21 Cdo 4542/2010 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4542/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po J. S., zemřelém, za účasti 1) R. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková č. 333/16, 2) E. S., a 3) J. S., obou zastoupených JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí č. 1041/12, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 46/2007, o dovolání R. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č.j. 24 Co 329/2009-154, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. října 2009, č.j. 34 D 46/2007-127, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Řízení o dědictví po J. S., zemřelém, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.1.2007 č.j. 34 D 46/2007-4. Provedením úkonů v řízení o dědictví byl pověřen JUDr. Václav Kouba, notář v Praze 4 (§ 38 občanského soudního řádu). Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29.5.2007 č.j. 34 D 46/2007-73 určil, že obvyklá cena majetku, který měl zůstavitel s E. S. ve společném jmění manželů, činí 1.454.723,60 Kč, rozhodl, co z tohoto majetku připadá do dědictví a co pozůstalé manželce, určil, že obvyklá cena dědictví činí 1.174.386.- Kč, že dluhy zůstavitele činí 17.808,20 Kč a že čistá hodnota dědictví činí 1.156.577,80 Kč a schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž R. S. "nabývá" vlastnická práva k nemovitostem v dohodě označená; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že odměna notáře JUDr. Václava Kouby za projednání dědictví se určuje "částkou 12.180,- Kč + DPH 19%: 2.314,- Kč + hotové výdaje nepodléhající DPH: 141,50 Kč, tj. celkem 14.635,- Kč", kterou je povinen zaplatit R. S., a o provedení zápisů do katastru nemovitostí. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že zůstavitel zemřel bez zanechání závěti a že dědici zůstavitele jsou jeho manželka E. S. a synové R. S. a J. S., kteří dědictví neodmítli a kteří uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, jenž neodporuje zákonu ani dobrým mravům. Za J. S. uzavřel dohodu o vypořádání dědictví na základě plné moci R. S. K odvolání J. S. Městský soud v Praze - poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8.1.2009 č.j. 34 D 46/2007-101 prominul J. S. zmeškání lhůty k odvolání - usnesením ze dne 23.3.2009 č.j. 24 Co 321/2008-112 zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o schválení dohody o vypořádání dědictví, o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o odměně a náhradě hotových výdajů notáře JUDr. Václava Kouby a o provedení zápisů do katastru nemovitostí a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; současně vyslovil, že ve výrocích o obvyklé ceně majetku, který měl zůstavitel s E. S. ve společném jmění manželů, o vypořádání, co z tohoto majetku připadá do dědictví a co pozůstalé manželce, a o určení obvyklé ceny dědictví, dluhů zůstavitele a čistá hodnoty dědictví zůstává usnesení soudu prvního stupně "nedotčeno". Vzhledem k tomu, že při uzavření dohody o vypořádání dědictví R. S. zastupoval J. S., který podle ní nic nenabyl, bylo podle názoru odvolacího soudu potřebné zkoumat, zda "mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby "nařídil jednání, předvolal k němu J. S. a poučil ho o jeho dědických právech a seznámil ho s podklady pro rozhodnutí o dědictví", přičemž soud prvního stupně zavázal právním názorem, že, bude-li J. S. trvat na tom, že nesouhlasí s dohodou uzavřenou dne 17.5.2007, pak "je nesporné, že jeho zástupce jednal při uzavření předmětné dohody v rozporu s jeho zájmy a dohoda odporuje ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku". Odvolací soud současně zdůraznil, že dohodu o vypořádání dědictví lze uzavřít "jen v rámci řízení o dědictví před soudem, resp. před soudním komisařem", když ústní dohoda dědiců uzavřená mimo dědické řízení nemá "žádné právní účinky", a že v projednávané věci nejde o posouzení, zda zástupce překročil meze udělené plné moci či nikoliv, ale o zjištění, zda mezi zástupcem a zastoupeným není "rozpor v zájmech", neboť zastoupení v rozporu s ustanovením § 22 odst. 2 občanského zákoníku způsobuje neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 občanského zákoníku bez ohledu na to, zda účastníci právního úkonu o tom věděli. Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 27.10.2009 č.j. 34 D 46/2007-127 neschválil dohodu o "dědickém vypořádání ze dne 17.5.2007", potvrdil nabytí dědictví "rovným dílem" R. S., E. S. a J. S. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že odměna notáře JUDr. Václava Kouby za projednání dědictví se určuje "částkou 12.180,- Kč + DPH 19%: 2.314,- Kč + hotové výdaje nepodléhající DPH: 141,50 Kč, tj. celkem 14.635,- Kč", které jsou povinni zaplatit "rovným dílem" R. S., E. S. a J. S., a o provedení zápisů do katastru nemovitostí. Dohodu o vypořádání dědictví soud prvního stupně neschválil s odůvodněním, že J. S. při jednání konaném dne 17.6.2009 a dne 21.10.2009 vyjádřil nesouhlas s dohodou uzavřenou dne 17.5.2007, když uvedl, že podepsal "formulářovou" plnou moc a nepočítal s tím, že se bratr na dědictví "obohatí". Nabytí dědictví proto bylo potvrzeno všem dědicům podle jejich dědických podílů. K odvolání R. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.5.2010 č.j. 24 Co 329/2009-154 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odkázal na závěry svého předchozího usnesení v této věci a na závěry obsažené v "rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 12/76", a dovodil, že "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008 č.j. 21 Cdo 2439/2007, na něž odvolatel poukazoval, vychází "ze zcela jiné skutkové situace a zabývá se výkladem obsahu plné moci". Odvolací soud přihlédl k tomu, že prohlášení J. S. uvedené v protokole ze dne 17.6.2009 a ze dne 21.10.2009 "svědčí" o tom, že R. S. při zastupování J. S. postupoval "v rozporu se zájmy zastoupeného", a uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když "dohodu o vypořádání dědictví ze dne 17.5.2007" neschválil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal R. S. dovolání. Namítá, že dědickou dohodu uzavřel jménem J. S. "podle pokynu a se souhlasem zastoupeného", že podle plné moci ze dne 3.3.2007 byl oprávněn jménem zastoupeného uzavřít i takovou dohodu, podle které by zastoupený neobdržel z dědictví žádný podíl, že plnou moc se "stejným obsahem a rozsahem" vystavil J. S. také dne 24.4.2007, kterou zaslal doporučeným dopisem notáři JUDr. Václavu Koubovi, a že E. S. uzavřela dědickou dohodu po poučení soudním komisařem a v jeho přítomnosti. J. S. změnil své stanovisko "ve vztahu k jím udělené plné moci a pokynů", ačkoliv převedl nemovitost ve V. na zůstavitele (svého otce) proto, aby majetek nepřešel v případě jeho smrti "do nesprávných rukou" (do "rukou jeho bývalé manželky a dcery") a z téhož důvodu dědictví neodmítl, a ačkoliv, jak se vyjádřil dne 21.10.2009, právě proto "podepsal formulářovou plnou moc, podle níž bratr mohl uzavřít i dohodu, podle které nenabude žádný podíl". Protože zastoupený plnou mocí nestanovil omezení pro jednání zástupce, není třeba rozpor v zájmech zjišťovat, když zastoupený podpisem plné moci deklaroval, že je srozuměn rovněž s takovou dohodou, podle které z dědictví nic nenabude. Dovolatel poukazuje na "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, z něhož dovozuje "posun v pohledu na ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku" v souvislosti se "změnou chápání volnosti subjektů civilního práva" v nakládání se svými právy a povinnostmi. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. E. S. a J. S. uvedli, že výklad ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku nepodléhá "společenskopolitickým změnám" a že judikatura soudů je v této věci konstantní. J. S. "nijak nedeklaroval", že by byl s dohodou, podle níž ničeho z dědictví nenabude, srozuměn. Nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že by "takové srozumění" vyplývalo z podpisu plné moci. Oba navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dovolání přípustné, a že nelze přihlédnout k doplnění dovolání učiněné podáním ze dne 1.7.2011, byly-li jím v rozporu s ustanovením § 242 odst. 4 občanského soudního řádu změněny dovolací důvody po uplynutí lhůty k dovolání, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 občanského soudního řádu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvn