21 Cdo 51/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 51/2024-502 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. K., proti žalované FUJITRANS CZECH s. r. o. se sídlem v Plzni, Budilova č. 161/15, IČO 17452929, zastoupené Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č. 167/2, o zaplacení odstupného a o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 76/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. července 2023, č. j. 13 Co 282/2022-426, opravenému usnesením ze dne 10. října 2023, č. j. 13 Co 283/2022-455, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu, usnesení krajského soudu ze dne 10. října 2023, č. j. 13 Co 283/2022-455, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. května 2022, č. j. 20 C 76/2020-282, ve výrocích III, IV, VI, VII a VIII, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. června 2022, č. j. 20 C 76/2020-288, ve výroku II se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 10. 3. 2020 a doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 2. 6. 2020 se žalobce domáhal po žalované zaplacení odstupného ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce v celkové výši 305 592 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od března 2017, a to s odůvodněním, že pro žalovanou pracoval na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 20. 2. 2007, naposledy na pozici skladníka, v říjnu 2015 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti, vlivem trvalých následků tohoto úrazu mu byl od 9. 11. 2016 přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci, ze strany zaměstnavatele byl proto s účinností od 20. 3. 2017 ze zdravotních důvodů přeřazen na pozici úklidového dělníka, toto přeřazení však bylo zcela formální, protože z důvodu svého zdravotního omezení nebyl fakticky schopen vykonávat ani tuto práci, proto mu nezbývalo než požádat zaměstnavatele o ukončení pracovního poměru, k němuž došlo dohodou ke dni 17. 3. 1017. Nárok žalobce na odstupné žalovaná odmítla dopisem ze dne 15. 5. 2017. Odškodnění pracovního úrazu poskytla žalobci pojišťovna tak, že mu bylo vyplaceno bolestné a náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl pojišťovnou odmítnut s odůvodněním, že ze znaleckého posudku zpracovaného na základě zadání pojišťovny jednoznačně nevyplývá, že ke ztrátě zdravotní způsobilosti žalobce došlo v souvislosti s pracovním úrazem ze dne 2. 10. 2015. 2. Žalovaná se bránila námitkou, že žalobce s ní dne 24. 3. 2017 uzavřel dohodu o skončení pracovního poměru, v níž výslovně prohlásil, že nemá vůči žalované z titulu pracovního poměru či v souvislosti s ním žádné neuhrazené nároky, dohoda o skončení pracovního poměru byla uzavřena na žádost žalobce, když odmítl přeřazení na jinou práci poté, co byl shledán zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce, přičemž žalobce přes opakované výzvy žalované nepředložil žádný důkaz o tom, že ke ztrátě jeho zdravotní způsobilosti k výkonu práce došlo následkem pracovního úrazu, žalobce trpí jiným obecným onemocněním, nesouvisejícím s pracovním úrazem ze dne 2. 10. 2015, rovněž invalidní důchod mu byl přiznán z jiných důvodů, než souvisejících s jeho pracovním úrazem, a také z posudku o zdravotní nezpůsobilosti k práci ze dne 17. 3. 2017 nevyplývá, že žalobce není způsobilý k výkonu práce skladníka pro pracovní úraz. 3. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 20 C 76/2020-282, uložil žalované zaplatit žalobci na odstupném částku 305 592 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 4. 2017 do zaplacení (výrok I), ohledně požadavku na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od ledna do prosince 2021 ve výši 265 Kč měsíčně a za období od ledna do dubna 2022 a od května 2022 do budoucna ve výši 956 Kč měsíčně řízení zastavil (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 25. 3. 2017 do 30. 4. 2022 částku 645 334 Kč s úroky z prodlení tam uvedenými (výrok III), uložil žalované platit žalobci s účinností od měsíce května 2022 měsíční náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 10 492 Kč vždy do každého 10. dne následujícího měsíce počínaje právní mocí tohoto rozsudku, nejdéle však do konce října 2023 nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění žalobci (výrok IV), co do náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíc březen 2017 ve výši 4 286 Kč s úrokem z prodlení od 11. 4. 2017 do zaplacení a co do úroků z prodlení z požadovaných měsíčních náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období měsíců dubna 2017 až května 2020, tedy za období od 11. 5. 2017 do 12. 6. 2020, žalobu zamítl (výrok V), ve výroku VI uložil žalované nahradit žalobci náklady soudního řízení k rukám státu (výši této náhrady stanovil na částku 109 142 Kč ve výroku II usnesení ze dne 15. 6. 2022, č. j. 20 C 76/2020-288) a uložil žalované povinnost k zaplacení nákladů řízení vůči České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město ve výši 10 575 Kč a k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 47 022 Kč (výroky VII a VIII). 4. Soud prvního stupně vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných, že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy v období od 20. 8. 2007 (takto je datum uvedeno pod bodem 4 prvostupňového rozsudku, ale zřejmě jde o překlep a správně má být od 20. 2. 2007 – viz žaloba v prvním odstavci a dohoda o skončení pracovního poměru na č. l. 9 spisu) do 24. 3. 2017, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou, dne 2. 10. 2015 utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů pro žalovanou, dne 20. 3. 2017 byl přeřazen na pracovní pozici úklidového dělníka a s tímto přeřazením nesouhlasil, v době kalendářního čtvrtletí ani kalendářního roku před skončením pracovního poměru neodpracoval ani 21 pracovních dní z důvodu dočasné pracovní neschopnosti a výplatní termín u žalované byl stanoven k 10. dni v měsíci následujícím po měsíci, za který přísluší mzda. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že žalobce nebyl ke dni 24. 3. 2017 schopen vykonávat práci na původní pracovní pozici skladníka, hlavní příčinou pozbytí pracovní způsobilosti byl pracovní úraz ze dne 2. 10. 2015, oproti tomu k výkonu práce na pracovní pozici úklidového dělníka byl žalobce i nadále způsobilým. Vzal za prokázané, že pracovní pozice úklidového dělníka byla u žalované vytvořena výhradně pro žalobce, a nepřisvědčil žalobci, že vytvoření tohoto pracovního místa bylo pouze fiktivní. V dohodě o skončení pracovního poměru není uveden důvod skončení pracovního poměru žalobce, dohoda byla podepsána dne 24. 3. 2017 a dle jejího textu měl být pracovní poměr ukončen ke dni 17. 3. 2017. Pravděpodobný výdělek žalobce v roce 2016 činil 25 466,28 Kč měsíčně, resp. 1 212,68 Kč denně. Žalobce byl v období od ukončení pracovního poměru evidován na úřadu práce a výše minimální mzdy v době první evidence činila 11 000 Kč měsíčně, byla tedy shodná s výší mzdy na pozici úklidového dělníka, kterou žalobce odmítl vykonávat. Při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházel soud z ustanovení § 271b zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2017, za základ výpočtu vzal pravděpodobný výdělek žalobce před vznikem škody, tedy před ukončením pracovní neschopnosti, a za každý z devíti měsíců roku 2017 žalobci přiznal náhradu ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem 25 466 Kč na jedné straně a invalidním důchodem ve výši 4 976 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč na straně druhé, tedy 9 x 9 490 Kč, tj. 85 410 Kč; za každý z dvanácti měsíců roku 2018 žalobci přiznal náhradu ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) ve výši 26 357 Kč a invalidním důchodem ve výši 5 211 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 10 146 Kč, tj. celkem 121 752 Kč; za každý z dvanácti měsíců roku 2019 dále náhradu ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %) ve výši 27 253 Kč a invalidním důchodem ve výši 5 867 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 10 386 Kč, tj. celkem 124 632 Kč, a za každý z dva