21 Cdo 5138/2007 – Nejvyšší soud

21 Cdo 5138/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 179/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2007 č.j. 57 Co 631/2006-135, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 60.000,- Kč s 23% úrokem z prodlení z částky 55.000,- Kč od 1.9.1998 do zaplacení a s 12% úrokem z prodlení z částky 5.000,- Kč od 8.8.1999 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný dne 20.7.1998 v N. \"vylákal od žalobkyně a jejího bývalého manžela P. V.\" půjčku ve výši 60.000,- Kč, která měla být splacena do šesti týdnů, tj. do 31.8.1998, a ze které žalovaný vrátil jen 5.000,- Kč, že žalobkyně je oprávněna \"podle § 145 odst.4 občanského zákoníku vymáhat celou částku 55.000,- Kč\" a že \"její bývalý manžel s podáním této žaloby souhlasí\". Žalovaný dále \"přesně nezjištěného dne v měsíci červenci 1999\" od žalobkyně \"vylákal\" další půjčku ve výši 5.000,- Kč, která měla být vrácena do týdne. Žalovaný byl pro své jednání \"trestně stíhán u OS v Opavě sp. zn. 1 T 51/2002, jeho stíhání bylo však usnesením ze dne 23.5.2003 zastaveno, neboť soud považoval za dostatečné dřívější odsouzení žalovaného rozsudkem OS Liberec ze dne 11.3.2003 sp. zn. 5 T 920/2000, který nabyl právní moci 11.3.2003\". Žalobkyně dovozuje, že jí žalobce odpovídá za škodu ve výši 60.000,- Kč, neboť, i když \"žalobkyně při jednání se žalovaným měla úmysl uzavřít s ním půjčku, žalovaný naopak jednal v podvodném úmyslu, tj. se záměrem peníze vylákat a nevrátit\". Žalovaný namítl, že si od žalobkyně žádné peníze nepůjčil. Pouze v červenci 1999 od ní převzal 5.000,- Kč jako peněžní odměnu za to, že u něho mohla do 23.12.1999 bydlet a na jeho náklady se stravovat, že částku 60.000,- Kč si od žalobkyně půjčila její známá E. R. a že za ni žalobkyni zaplatil částku 29.000,- Kč. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 23.6.2006 č.j. 7 C 179/2003-116 žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit \"ČR na účet Okresního soudu v Opavě\" soudní poplatek ve výši 2.400,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.620,- Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování (zejména z \"trestního spisu sp. zn. 1 T 51/2002\" a \"rozvodového spisu sp. zn. 7 C 254/2000\") dovodil, že žalovaný převzal od žalobkyně a P. V. v době trvání jejich manželství půjčku 60.000,- Kč, na úhradu které žalovaný vrátil \"k rukám žalobkyně\" částku 5.000,- Kč, a že si od žalobkyně půjčil dalších 5.000,- Kč, které dosud nevrátil. Námitce žalovaného o tom, že žalobkyně není k podání žaloby aktivně legitimována, neboť její manželství s P. V. bylo před podáním žaloby pravomocně rozvedeno, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"manželé jsou solidárními věřiteli\", že \"žalobu ve věci pohledávky vzniklé za trvání manželství může podat i jen jeden z manželů\" a že \"žalovaný neprokázal, že mezi žalobkyní a P. V. nedošlo po zániku jejich manželství k vypořádání společného jmění manželů a že tedy veškerý majetek i dluhy mají tito v podílovém spoluvlastnictví, a že ke dni podání žaloby (16.6.2003) dosud fikce o vzniku podílového spoluvlastnictví nenastala, když rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 21.3.2001\". Navíc měl soud prvního stupně za to, že \"to byla právě žalobkyně, která jednala se žalovaným o poskytnutí předmětné částky, případně o jejím vrácení, a proto se zde uplatní předpoklad, že se bývalí manželé vypořádali ohledně této pohledávky podle stavu, v jakém každý z nich věci (pohledávky a závazky) ze společného jmění manželů pro svou potřebu výlučně jako vlastník užívá\". Podle soudu prvního stupně žalovaný neprokázal své tvrzení, že částka 5.000,- Kč, kterou mu předala žalobkyně, by byla platbou za to, že žalobkyně mohla u žalovaného do 23.12.1999 bydlet, ani že předal žalobkyni částku 24.000,- Kč a ani tvrzení, že žalobkyně půjčila předmětných 60.000,- Kč E. R., která je dala žalovanému. Soud vyhověl žalobkyni rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť žalobkyně prokázala, že žalovaný měl vrátit částku 60.000,- do šesti týdnů od poskytnutí půjčky a půjčku 5.000,- Kč do jednoho týdne od jejího poskytnutí. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15.5.2007 č.j. 57 Co 631/2006-135 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.850,- Kč k rukám advokáta. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že za trvání svého manželství žalobkyně a P. V. poskytli žalovanému dne 20.7.1998 půjčku 60.000,- Kč, která byla splatná do 31.8.1998 a z níž žalovaný vrátil pouze 5.000,- Kč, a v červenci 1999 další půjčku 5.000,- Kč, která měla být vrácena do týdne a kterou žalovaný dosud nevrátil. Pro právní posouzení žalobou uplatněných nároků a otázky aktivní legitimace žalobkyně je podle odvolacího soudu rozhodující, že P. V. - jak bylo v řízení prokázáno - zmocnil žalobkyni, aby vymáhala celou pohledávku z obou půjček \"vlastním jménem\"; žalobkyně je proto aktivně legitimována k vymáhání pohledávek z titulu půjček patřících do zaniklého společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela P. V. na základě hmotně právní plné moci podle ustanovení § 32 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by bylo významné, zda vůbec, kdy a jakého obsahu byla mezi bývalými manžely uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění ohledně jejich společných pohledávek vzniklých za trvání jejich manželství (takováto dohoda, byla-li by uzavřena, by měla právní účinky jen mezi bývalými manžely a pro vztah mezi věřitelem a dlužníkem by ani nebyla právně významná). K námitce promlčení, kterou vznesl žalovaný v odvolacím řízení, dovodil, že \"za situace, kdy odvolací řízení v této věci probíhá v systému tzv. neúplné apelace, a žalovaný byl před soudem prvního stupně řádně poučen podle § 119a občanského soudního řádu, se jí odvolací soud nemohl zabývat, neboť posouzení její důvodnosti by vyžadovalo doplnění nových skutečností a důkazů, k nimž odvolací soud v režimu neúplné apelace vzhledem k omezením daným ustanoveními § 205a a § 211a občanského soudního řádu by nemohl přihlédnout\". Žalovaným nebyly v řízení před soudem prvního stupně tvrzeny žádné skutečnosti ani navrhovány žádné důkazy rozhodné pro běh a délku promlčecí doby, a z obsahu trestního spisu je zřejmé, že se žalobkyně a její bývalý manžel v trestním řízení připojili s nárokem na náhradu škody, která jim vznikla poskytnutím půjček. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by nedostatek dohody o vypořádání společného jmění manželů V. byl pro rozhodování ve věci nepodstatný, a dovozuje naopak, že \"byla v daném případě nezbytným předpokladem pro náležitou kvalifikaci předmětného závazkového vztahu, jeho subjektů i jeho obsahu\" a že \"je třeba se její existencí zabývat\". Aktivní legitimace žalobkyně ohledně celé pohledávky by mohla být dána zejména v případě, kdyby došlo k řádnému postoupení pohledávky na žalobkyni, když pouhá plná moc ve smyslu občanského zákoníku nemohla zmocnit žalobkyni, aby v řízení před soudy úspěšně žalovala svým jménem nároky z pohledávky jiné osoby. Žalobkyně nebyla podle názoru žalovaného \"aktivně legitimována k žalobě celé částky\", a proto jsou rozhodnutí soudů nesprávná. Žalovaný rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by posouzení námitky promlčení až v odvolacím řízení vyžadovalo doplnění nových skutečností a důkazů, k nimž odvolací soud v režimu neúplné apelace nemůže přihlédnout. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, kdy došlo k počátku běhu promlčecí doby, že ze spisu také vyplývá, kdy došlo k uplatnění práva příslušnou žalobou, a že \"žalovaný není povinen další skutečnosti vztahující se k běhu promlčecí doby tvrdit ani prokazovat, protože stavění běhu promlčecí doby je povinna tvrdit a prokazovat žalobkyně, která to však neučinila\". Odvolací soud měl proto k námitce promlčení vznesené žalovaným přihlédnout. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou