21 Cdo 446/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 446/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2005 Spisová značka:21 Cdo 446/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.446.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 61 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. § 31 odst. 2 předpisu č. 155/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 240/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 446/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované M. S. O. a.s., o 1.815.216,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 82/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2004, č.j. 16 Co 202/2004-137, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. května 2004, č.j. 40 C 82/2002-123, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 1.815.216,30 Kč s příslušenstvím, jež vyčíslil. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované pracoval od 1. 8. 1960 (od 1. 11. 1992 ve funkci „vedoucí provozu 2-S. z.“), že mu dne 21. 12. 1998 byla doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, že mu dne 17. 12. 1998 byla krácena mzda o 3.000,- Kč a že dne 13. 1. 1999 byl převeden na jinou práci do funkce konstruktéra a byl mu snížen základní plat o 9.250,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2001, č.j. 26 C 51/99-81, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2002, č.j. 16 Co 169/2002-109, bylo určeno, že výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne 21. 12. 1998 je neplatná. Přestože žalobce několikrát vyzval žalovanou, aby ho dále zaměstnávala a přidělovala mu práci podle jeho původního zařazení, žalovaná to odmítala. Přísluší mu proto podle ustanovení § 61 zák. práce náhrada mzdy od 1. 2. 1999. Vzhledem k tomu, že jeho průměrný výdělek k 1. 2. 1999 činil 42 659,- Kč, domáhá se za každý měsíc, kdy mu žalovaná práci nepřidělovala, této částky s příslušným úrokem z prodlení. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2004, č.j. 40 C 82/2002-123, rozhodl, že žaloba je co do základu zcela důvodná. Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný byl zaměstnancem žalované, že výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, která mu byla doručena dne 21. 12. 1998, byla v soudním řízením určena za neplatnou a že žalovaná přípisem ze dne 13. 1. 1999 s účinností od 1. 2. 1999 přeřadila žalobce na jinou, méně placenou, práci. Dopisy ze dne 29. 1. 1999, 25. 2. 1999 a 1. 3. 1999 sdělil žalobce žalované, že považuje výpověď za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání a na převedení na původní pracovní místo; na tyto výzvy žalovaná reagovala odmítavě. Žalobce byl od 8. 3. 1999 do 13. 6. 2000 evidován jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce v O. a s účinností od 14. 6. 2000 mu byl k jeho žádosti přiznán „předčasný starobní důchod“, jehož výplata však byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 11. 2002 zastavena, a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce vrátit všechny dosud na tomto důchodu vyplacené částky, neboť žalobce byl po celou dobu zaměstnancem žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce požaduje jednak „náhradu škody na mzdě“, která mu vznikla neplatným rozhodnutím o přeřazení na jinou práci, a jednak náhradu mzdy za dobu, kdy žalovaná žalobci nepřidělovala práci, ač pracovní poměr byl skončen neplatně a žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Ve vztahu k náhradě škody z neplatného převedení na jinou práci dovodil, že, jestliže žalovaná k převedení žalobce na jinou práci využila svého oprávnění daného jí § 37 odst. 2 písm. a) zák. práce a výpověď byla určena neplatnou, došlo také k neplatnému převedení na jinou práci, žalovaná porušila svou povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy a vznikla-li žalobci v důsledku toho škoda, je žalovaná povinna mu ji nahradit podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce. Jako důvodný posoudil soud prvního stupně i nárok žalobce na náhradu mzdy v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobci byla dána výpověď, jež byla určena neplatnou, žalobce oznámil zaměstnavateli (žalované), že trvá na dalším zaměstnávání, ale práce mu přidělována nebyla. Tím byly splněny všechny podmínky pro přiznání nároku podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce. Neshledal důvody pro snížení či nepřiznání této náhrady podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce. Přitom přihlédl k tomu, že žalobce nebyl nikde zaměstnán z důvodu situace na trhu práce a požádal-li o starobní důchod, ten mu byl odebrán s odkazem na to, že po celou rozhodnou dobu byl zaměstnancem žalované. Skutečnost, že podání žádosti o starobní důchod je považována za projev toho, že žadatel již nechce být nadále zaměstnán, by měla podle soudu prvního stupně význam jen za podmínky, že by se jednalo o důchod (jakékoli povahy), který by žadatel nebyl povinen vracet. Jestliže však žalobce byl povinen tento důchod vrátit, nelze z jeho žádosti o důchod podobné účinky vyvozovat. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č.j. 16 Co 202/2004-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny všechny podmínky pro přiznání nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. Za správný považoval i závěr, že žalobce v žalovaném období (od 1. 3. 1999 do 31. 7. 2002) nebyl nikde zaměstnán, a to především z důvodu situace na trhu práce. Na tom podle názoru odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že žalobci byl od 14. 6. 2000 přiznán „předčasný starobní důchod“, protože výplata tohoto důchodu byla rozhodnutím „ČSSZ“ ze dne 6. 11. 2002 zastavena a žalobce byl povinen všechny dosud na tomto důchodu vyplacené částky vrátit, neboť po dobu vyplácení důchodu nesplňoval podmínky pro vznik nároku na tento důchod, když jeho pracovní poměr u žalované trval až do 30. 11. 2002. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., žalovaná namítá, že žalobce na základě svého vlastního rozhodnutí požádal o „předčasný starobní důchod“ Okresní správu sociálního zabezpečení O. a na tomto základě mu byl od 14. 6. 2000 skutečně zmíněný důchod přiznán. Učiněný projev vůle žalobce byl zřetelný a srozumitelný „v tom pojetí“, že žalobce na základě svého rozhodnutí dal najevo, že výdělek není a nemá být dalším zdrojem jeho příjmu. Pro posouzení věci podle dovolatelky není rozhodující, že žalobce byl povinen částky vyplácené na důchodu vracet, neboť je „nezávazné a irelevantní“, jak postupoval orgán sociálního zabezpečení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním ze dne 10. 3. 2005 označeným „doplnění dovolání“ žalovaná uvedla další důvody, pro něž podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. K těmto dalším důvodům však dovolací soud s ohledem na ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. nemohl při rozhodování o dovolání přihlížet. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť opakovaně sděloval žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a dne 1. 3. 1999 doručil žalované listinu, ve které uvedl, že je připraven okamžitě nastoupit do práce, kdykoli k tomu bude žalovanou vyzván; takové sdělení žalovaná vůči jeho osobě nikdy neučinila. Jak navíc vyplývá ze zápisu ze dne 9. 8. 2002, žalovaná ani nebyla připravena jej dále zaměstnávat. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud první