21 Cdo 5061/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5061/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 2. 2011 Spisová značka:21 Cdo 5061/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.5061.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Diskriminace Mzda (a jiné obdobné příjmy) Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 1/1992Sb. ve znění do 31.12.2006 § 4a předpisu č. 1/1992Sb. ve znění do 31.12.2006 § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 241a odst. 3 o. s. ř. § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5061/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. P., zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční č. 730/3, proti žalovanému Dopravnímu podniku Ostrava a.s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 494/2, IČO 61974757, o 71.812,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 237/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008 č.j. 16 Co 252/2008-71, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 71.812,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že je u žalovaného zaměstnán jako řidič MHD a že, ačkoli podle kolektivní smlouvy má mít nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu, ve skutečnosti je jeho pracovní doba podle turnusu jízd stanovena rovnoměrně (za čtvrtletí má dosahovat 40 hodin týdně). Po žalovaném požadoval, aby mu za období od října 2004 do 8.5.2007 zaplatil náhradu mzdy za svátek, kdy žalobce nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den, včetně přesčasového příplatku za práci ve dnech pracovního volna, kdy byl nucen nadpracovat vlivem svátku odpadlou směnu, vše v celkové výši 15.682,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce měl plánovanou pravidelnou osmihodinovou pracovní dobu, avšak ve skutečnosti mu žalovaný v některých dnech určil pracovní dobu kratší, požadoval žalobce za tuto neodpracovanou dobu v období od října 2004 do prosince 2006 náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele v celkové výši 7.779,- Kč. Kromě toto se domáhal, aby mu žalovaný doplatil mzdu do pátého mzdového pásma (včetně výkonnostní odměny) v celkové výši 48.351,- Kč za období od října 2004 do prosince 2006, kdy byl žalobce podle mzdové dohody, která je součástí kolektivní smlouvy, zařazen do třetího mzdového pásma, přestože má za to, že „vykonával svou práci stejně dobře jako jiní řidiči, kteří byli zařazeni do pátého mzdového pásma“, čímž se žalovaný dopustil porušení ustanovení § 4a zákon o mzdě, podle kterého zaměstnancům přísluší za stejnou práci stejná mzda. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.6.2008 č.j. 26 C 237/2007-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že žalobce pracuje u žalovaného v nepřetržitém provozu a má pracovní dobu rozvrženou nerovnoměrně, což podle názoru soudu prvního stupně „plyne jak z uzavřených smluv, tak i ze samotné povahy provozu žalovaného, který je smluvně zavázán zajišťovat městkou hromadnou dopravu 24 hodin po sedm dnů v týdnu“. Protože „v závislosti na provozních potřebách zaměstnavatele“ je pracovní doba žalobce podle ustanovení § 85 odst. 1 zák. práce rozvržena nerovnoměrně na období kalendářního čtvrtletí, „nepředstavují případné kratší směny v určitém období daného kalendářního čtvrtletí překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 zák. práce, za niž by žalobce mohl po právu nárokovat náhradu mzdy“. Žalobci za daného stavu nepřísluší ani požadovaná náhrada mzdy za svátky, neboť – jak soud prvního stupě zdůraznil - předpokladem vzniku tohoto nároku je podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. existence „obvyklého pracovního dne“, který však žalobce s ohledem na jeho nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu nemá. Při rozhodování o nároku na doplatek mzdy se soud prvního stupně „zcela ztotožnil“ s názorem žalobce, že vymezení kritérií pro zařazování zaměstnanců do jednotlivých mzdových pásem bylo v kolektivních smlouvách na roky 2004 až 2006 provedeno „velmi nejasně a neurčitě, a proto jistě mohly vytvářet prostor i pro nespravedlivé mzdové zařazování zaměstnanců“. Provedeným dokazováním „se však ukázalo“, že diference ve mzdových třídách u zaměstnanců-řidičů, kteří jezdí ve stejných vozech na stejných trasách, „nebyl projevem libovůle zaměstnavatele, ale de facto (odhlédnuto od neurčitých formulací) se u žalovaného při odměňování zaměstnanců uplatňoval zcela legitimní princip seniorátu, který je běžný i ve veřejném sektoru a který spočívá v odměňování zaměstnanců v závislosti na délce trvání pracovního poměru“, přičemž tento princip pak byl „dále kombinován s kritériem počtu zaviněných dopravních nehod a stížností na řidiče“. Protože soud prvního stupně tato kritéria - přes námitky žalobce - „nepovažuje za diskriminační“, nýbrž „naopak má za to, že žalovaný se žalobcem nerovně nezacházel, když jej při dané délce trvání pracovního poměru a počtu jeho zaviněných nehod zařadil do třetího mzdového pásma“, není žalobcem požadovaný doplatek mzdy do pátého mzdového pásma opodstatněný. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.11.2008 č.j. 16 Co 252/2008-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce, který „podle kolektivních smluv platných a účinných v žalovaném období měl stejně jako ostatní řidiči u žalovaného nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu“, nemá nárok na požadovanou náhradu mzdy za svátky, které „připadaly na dny, kdy žalobce neměl stanoveny (předem naplánovány) pracovní směny“, a tudíž „se nejednalo o jeho obvyklé pracovní dny ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o mzdě a § 115 odst. 3 nového zákoníku práce“. Vzhledem k tomu, že při nerovnoměrně rozvržené pracovní době by se v daném případně jednalo o překážku v práci na straně zaměstnavatele „pouze tehdy, nedosáhla-li by za celé vyrovnací období podle § 85 odst. 1 zák. práce průměrná týdenní pracovní doba podle rozvrhu týdenní pracovní doby stanovenou týdenní pracovní dobu žalobce v rozsahu 40 hodin“, není podle názoru odvolacího soudu za dané situace, kdy „žalobce nic takového netvrdil a ani to nevyšlo v průběhu řízení najevo“, důvodný požadavek žalobce na zaplacení náhrady mzdy za překážky v práci na straně zaměstnavatele. Zabývaje se dále nárokem žalobce na doplatek mzdy do pátého mzdového pásma odvolací soud zdůraznil, že podle mzdových dohod uzavíraných mezi žalovaným a příslušným odborovým orgánem, které jsou součástí kolektivních smluv, jsou zaměstnanci zařazování do 12 tarifních stupňů na základě sjednaného druhu práce podle katalogu práce (je nesporné, že žalobce byl podle katalogu prací jako řidič autobusu zařazen do 5. tarifního stupně), přičemž „každý tarifní stupeň je dále odstupňován v šesti mzdových pásmech“. Podle podmínek pro zařazování zaměstnanců do mzdových pásem vedoucí organizačního útvaru zaměstnavatele při zařazování do mzdového pásma hodnotí každého zaměstnance podle kritérií (kvalita a rozsah vykonávané práce, dosažené vzdělání, délka odborné praxe, osobní schopnosti zaměstnance, péče o svěřené zařízení a majetek, docilované úspory materiálu, elektrické energie, pohonných hmot a olejů, bezpečnost práce a způsobené škody), která podle názoru odvolacího soudu „je třeba v souladu s ustálenou judikaturou posoudit z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu“ tak, že „se nejedná o objektivně měřitelná a kvantifikovatelná kritéria, ale poměrně obecně formulovaná kritéria“. Za této situace tedy okolnost, do jakého mzdového pásma bude žalobce zařazen, „závisela na komplexním zhodnocení dosažených pracovních výsledků žalobce ze strany příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance, jehož rozhodnutí o zařazení do mzdového pásma má proto v tomto smyslu konstitutivní význam“. Protože žalobce byl na základě konstitutivního rozhodnutí příslušného nadřízeného v žalovaném období zařazen do třetího mzdového pásma, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně o tom, že nemá nárok na doplatek základní (měsíční) mzdy do pátého mzdového pásma v pátém tarifním stupni, ani na doplatek výkonnostní odměny, když „rozhodnutí o zvýšení mzdového pásma u žalobce záleželo jen na úvaze