21 Cdo 4779/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4779/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2020 Spisová značka:21 Cdo 4779/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4779.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Konkurenční doložka Odstoupení od smlouvy Pracovněprávní vztahy Právní jednání (o. z.) Veřejný pořádek (o. z.) Neplatnost právního jednání (o. z.) Dovolací důvody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 310 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.07.2016 do 31.12.2016 § 310 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.07.2016 do 31.12.2016 § 310 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.07.2016 do 31.12.2016 § 2001 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016 § 2004 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016 § 2004 odst. 3 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016 § 580 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016 § 588 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016 § 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 238 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 1. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4779/2018-249 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Milanem Lukendou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, proti žalované S. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Martinem Pecklem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 753/27, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 5/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018 č. j. 23 Co 146/2018-222, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 39 C 5/2017-174 ve výroku o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 39 C 5/2017-174 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 6. 1. 2017 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 200 000 Kč „po odečtení zákonných srážek spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 12. 2016 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 pracoval u žalované jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016) jako provozní ředitel. Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 byla nově sjednána mzda ve výši 200 000 Kč měsíčně a konkurenční doložka, ve které se žalobce zavázal zdržet se po dobu 6 měsíců od ukončení pracovního poměru u žalované „výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná či obdobná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“; žalovaná se zavázala za každý měsíc plnění povinností z konkurenční doložky platit žalobci peněžité vyrovnání „ve výši aktuální měsíční mzdy po odečtení případných daní a zákonných srážek“. Účastníci se současně dohodli, že žalovaná může od konkurenční doložky odstoupit po dobu trvání jejich pracovního poměru „z důvodu zrušení žalobce (správně žalované) nebo jeho podstatné části“ a dále v případě, že „žalovaný podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u žalovaného či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby žalovaný vůči žalobci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Žalobce dne 31. 8. 2016 doručil žalované výpověď z pracovního poměru a pracovní poměr skončil ke dni 31. 10. 2016. Dne 20. 10. 2016 žalovaná odstoupila od konkurenční doložky s odůvodněním, že „vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, by nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence vynucován“. Žalobce proti tomu namítal, že konkurenční doložka jej omezila „v hledání nového zaměstnání“, neboť „s vědomím platné konkurenční doložky odmítl pracovní nabídky, které svou povahou odpovídaly činnostem, ve kterých konkurenční doložka žalobce omezovala“, a proto odstoupení od konkurenční doložky považuje „za účelové a protiprávní“. Žalovaná odmítla zaplatit žalobci „kompenzaci, na kterou mu za měsíc listopad 2016 vznikl nárok“. Žalovaná se podané žalobě bránila tím, že s ohledem na svou činnost, kterou je poskytování sociálních služeb v domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, vyžaduje provozování samostatného domova pro seniory i domova se zvláštním režimem „značné a specifické know how“, přičemž „zásadní úloha“ při „zajištění standardu kvality péče“ připadá provoznímu řediteli. Žalobce v první polovině roku 2016 zajišťoval „zpracování právní agendy“ žalované, především smluv uzavíraných s klienty a se zdravotními pojišťovnami. Protože žalobce projevil „know how z právní oblasti“ a jazykové schopnosti, nabídla mu žalovaná funkci provozního ředitele. Od této spolupráce očekávala, že se žalobce „seznámí ve všech relevantních podrobnostech a souvislostech s kvalitou péče a pracovními postupy aplikovanými ve skupině XY a případně i XY a ty pak bude aplikovat a implementovat v postupně se rozvíjející síti domovů žalovaného v České republice“. Z tohoto důvodu měla žalovaná zájem na sjednání konkurenční doložky v délce trvání 6 měsíců. Žalobce však rozvázal pracovní poměr výpovědí „po pouhých dvou měsících svého působení ve funkci provozního ředitele“. Za tuto dobu podle žalované nenabyl poznatků či know-how, které by mu umožňovaly pracovat „na srovnatelné pozici u konkurence způsobem, který by žalovanému mohl ztížit jeho činnost“ a především, jejichž „ochrana by opodstatňovala“ peněžité vyrovnání „v částce 200 000 Kč hrubého měsíčně“. Žalovaná proto odstoupila od konkurenční doložky oznámením ze dne 3. 10. 2016, které však žalobce při osobním jednání dne 4. 10. 2016 odmítl převzít. Následně žalovaná doručila oznámení o odstoupení od konkurenční doložky žalobci osobně dne 20. 10. 2016 za účasti svědků. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 39 C 5/2017-174 žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2016 do zaplacení zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 90 992 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě z téhož dne) jako provozní ředitel. Mzda žalobce byla v pracovní smlouvě sjednána ve výši 100 000 Kč a od 1. 7. 2016 dodatkem k pracovní smlouvě ve výši 200 000 Kč. V dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 strany nově sjednaly rovněž konkurenční doložku a „podmínky jejího odstoupení“; uzavření konkurenční doložky předcházela e-mailová korespondence, „kdy výsledná podoba smlouvy ve znění dodatku, byla výsledkem dohody obou stran“. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 31. 10. 2016 na základě výpovědi žalobce ze dne 31. 8. 2016 bez uvedení důvodu. Ještě před skončením pracovního poměru žalovaná dne 20. 10. 2016 od konkurenční doložky odstoupila, neboť „vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence vynucován“. Protože k odstoupení od (platně sjednané) konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele došlo za trvání pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 310 odst. 4 zákoníku práce a z důvodu, který si strany sjednaly, soud prvního stupně shledal, že odstoupení od konkurenční doložky je platné. Dovodil, že – je-li hlavním smyslem uzavření konkurenční doložky „ochrana zaměstnavatele před konkurencí“ a rozhodne-li se zaměstnavatel „dle svého uvážení“, že není třeba chránit poznatky, které u něj zaměstnanec dosud nabyl – nemůže soud zaměstnavateli „de facto nařídit povinnost“ chránit své „obchodní tajemství“ konkurenční doložkou. Vzhledem k tomu, že to byl žalobce, kdo se rozhodl ukončit pracovní poměr po dvou měsících „v uvedeném pracovním poměru“ a žalovaná „vypověděla“ konkurenční doložku „pro důvod sjednaný ve smlou