21 Cdo 4586/2010 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4586/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická č. 917/19, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí č. 471/1, IČO 00023671, o 200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 88/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2009 č.j. 20 Co 131/2009-131, takto: I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 200.000,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy „za diskriminaci žalobkyně z hlediska majetku, povinností k rodině a politické příslušnosti, které se vůči žalobkyni jako uchazečce o zaměstnání dopustila žalovaná při organizaci výběrového řízení na místo generálního ředitele Národního památkového ústavu“ a „za jednání žalované vůči žalobkyni v rozporu s dobrými mravy při činění nabídky zaměstnání jako generálního ředitele Národního památkového ústavu“. Žalobu odůvodnila tím, že jako uchazečka o zaměstnání zaslala dne 6.12.2005 přihlášku do výběrového řízení na místo generálního ředitele Národního památkového ústavu, který dne 5.12.2005 vyhlásila žalovaná na svých webových stránkách. Podle jejího názoru žalovaná „nejednala s uchazeči v souladu s dobrými mravy“, jak jí ukládá ustanovení § 12 odst. 1 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, „když pozvánku k osobnímu pohovoru zaslala uchazečům méně než 24 hod před termínem osobního pohovoru, a to formou (elektronickou poštou), kterou nelze považovat za standardní a přiměřenou osobním a majetkovým poměrům uchazečů, aniž tuto neobvyklou formu jednání s uchazeči jakkoli předem avizovala“. Došlo tak k tomu, že žalobkyně, která neměla celodenní přístup k elektronické poště, si vyzvedla pozvánku k výběrovému řízení na den 14.12.2005 v 11.30 hodin v sídle žalované v Praze, kterou žalovaná odeslala dne 13.12.2005 ve 14.18 hodin, až dne 14.12.2005 krátce před 14 hodinou. Žalobkyně má za to, že „zaslání pozvánky k účasti na pohovoru výhradně elektronickou poštou je diskriminací z hlediska majetku, kdy žalovaná volící tuto formu obesílání uchazečů o zaměstnání žalobkyni diskriminovala, neboť jako nemajetná nevlastní osobní počítač a nemá prostředky na to, aby si hradila stálé připojení k internetu a celodenní přístup k elektronické poště“. Tímto postupem žalovaná „vytvořila sekundární hlediska výběru, která nezaručují rovné příležitosti všem osobám ucházejícím se o zaměstnání ve smyslu ust. § 12 odst. 2 cit. zák.“, neboť byli „zřejmě zvýhodněni uchazeči, kteří jsou majetní a vlastní doma osobní počítač s připojením k internetu, a kteří jsou zaměstnaní a mají možnost využívat výpočetní techniky svého zaměstnavatele“. Organizace výběrového řízení žalovanou tak vedla „k faktické diskriminaci“ těch uchazečů, kteří „výše uvedená kriteria nesplňovali a kterým jejich povinnosti k rodině znemožňovaly přijímat nečekaná rozhodnutí týkající se rodiny ve lhůtě půl dne“. Ačkoli žalovaný opatřením ze dne 28.12.2005 prodloužil termín výběrového řízení do 10.1.2006, žalobkyni neumožnil se výběrového řízení v prodlouženém termínu zúčastnit, „aniž uznal, že jeho jednání s žalobkyni v I. kole výběrového řízení bylo v rozporu s dobrými mravy“. Žalobkyně má zato, že v daném výběrovém řízení „šlo o dosazení předem vybraného člověka, splňujícího hlediska stranické příslušnosti k ČSSD“, a žalobkyně tak „byla diskriminována také pro své politické postoje jako nečlen ČSSD“. Protože následky diskriminace její osoby „již nelze odstranit“, je zde podle názoru žalobkyně „důvod požadovat náhradu nemajetkové újmy v penězích, protože její důstojnost jako fyzické osoby byla ve značné míře snížena, když byla v rozporu s dobrými mravy žalovanou z účasti ve výběrovém řízení vyšachována“. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.11.2008 č.j. 27 C 88/2006-89 „zastavil návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení“, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 4 odst. 1, 2, 10, 11 a 12 zákona č. 435/2004 Sb., zdůraznil, že úspěch žaloby v projednávané věci závisí na tom, „zda se žalobkyni podařilo věrohodně tvrdit a prokázat, že se žalovaná vůči dopustila diskriminačního jednání ve smyslu zákona o zaměstnanosti, že s ohledem na konkrétní okolnosti, resp. následky případu, by se pouhé morální zadostiučinění ze strany žalované objektivně muselo jevit nedostačujícím“ a že „neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné míře“. Z ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. podle názoru soudu prvního stupně vyplývá, že osoba, která se v pracovních věcech cítila být diskriminována, musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem a že toto znevýhodňující zacházení „bylo motivováno diskriminací na základě některého ze zákonem taxativně stanoveného důvodu“; tuto motivaci – jak dále uvedl - ovšem „prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se (dokazováním) opak“. V průběhu řízení však „bylo prokázáno, že žalovaná postupovala vůči žalobkyni stejně, jako v případě ostatních účastníků výběrového řízení“; rozdíl byl „pouze v tom, že buď ostatní účastníci výběrového řízení žalované poskytli takové kontaktní údaje, že se s nimi mohla okamžitě spojit, nebo takovou možnost kontaktu bylo možné u nich v časově krátkém období zjistit“. Jestliže žalovaná nebyla úspěšná ve včasném kontaktování žalobkyně, pak podle mínění soudu prvního stupně „to bylo nepochybně zaviněno i samotnou žalobkyní“, která ke své osobě poskytla žalované „zcela úmyslně minimum aktuálních kontaktních údajů“, jestliže „jako jediný kontakt na sebe uvedla poštovní adresu (hrad Bouzov), kde fakticky již delší dobu nebydlela“. Podle mínění soudu prvního stupně se žalobkyni nepodařilo prokázat ani to, že diskriminačním jednáním došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, což spatřovala v tom, že „si výběrová komise učinila o jejích schopnostech chybné závěry (zapříčiněné však výhradně majetkovou situací žalobkyně), které mohly ovlivnit další potenciální zaměstnavatele“. Tento argument však „z hlediska logického běhu událostí v běžném světě nemůže dle soudu obstát“ a „není nic více než nepodloženou domněnkou“ a navíc ani „sám o sobě nemůže způsobit ve značné míře snížení důstojnosti či vážnosti“ žalobkyně. Protože „nebyla splněna ani jedna ze zákonných podmínek pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích“, soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.6.2009 č.j. 20 Co 131/2009-131 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně „pro své meritorní rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový základ, který též správně právně posoudil“. Přisvědčil soudu prvního stupně, že „pro posouzení, zda nastalo diskriminační jednání, je východiskem zjištění, že s osobu, která měla být diskriminována, bylo zacházeno oproti ostatním osobám ve srovnatelném postavení jiným, a to znevýhodňujícím způsobem a že toto zacházení bylo motivováno diskriminací z některého zákonem uvedeného důvodu (§ 4 odst. 2 zák. č. 435/2004 Sb.)“. V daném případě by proto podle názoru odvolacího soudu „musela žalobkyně nejméně tvrdit a prokázat“, že s ní bylo ze strany žalované zacházeno odlišně, než s ostatními uchazeči o výběrové řízení; takovou okolnost však „ani samotná žalobkyně netvrdila, natož prokazovala“, a ani v průběhu řízení nevyšla najevo. Naopak – jak zdůraznil - bylo zjištěno, že postup žalované, která předvolávala všechny uchazeče k ústnímu pohovoru v rámci výběrového řízení „narychlo (dne 13.12.2005 na den 14.12.2005), a to prostřednictvím kontaktů uvedených v jejich přihláškách“, „byl vůči všem osobám přihlášeným do výběrového řízení shodný“ a ze samotného tohoto postupu, „byť by se i mohl jevit okolnostem nepřiměřený, nelze diskriminační jednání vůči žalobkyni dovozovat“. Protože „záviselo na samotných uchazečích, jaké kontaktní údaje žalované poskytli“, odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že, „poskytla-li žalobkyně ke své osobě minimum kontaktních údajů (adresu bydliště, kde fakticky nebydlela, a e-mailovou adresu), pak si nepříznivý důsledek v podobě opožděného zjištění pozvánky k výběrovému řízení sama přivodila“, a „již z tohoto důvodu nemůže obstát její tvrzení, že organizace výběrového řízení zne