21 Cdo 4890/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4890/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 7. 2012 Spisová značka:21 Cdo 4890/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4890.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Jmenování Odvolání Pracovní poměr Skončení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 73 odst. 6 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.09.2009 § 101 odst. 1 o. s. ř. § 118a odst. 1 o. s. ř. § 118b odst. 1 o. s. ř. § 119a o. s. ř. § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 7. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 1.10.2012II.ÚS 3764/12JUDr. Pavel Rychetskýzrušeno13.5.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4890/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Bc. M. K., CSc., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 16, proti žalované Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Okružní č. 10, IČO 75081431, zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 2668/6c, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 25 C 690/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2010 č. j. 19 Co 1057/2010-85, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi ním a žalovanou „založený rozhodnutím prezidenta České republiky ze dne 10.4.2008, trvá“. Žalobu odůvodnil tím, že rozhodnutím prezidenta České republiky ze dne 10.4.2008 byl jmenován rektorem žalované, čímž došlo k založení pracovního poměru podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce a „žalobce se tak stal vedoucím zaměstnancem žalované“. Dne 25.3.2009 vydal prezident České republiky rozhodnutí č.j. KPR 1772/2009, kterým vyhověl návrhu akademického senátu žalované a odvolal žalobce z funkce rektora. Podle názoru žalobce pracovní poměr mezi ním a žalovanou jeho odvoláním z funkce rektora, do níž byl ustanoven na čtyřleté funkční období, neskončil a stále trvá. Jestliže ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce přiznává kvalitativní odlišnou míru ochrany při odvolání z funkce zaměstnanců jmenovaných na dobu neurčitou na straně jedné, a zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním na dobu určitou, jsou tím vyvolány neodůvodněné rozdíly. Pro akceptování takové nerovnosti mezi zaměstnanci podle toho, zda byli jmenování na dobu určitou nebo neurčitou, však není dán žádný rozumný či objektivní důvod, veřejný zájem ani legitimní cíl. Vzhledem k tomu se žalobce „stále považuje za zaměstnance žalované oprávněného požadovat změnu pracovního zařazení v souladu s § 73 odst. 6 věta druhá zák. práce“. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25.3.2010 č.j. 25 C 690/2009-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 13.080,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Pavlíny Pomijové. Dospěl k závěru, že ustanovení § 73 odst. 6 věta první, část věty za středníkem, zák. práce není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě odvolání z funkce, tedy dnem následujícím po doručení odvolání žalobce z pracovního místa vedoucího zaměstnance, tj. dnem 2.4.2009. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.7.2010 č.j. 19 Co 1057/2010-85 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.080,- Kč a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.080,- Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Pavlíny Pomijové. Ve věci samé dospěl k závěru, že, rozhodl-li prezident České republiky dne 25.3.2009 o odvolání žalobce z funkce a toto rozhodnutí bylo žalobci řádně doručeno dne 1. 4. 2009, pak je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že dne 2.4.2009 pracovní poměr žalobce skončil. Dovodil, že jmenování je upraveno jako způsob vzniku pracovního poměru tam, kde zaměstnavatelem je stát (jeho organizační složky) a další subjekty navázané na stát – státní rozpočet. Prostřednictvím těchto zaměstnavatelů se realizuje státní politika a plní se funkce státu. „Jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhod než jiné, může tak ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho učinit (srov. R 11/1992 Sb. usnesení a nálezů US ČSFR)“. Zájem na fungování organizačních složek, jejichž prostřednictvím realizuje stát své funkce, je nepochybně veřejným zájmem, a proto by stát měl mít rozhodující právo určit, kdo bude jeho jménem vystupovat či plnit jeho úkoly. Odvolací soud proto uzavřel, že „ve vztahu k ústavnímu principu rovnosti je ustanovení § 73 odst. 6 části věty za středníkem ústavně odůvodnitelné“. Namítal-li žalobce, že je senátorem Parlamentu České republiky a že jeho pracovní poměr nemůže skončit proti jeho vůli bez předchozího souhlasu předsedy komory Parlamentu, pak odvolací soud nesdílel závěr o tom, že skutečnost, že žalobce je senátorem Parlamentu České republiky je obecně známou skutečností a že by tuto skutečnost nebylo třeba dokazovat. Zdůraznil, že žalobci se dostalo poučení podle ustanovení § 118b odst. 1 věty třetí o.s.ř. o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, avšak přes toto poučení své tvrzení o tom, že je senátorem žalobce neuvedl, a vzhledem k tomu, že namítané skutečnosti existovaly v době řízení před soudem prvního stupně, nemohly být v odvolacím řízení uplatněny. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Opírá-li odvolací soud své rozhodnutí o aplikaci ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce, je otázkou zásadního právního významu posouzení, zda toto ustanovení nezakládá nedůvodnou nerovnost mezi zaměstnanci a zda v důsledku toho není v rozporu s ústavním pořádkem. Je jistě možné ztotožnit se za jistých okolností se závěrem odvolacího soudu, že zájem na fungování organizačních složek státu je veřejným zájmem, že by proto měl mít stát možnost určit, kdo bude jeho jménem vystupovat či plnit jeho úkoly, a že za těchto okolností je ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce ústavně odůvodnitelné. Není však možné odůvodnit to, že zákonodárce stanovil formou zákona preferenční zacházení s jednou kategorií zaměstnanců, ačkoli proto neexistuje žádný objektivní a rozumný důvod, legitimní cíl ani veřejný zájem. Uvedené navíc vyvstává zřetelněji za situace, kdy žalovaná zcela nepochybně není organizační složkou státu, a zásadní argument odvolacího soudu tak na ni vůbec nedopadá. Nerovnost mezi zaměstnanci jmenovanými na dobu určitou a zaměstnanci jmenovanými na dobu neurčitou nevytváří pouze diskriminaci mezi jednotlivými skupinami zaměstnanců, ale pro zaměstnance jmenované na dobu určitou znamená též značnou sociální nejistotu, protože jejich pracovní poměr může skončit ze dne na den. Zaměstnanci jmenovaní na dobu neurčitou, jimž i po odvolání z funkce pracovní poměr nadále trvá a zaměstnavatel je povinen nabídnout jim jinou práci odpovídající jejich kvalifikaci a zdravotnímu stavu, se tak ocitají ve výrazně výhodnější pozici, ačkoliv pro takové rozdílné zacházení se zaměstnanci není dán žádný rozumný či objektivní důvod. Taková diferenciace zaměstnanců, kteří jsou v relativně stejném postavení, zakládá nedůvodnou a poškozující nerovnost k tíži zaměstnance s pracovním poměrem na dobu určitou, čímž dochází k zásahu do základních lidských práv. Kromě toho je podle názoru žalobce řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud porušuje právo dovolatele na spravedlivý proces tím, že připustil, aby za žalovanou v řízení jednala její právní zástupkyně zmocněná k tomu Ing. M. V., MBA, Ph.D., který při udělování zmocnění vystupoval jako statutární orgán žalované, ač jím nikdy nebyl. Podle názoru dovolatele si akademický senát žalované přisvojil oprávnění k pověření třetí osoby výkonem funkce rektora protiprávně a bez jakékoli zákonné opory. V neposlední řadě odvolací soud pochybil, jestliže při posuzování věci neaplikoval ustanovení § 40 zák. č. 236/1995 Sb., ve spojení s ustanovením § 1 téhož zákona, ačkoli je všeobecně známo, že ža