21 Cdo 5265/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 5265/2017-562 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci žalobkyně I. L., zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, proti žalované J. Ž., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská č. 1255/109B, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 208/2009, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2017, č. j. 21 Co 55/2017-499, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. srpna 2016, č. j. 8 C 208/2009-438, tak, že se náhrada nákladů řízení žalobkyni a státu nepřiznává, a ve výroku, kterým žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 9.6.2009 domáhala určení, že „je zákonnou dědičkou ve druhé dědické skupině po zůstaviteli D. Ž., zemřelém 23. ledna 2009“. Uvedla zejména, že „soudní komisař v rámci dědického řízení na základě šetření vysledoval dne 23.2.2009 jednoho žijícího rodiče, matku zůstavitele (žalovanou), a dále 20.3.2009 žalobkyni, která žila se zůstavitelem po dobu podstatně delší jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost a která tedy naplňovala znaky dědice ve druhé dědické skupině dle § 474 odst. 1 občanského zákoníku“, avšak že „popřením společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele ze strany žalované je vyvolán spor o této skutečnosti, na níž závisí rozhodnutí o dědickém právu“. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12.12.2012, č.j. 8 C 208/2009-128, ve znění samostatného usnesení o nákladech řízení ze dne 14.8.2013, č.j. 8 C 208/2009-156, určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli D. Ž., zemřelém dne 23.1.2009, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24.716,- Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Hrazdiry, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, a že žalovaná je rovněž povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 doplatek na znalečném 2.160,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze usneseními ze dne 11.12.2013, č.j. 21 Co 502/2013-165 a č.j. 21 Co 503/2013-168, zrušil obě výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel z toho, že napadený rozsudek soudu prvního stupně „je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů“ a že „za této situace se zrušuje i akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení a nákladech státu, samostatně rozhodnutý napadeným usnesením“. Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 18.6.2014, č.j. 8 C 208/2009-238, opětovně určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli D. Ž., zemřelém dne 23.1.2009, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 35.880,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Hrazdiry a že žalovaná je rovněž povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 doplatek na znalečném 2.160,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.12.2014, č.j. 21 Co 487/2014-284, znovu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že „byly naplněny odvolací důvody nedostatečně zjištěného skutkového stavu“, a proto zavázal soud prvního stupně, aby doplnil dokazování. Obvodní soud pro Prahu 10 konečně rozsudkem ze dne 3.8.2016, č.j. 8 C 208/2009-438, určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli D. Ž., zemřelém dne 23.1.2009 (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 50.820,- Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Hrazdiry, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a že žalovaná je rovněž povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 doplatek na znalečném a svědečném 1.368,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Na základě obsáhle provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil skutkový stav tak, že „žalobkyně žila s D. Ž. ve společné domácnosti jako partnerka zůstavitele na adrese P. po dobu několika let až do dne úmrtí zůstavitele 23.1.2009, tj. po dobu více než jeden rok před smrtí zůstavitele“. Dospěl k závěru, že „žalobkyně a zůstavitel D. Ž. vedli společný partnerský život, společnou domácnost a naplnili všechny znaky společné domácnosti tak, jak je má na mysli občanský zákoník platný a účinný do 31.12.2013, a žalobkyně je tudíž jako osoba spolubydlící dědičkou ze zákona ve druhé dědické skupině, když zůstavitel D. Ž., zemřelý dne 23.1.2009, nezanechal závěť“. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když ve věci plně úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.5.2017, č.j. 21 Co 55/2017-499, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že se náhrada nákladů řízení žalobkyni a státu nepřiznává (výrok I.); dále rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že „přes dílčí pochybení se soud prvního stupně při hodnocení důkazů, zejména výslechu svědků, držel uvedených kritérií, když svědectví bratra zůstavitele Z. Ž. vyhodnotil jako zčásti nevěrohodné, protože bylo v rozporu se závěry výslechu ostatních svědků“. Dospěl k závěru, že „v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno (žalobkyně v tomto směru unesla své důkazní břemeno), že žalobkyně žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu o společnou domácnost pečovala“. Co se týče náhrady nákladů řízení, odvolací soud vycházel z názoru, že okolnosti daného případu je nutné považovat za „hodné zvláštního zřetele“, že „je třeba přihlédnout zejména ke skutečnosti, že zůstavitel, který tragicky zahynul a jehož okruh dědiců byl sporný, byl synem žalované, která jeho ztrátu jako matka těžce nesla“, a že je třeba přihlédnout rovněž k „sociálnímu postavení žalované, která je důchodkyní, na rozdíl od žalobkyně, která je v aktivním věku, a rozhodnutí soudu se jejích majetkových poměrů zdaleka tolik nedotkne jako v případě žalované“. Považoval proto za „spravedlivé“, aby „žalobkyni i státu přes procesní úspěch ve věci a výsledek řízení vzniklé náklady řízení nebyly přiznány, když se stejnými důvody řídil i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení“. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně i žalovaná dovolání. Žalobkyně se v části, ve které bylo odvolacím soudem rozhodnuto nepřiznat jí náhradu nákladů řízení, domáhá přehodnocení aplikace moderačního práva soudu dle ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Namítá, že odvolací soud „své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva dle ust. § 150 o.s.ř. dostatečně neodůvodnil a v žádném případě nezohlednil okolnosti případu ve všech jeho souvislostech“, že „ust. § 150 o.s.ř. umožňuje soudu pouze ve výjimečných případech, aby prolomil zásadu úspěchu ve věci a nepřiznal náhradu nákladů účastníkovi, který byl v řízení úspěšný“, a že „soud je povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout“. Dále argumentuje tím, že „odvolací soud operuje s termínem, že rozhodnutí soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení se majetkových poměrů žalobkyně zdaleka tolik nedotkne, přičemž odvolací soud majetkové poměry žalobkyně (ani žalované) nikterak nezjišťoval, ani neprokazoval“, že „odvolací soud zcela pochybil, když rozhodl o moderaci nákladů řízení, aniž by zjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry žalobkyně a jaký je možný dopad na nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry žalobkyně jako úspěšného účastníka řízení“, a že „pokud odvolací soud přihlédl k sociálnímu postavení žalované, která je důchodkyní, aniž by jakkoli zkoumal její skutečné majetkové poměry, z logiky věci měl přihlédnout i k sociální a majetkové situaci žalobkyně, která v průběhu celého řízení čerpala mateřskou dovolenou a v současné době je takříkajíc matkou samoživitelkou“. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že „potvrdí rozsudek soudu I. stupně v I., II. i III. výroku a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Žalovaná napadá soudy učiněný skutkový závěr o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost.