21 Cdo 445/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 445/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2023 Spisová značka:21 Cdo 445/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.445.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada mzdy Důchod starobní Dotčené předpisy:§ 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2021 § 38 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2021 § 31 odst. 1 předpisu č. 155/1995 Sb. ve znění do 08.09.2021 § 37 odst. 2 předpisu č. 155/1995 Sb. ve znění do 08.09.2021 § 27 předpisu č. 155/1995 Sb. ve znění do 08.09.2021 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 445/2023-135 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. J., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Hlistou, advokátem se sídlem v Opavě, Krnovská č. 11/7, proti žalovanému Technické služby Opava s. r. o. se sídlem v Opavě, Těšínská č. 2057/71, IČO 64618188, o 525 343 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 126 C 17/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2022, č. j. 16 Co 119/2022-94, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Opavě dne 15. 6. 2021 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 17. 9. 2019 do 31. 7. 2021 celkem 525 343 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný s ním rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 18. 6. 2018, která byla určena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2021, č. j. 16 Co 222/2020-113, neplatnou, že dopisem ze dne 22. 6. 2018 „vyjádřil svůj nesouhlas“ s výpovědí a uvedl, že trvá na dalším zaměstnávání u žalovaného, že mu proto náleží podle § 69 odst. 1 zákoníku práce náhrada mzdy až do „platného“ skončení pracovního poměru a že dne 20. 5. 2021 s žalovaným okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu, že mu nevyplatil náhradu mzdy poté, co mu přípisem ze dne 3. 5. 2021, na který žalovaný „nereagoval“, „nabídl“ rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 4. 5. 2021 a současně ho vyzval k vyplacení náhrady mzdy za „poměrnou část měsíce června 2019 až března 2021“. Žalobce se „neztotožňuje“ s tvrzením žalovaného, že mu od 17. 9. 2019 nenáleží nárok na náhradu mzdy proto, že se stal příjemcem „předčasného“ starobního důchodu, neboť ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce „neupravuje explicitně ani odkazem na jinou normu“ zánik nároku žalobce na náhradu mzdy z důvodu čerpání „předčasného“ důchodu. Uvedl, že „byl nucen“ odejít do „předčasného“ starobního důchodu čtyři roky před řádným termínem, neboť nebyl schopen najít uplatnění na trhu práce proto, že žalovaný s ním rozvázal pracovní poměr neplatnou výpovědí z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti podle § 52 písm. e) zákoníku práce, čímž se „stal na trhu práce reálně neuplatnitelným“. Žalobce rovněž požaduje náhradu mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby podle § 56 odst. 2 zákoníku práce. 2. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 126 C 17/2021-71, doplněným rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 126 C 17/2021-74, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 497 076,80 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež specifikoval, zamítl žalobu co do 28 266,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „náklady tohoto řízení na účet ČR – Okresního soudu v Opavě v částce, která bude vyčíslena v samostatném usnesení“, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s rozhodnutím o „zbylé části předmětu řízení“ doplňujícím rozsudkem. Dovodil, že žalobce má nárok na zaplacení náhrady mzdy ve výši průměrného hodinového výdělku za  dobu od 17. 9. 2019 do 20. 5. 2021, že nemá nárok (vzhledem k tomu, že jeho pracovní poměr u žalovaného zanikl okamžitým zrušením ke dni 20. 5. 2021) na náhradu mzdy za dobu ode dne následujícího po rozvázání pracovního poměru až do konce měsíce, v němž jeho pracovní poměr skončil, a že žalobci „svědčí“ podle § 56 odst. 2 zákoníku práce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby (červen a červenec 2021), ve výši 45 091,20 Kč. Vyslovil souhlas s názorem žalovaného, že není možný souběh příjmů z „tzv. předčasného důchodu“ a mzdy, neboť podle § 37 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, a dospěl k závěru, že předmětnou právní úpravu „nelze zatím aplikovat“, neboť nárok na náhradu mzdy žalobci, kterému byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 8. 2019 přiznán od 17. 9. 2019 starobní důchod podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. a který „v té době“ nevykonával výdělečnou činnost a nebyly u něj ani jiné skutečnosti, jež by mu bránily být příjemcem důchodové dávky v tzv. „předčasném důchodu“, vznikne až na podkladě pravomocného rozsudku soudu vydaného „v tomto řízení“; „zda a jak“ bude poté posouzena „dosavadní a následná výplata důchodových dávek žalobci jejich plátcem“ s ohledem na přiznaný zpětný nárok na náhradu mzdy podle zákoníku práce, „není v tomto řízení podstatné“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci „nelze klást k tíži to, že byl s ním ze strany žalovaného neplatně rozvázán pracovní poměr“, a ani to, že mu byl přiznán „předčasný“ starobní důchod a byly mu z toho důvodu v žalované době vypláceny důchodové dávky. 3. K odvolání žalovaného (do výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 16 Co 119/2022-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku v části výroku o věci samé, v níž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 45 091,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ode dne 1. 7. 2021 do zaplacení, a změnil jej ve zbývající části žalobě vyhovujícího výroku tak, že zamítl žalobu co do 451 985,60 Kč s příslušenstvím; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016, v němž se Nejvyšší soud zabýval (s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněné  pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč.) otázkou, zda lze přiznat nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, kterému byl po neplatném rozvázání pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku na jeho žádost přiznán starobní důchod (v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a uvedl, že v období od 17. 9. 2019 do 20. 5. 2021, za které žalobce požadoval náhradu mzdy, byl poživatelem „předčasného“ starobního důchodu (nikoliv „řádného“ starobního důchodu, o němž pojednává výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu), na který mu vznikl nárok podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. a jehož výplata podle § 37 odst. 2 téhož zákona nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci. Protože žalobce v uvedeném období ještě nedosáhl důchodového věku, nemohl podle § 37 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. „vůbec vykonávat výdělečnou činnost“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „za této situace je ve shodě s ratio decidendi stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004“, třeba dovodit, že ve „sporném“ období neměla být zdrojem příjmů žalobce mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný „předčasný“ starobní důchod, a že tedy žalobce nebyl připraven a ochoten dále konat pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy (v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou), i když dříve (před podáním žádosti o předčasný starobní důchod a před jeho přiznáním) žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnáva