přestávky v práci výrazně omezen. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné (otázka povahy a vzájemného vztahu „pracovní přestávky na jídlo a oddech“ a „přiměřené doby pro jídlo a oddech“. dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Projednávan