21 Cdo 5366/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 5366/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2018 Spisová značka:21 Cdo 5366/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5366.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Dědické řízení Zastavení řízení Dotčené předpisy:§ 485 obč. zák. § 175h odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 175x o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:22. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5366/2016-260 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. V., jako právního nástupce J. V., zemřelého dne 31.12.2016, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, 2) Lesům České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova č. 1106/19, IČO 4219645, a 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, o vydání dědictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 6/2015, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. 24 Co 52/2016-190, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2016, č. j. 24 Co 52/2016-202, takto: Rozsudek krajského soudu, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2016, č. j. 24 Co 52/2016-202, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. listopadu 2015, č. j. 13 C 6/2015-117, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení. Odůvodnění: Původní žalobce J. V., zemřelý dne 31.12.2016, (dále jen „původní žalobce“), se žalobou podanou dne 15.1.2015 u Okresního soudu v Benešově domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitostí, a to „pozemku – zastavěná plocha a nádvoří a na něm stojící budovy, pozemků – lesní pozemek, pozemků – orná půda a pozemku – trvalý travní porost, vše v k.ú. K., obec K., vedených u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště B.“ (dále jen „nemovitosti“). Žalobu zdůvodnil zejména tím, že měl nemovitosti nabýt „na základě dědictví“ po J. V., zemřelém dne 13.7.2006, který měl tyto nemovitosti zdědit po V. V., zemřelé dne 28.5.2005. V dědickém řízení po V. V. byl jediným dědicem ze zákona její syn J. V., který však zemřel dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, a Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 7.2.2007, č.j. 2 D 468/2005-30, potvrdil, že dědictví po V. V. připadá státu, neboť J. V. nezanechal žádné dědice. V dodatečném projednání dědictví po V. V. bylo potvrzeno nabytí nově najevo vyšlého majetku (nemovitostí) rovněž státu, který „rozdělil právo s nimi hospodařit na žalované“. J. V. však zanechal zákonného dědice (původního žalobce jako svého strýce), který měl za to, že uvedené „dědictví po V. V. a následně po J. V.“ náleží jemu. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 6.11.2015, č.j. 13 C 6/2015-117, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit původnímu žalobci na náhradě nákladů řízení 24.135,- Kč k rukám advokátky Mgr. Evy Nouzové (výrok II.). Po provedeném dokazování soud prvního stupně nejprve dovodil, že se na projednávanou věc, s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 2 občanského zákoníku, použije ustanovení § 80 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 1040 občanského zákoníku, jelikož „se žalobce nedomáhá vydání dědictví jako oprávněný dědic, ale tvrdí toliko své vlastnické právo k předmětným nemovitostem jako právní nástupce syna V. V.“. Současně dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle názoru soudu prvního stupně pak za situace, kdy jediným dědicem V. V. (na základě zákona a později objevené závěti sepsané dne 3.1.1987) byl její syn J. V., který po její smrti vstoupil do jejích práv a povinností a jehož jediným dědicem byl ve čtvrté dědické skupině původní žalobce (jako strýc), přešlo jeho úmrtím dne 13.7.2006 vlastnické právo k předmětným nemovitostem právě na původního žalobce. Ten se proto oprávněně domáhá „určovací žalobou“ ochrany svého vlastnického práva. Námitku žalovaných, že „prostřednictvím žalované 1) nabyly vlastnictví k nemovitostem v dobré víře“, neshledal soud prvního stupně důvodnou, neboť „dosud neuběhla desetiletá promlčecí lhůta k vydržení vlastnického práva, která začala plynout okamžikem právní moci usnesení o dodatečném projednání dědictví po V. V.“, a tříletá promlčecí lhůta se v projednávané věci neuplatní, jelikož žalobce „neuplatňuje nárok na vydání dědictví, nýbrž se domáhá ochrany svého vlastnického práva“. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.3.2016, č.j. 24 Co 52/2016-190, ve znění samostatného usnesení ze dne 5.4.2016, č. j. 24 Co 52/2016-202, o náhradě nákladů odvolacího řízení, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II.“ tak, že „se vypouštějí slova společně a nerozdílně“ (výrok I.); jinak jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná 3) je povinna zaplatit původnímu žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.800,- Kč k rukám advokátky Mgr. Evy Nouzové (výrok III.) a že vztahu mezi původním žalobcem a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Poté, co uzavřel, že v dědickém řízení po V. V. „byla zkrácena zákonná práva dědice J. V., resp. jeho právního nástupce J. V.“, zabýval se odvolací soud otázkou aktivní legitimace původního žalobce k uplatnění „práva opomenutého dědice“. Bylo-li o sporném majetku rozhodnuto a nabytí dědictví po V. V. potvrzeno „až v roce 2013“, přičemž oprávněný dědic (J. V.) zemřel „již v roce 2006“, pak „mohlo být nabytí dědictví potvrzeno ve prospěch nikoli přímo zemřelého oprávněného dědice, nýbrž ve prospěch jeho právních nástupců, a následně by probíhalo řízení o dědictví po zemřelém oprávněném dědici, v němž by okruh těchto právních nástupců byl vyřešen“. Původní žalobce proto byl jako „v úvahu přicházející dědic J. V.“ oprávněn „vlastním jménem“ uplatnit žalobu na vydání dědictví po zůstavitelce V. V. (resp. na určení vlastnictví k nemovitostem) jako právní nástupce opomenutého dědice. K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že „promlčecí doba počala běžet od právní moci rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví ke konkrétnímu majetku, tj. od 18.11.2013 a žaloba na ochranu oprávněného dědice podaná dne 15.1.2015 byla proto podána v průběhu promlčecí doby“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání. Namítá, že původní žalobce nemohl zdědit předmětné nemovitosti po J. V., když ten je po V. V. také nezdědil, ale připadly státu jako odúmrť. Má také za to, že právo na vydání zděděného majetku bylo promlčeno, jelikož lhůta počala běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení po V. V. skončeno, tj. ode dne 22.11.2009. Nakonec soudům vytýká, že mělo být použito právo platné v den smrti zůstavitelky, tedy „občanský zákoník z roku 1964“, a z toho pak dovozuje, že podanou „žalobu oprávněného dědice na určení vlastnického práva k nemovitostem“ nelze podřadit pod ustanovení § 485 tohoto občanského zákoníku a nelze na projednávanou věc ani aplikovat ustanovení § 1040 „občanského zákoníku z roku 2012“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná 1) se k dovolání vyjádřila tak, že aplikace ustanovení § 3028 odst. 2 ve spojení s § 1040 zákona č. 89/2012 Sb. je správná, neboť původní žalobce není oprávněným dědicem V. V., ale dědicem po J. V., a má proto právo žalovat na ochranu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Nesouhlasí ani s námitkou žalované 3) týkající se promlčení práva, když promlčecí lhůta počala běžet až ode dne právní moci usnesení ze dne 31.10.2013, č.j. 32 D 28/2013-54, tj. ode dne 18.11.2013. Žalovaná 2) se také ztotožňuje s „výroky I. a III.“ napadeného rozsudku a posouzení „výroku II.“ ponechává úvaze dovolacího soudu. Původní žalobce k dovolání žalované 3) uvedl, že je oprávněný uplatňovat práva oprávněného dědice v souladu s ustanovením § 485 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a jelikož má být rozhodnutí podkladem pro zápis změn do katastru nemovitostí, byl žalobní návrh formulován jako „žaloba na určení oprávněného dědice, že je vlastníkem nemovitostí“. K námitce promlčení také dodal, že promlčecí lhůta počala běžet až od právní moci rozhodnutí vydaného v rámci dodatečného projednání dědictví, tj. od 18.11.2013. Nakonec původní žalobce „upozornil“, že po právní moci napadeného rozsudku byly darovací smlouvou nemovitosti převedeny na jeho syna a navrhl, aby dovolání žalované 3) byl