21 Cdo 518/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 518/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Ing. D. F., zastoupené Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v Praze 10, Jevanská č. 2423/10, proti žalované Základní škole Náměšť nad Oslavou, příspěvkové organizaci se sídlem v Náměšti nad Oslavou, Komenského č. 53, IČO 440 65 809, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 764/50, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 11/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2013 č. j. 49 Co 328/2012-78, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 2.7.2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, pro výkon činnosti učitele základní školy podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 5.8.2011 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle jejího názoru zcela splňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon činnosti učitele základní školy. Podle ustanovení § 30 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, je za pedagogického pracovníka považován ten, kdo ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 1.1.2005, splňoval předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle dosavadních právních předpisů. Tímto předpisem je vyhláška č. 139/1997 Sb., o podmínkách odborné a pedagogické způsobilosti pedagogů, a podle přílohy 1 této vyhlášky je za osobu splňující předpoklady pro vyučování na základní škole považován absolvent vysokoškolského studijního oboru příbuzného vyučovanému předmětu, doplněného studiem zaměřeným na přípravu učitelů všeobecně vzdělávacích předmětů. Žalobkyně absolvovala střední školu, vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a doplňkové studium na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, takže splňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 31.5.2012 č.j. 9 C 11/2011-50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.720,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Hrbáčkové. Vycházeje z ustanovení § 30 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, zdůraznil, že vyhláška č. 139/1997 Sb. v příloze 1 stanoví pro učitele 6. až 9. ročníku základní školy vysokoškolské vzdělání neučitelské příslušného nebo příbuzného studijního oboru odpovídajícího charakteru vyučovaného všeobecně vzdělávacího předmětu doplněné pedagogickým studiem, popřípadě rozšířené studiem zaměřeným na přípravu učitelů všeobecně vzdělávacích předmětů. Nejde tedy o jakékoliv pedagogické studium, nýbrž o studium doplňkové v návaznosti na vysokoškolské vzdělání s cílem rozšířit toto již dosažené vzdělání o možnost pedagogického působení. Tomuto výkladu odpovídá i samotný obsah vysvědčení o závěrečné zkoušce na Pedagogické fakultě UJEP v Brně, ze kterého vyplývá, že pedagogické studium, které žalobkyně absolvovala, je specifikováno právě tím, že jde o doplňkové studium k již dosaženému středoškolskému vzdělání. Právě dosažené středoškolské vzdělání doplněné o pedagogické vzdělání pak žalobkyni výslovně umožňovalo vyučovat odborné předměty na učňovských školách a odborných učilištích. Takto úzce určené pedagogické vzdělání vázané právě na odbornou způsobilost žalobkyně pak nelze chápat zároveň jako doplňující pedagogické vzdělání k následnému vysokoškolskému studiu nepedagogického charakteru. Protože žalobkyně nesplňuje podmínku odborné kvalifikace ani podle vyhlášky č. 139/1997 Sb., nelze na ni vztáhnout ani ustanovení § 30 zákona č. 563/2004, o pedagogických pracovnících. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.6.2013 č.j. 49 Co 328/2012-78 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně nesplňovala předpoklady pro výkon činnosti učitele II. stupně základní školy (učitele 6. - 9. ročníku základní školy), neboť nezískala požadovanou pedagogickou způsobilost, jestliže její neučitelské vysokoškolské vzdělání nebylo doplněno pedagogickým studiem. Žalobkyně se nemůže úspěšně dovolávat doplňkového pedagogického studia, které absolvovala ve školním roce 1976-77, jestliže toto studium nenavazovalo (nedoplňovalo) vysokoškolské vzdělání (které v té době ještě neměla), nýbrž doplňovalo její středoškolské vzdělání na Střední hotelové škole ve Velkém Meziříčí, takže získala jen odbornost pro vyučování odborným předmětům na učňovských školách a odborných učilištích, jak z obsahu osvědčení o závěrečné zkoušce ze dne 18.4.1978 výslovně vyplývá. Protože pak žalobkyně ke dni účinnosti zákona č. 563/2004 Sb. nedosáhla věku 50 let, a protože ke dni, kdy jí byla dána výpověď, nezahájila studium, kterým by potřebný předpoklad získala, nevztahuje se na ni ani výjimka podle ustanovení § 32 písm. a) a b) zákona 563/2004 Sb. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovozovala, že její vzdělání odpovídá požadavkům stanoveným nyní i dříve platnými právními předpisy. K tomuto závěru dospělo i samotné Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které žalobkyni „na základě posouzení všech jejích diplomů písemně sdělilo, že podle jeho názoru absolvováním uvedeného studia žalobkyně splnila předpoklady požadované právními předpisy pro vyučování předmětů, které svým oborem odpovídají magisterskému studiu žalobkyně“. Považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že doplňkové studium musí chronologicky následovat po ukončení vysokoškolského studia, neboť „pro správný výklad dotčeného ustanovení je třeba vzít v úvahu zájem autora předmětného předpisu, smysl této právní úpravy a především samotný smysl doplňkového pedagogického studia.“ Doplňkové pedagogické studium má jeho absolventa naučit metodiku výuky a nejedná se tedy o prohloubení vědomostí z konkrétních oborů. „Toto studium své absolventy neučí co učit, ale jak učit.“ Podle názoru žalobkyně je tedy účel vyhlášky č. 139/1997 Sb. splněn i v případě, kdy absolvent doplňkového pedagogického studia získá znalosti, jak metodicky vzdělávat žáky a následně ve vysokoškolském studiu získá konkrétní vědomosti, které díky předchozímu studiu dovede správným způsobem aplikovat. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené výroky rozsudku odvolacího soudu změnil a sám ve věci rozhodnul tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni dne 2.7.2010 je neplatná. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jaké odborná kvalifikace je zapotřebí, aby byly splněny předpoklady pro výkon činnosti učitele druhého stupně základní školy ve smyslu zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce a dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které proved