21 Cdo 565/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 565/2024-81 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. M. I., zastoupeného Mgr. Janem Klinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 704/36, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 16/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2023, č. j. 30 Co 65/2023-51, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 27. 7. 2021, č. j.: 450236/OSPV, žalovaná sdělila žalobci, že „státní tajemník Ministerstva zahraničních věcí, zastoupený ředitelkou odboru služebních a pracovněprávních věcí E. R.“, ruší ve zkušební době dnem 6. 8. 2021 jeho pracovní poměr, který vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 6. 2021. 2. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 9. 2. 2022 a doplněnou dne 20. 3. 2022 domáhal určení, že uvedené zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné, a dále se domáhal náhrady škody „za zrušené vyslání na ZÚ (dosavadní měsíce)“, náhrady škody „za neoprávněné absence“ a „vyslání na ZÚ dle dohody“. Žalobu zdůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru na dobu určitou do 6. 7. 2022 na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 6. 2021 s nástupem do práce dne 7. 7. 2021 v souvislosti s předpokládaným vysláním k „ZÚ Káhira“, na práci na překlenovacím služebním místě „DZ 7039 – dočasné zařazení“, že zkušební doba byla sjednána v délce tří měsíců a že žalovaná s ním přípisem ze dne 27. 7. 2021, č. j.: 450236/OSPV, zrušila pracovní poměr ve zkušební době ke dni 6. 8. 2021 v době, kdy byl v pracovní neschopnosti, která trvala od 2. 8. 2021 do 3. 9. 2021. Uvedl, že se „pokoušel“ řešit neplatnost výpovědi nejprve mimosoudním jednáním, kdy „ihned, již z kraje měsíce srpna 2021“, se obrátil na „svého ředitele OICT na MZV“ J. F., který se ale „jen vymluvil, že to zavinilo OSPV“, že následně kontaktoval druhého ředitele OICT na Diplomatickém servisu V. H., jenž mu sdělil, že to „není z jeho důvodu“ a že „je nadřízený pracovníků na Diplomatickém servisu, ze kterého již žalobce přešel na MZV“, že dne 2. 8. 2021 žádal ředitelku personálního odboru Ch. o „nápravu neoprávněné situace“, která „nereagovala“, že dne 12. 8. 2021 kontaktoval „B. z OSPV“ ohledně „neúměrně nízké výše platu za červenec“, že následně kontaktoval obě odborové organizace, kdy s jednou z nich začal jednat dne 13. 8. 2021, že dne 9. 9. 2021 proběhlo „jednání“ u státního tajemníka M. S., které ve výsledku nebylo „příliš úspěšné“, že „situaci nevzdával“ a kontaktoval státního tajemníka M. S. i první politickou náměstkyni M. M. osobně a následně vypracoval velmi rozsáhlou zprávu doplněnou důkazy a dne 4. 10. 2021 ji zaslal státnímu tajemníkovi S., prvnímu politickému náměstkovi J. i ministru K., že po prostudování zprávy se mu „osobně telefonicky ozval“ státní tajemník a „vyzval“ ho „k jednání u kávy“, že státní tajemník pověřil odbor generální inspekce a auditu k prověření celého případu, který jej přípisem ze dne 4. 2. 2022, č. j. 101854-2-GIA, „definitivně uzavřel“ s tím, že mu s uplatněným nárokem nevyhověl, že státní tajemník mu navrhl osobní schůzku na 17. 2. 2022, kde „sice uznal právo žalobce, ale současně se vyjádřil, že s tím nemůže nic dělat“, čímž žalobce „vyčerpal všechny možnosti mimosoudního řešení celé situace“ a je proto na místě použít ustanovení § 654 odst. 2 s odkazem na ustanovení § 647 občanského zákoníku, podle kterého začne prekluzivní lhůta běžet až poté, co jedna ze stran v tomto jednání odmítne pokračovat. 3. Žalovaná zejména namítala, že sdělením ze dne 27. 7. 2021, které bylo žalobci doručeno osobně na pracovišti v pondělí 2. 8. 2021 a jehož převzetí potvrdil svým podpisem, byl jeho pracovní poměr zrušen ve zkušební době ke dni 6. 8. 2021, že „e-neschopenka“ žalobce jí byla doručena v pondělí 9. 8. 2021 s datem vystavení 6. 8. 2021 a se zpětnou platností od 2. 8. 2021 a že žaloba podaná žalobcem dne 9. 2. 2022 byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 72 zákoníku práce, která skončila dne 6. 10. 2021. K argumentaci žalobce týkající se jeho jednání s žalovanou v souvislosti se zrušením pracovního poměru, kterou uvedl v doplnění žaloby, sdělila, že se jednalo „převážně o komunikaci jednostrannou, kterou vedl žalobce“, a že její stanovisko ke zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době, které bylo „zcela jednoznačně formulováno ve sdělení ze dne 11. 11. 2021“, nepřipouštělo pochybnosti o tom, že na platnosti zrušení trvá. Uzavřela, že s žalobcem o platnosti, resp. neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době nejednala a ani nepřipouštěla spornost posouzení otázky platnosti a že mezi ní a žalobcem nebyla uzavřena žádná dohoda o mimosoudním jednání, ze které by byla patrná vůle jednat „bez asistence soudů“. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co usnesením ze dne 12. 4. 2022, č. j. 21 C 16/2022 -11, opraveným usnesením ze dne 20. 6. 2022, č. j. 21 C 16/2022-19, odmítl podání žalobce doručené soudu dne 9. 2. 2022 v části týkající se „náhrady škody za zrušené vyslání na ZÚ, náhrady škody za neoprávněné absence a o vyslání na ZÚ dle dohody“ – rozsudkem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 21 C 16/2022-32, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč. Dospěl k závěru, že žaloba byla ve smyslu ustanovení § 72 zákoníku práce podána „zřejmě“ opožděně, neboť pracovní poměr žalobce měl skončit dnem 6. 8. 2021 a žaloba byla podána dne 9. 2. 2022. Uvedl, že na tomto závěru nemohou nic změnit ani „obecné námitky“ žalobce ohledně komunikace s žalovanou, pokud žalobce žádnou konkrétní dohodu uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o mimosoudním jednání o neplatnosti rozvázání pracovního poměru netvrdil, ani odkaz na řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 11285/2021, které bylo pravomocně skončeno dne 9. 2. 2022 odmítnutím podání žalobce pro jeho neurčitost, resp. neúplnost. Dodal, že provedenou lustrací věcí vedených soudem prvního stupně nebylo zjištěno „žádné další řízení žalobce proti žalované s předmětem o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době“. 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 30 Co 65/2023-51, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud s ohledem na prekluzivní lhůtu stanovenou v § 72 zákoníku práce „koncentroval svou pozornost“ na včasnost či opožděnost podané žaloby, ale neztotožnil se s jeho „argumentací“ ohledně skutečnosti, že žalobce žádnou dohodu o mimosoudním jednání s žalovanou „netvrdil“. Na základě odkazu žalobce u jednání odvolacího soudu na své doplnění žaloby ze dne 20. 3. 2022 obsahující tvrzení takové dohody účastníků odvolací soud dovodil po provedení důkazů navržených žalobcem před soudem prvního stupně, že listinnými důkazy předloženými žalobcem žádná taková dohoda o mimosoudním jednání prokázána nebyla, neboť korespondence žalobce adresovaná žalované „prezentuje jeho názory a rekapitulaci událostí z pohledu žalobce“ a neprokazuje uzavření takové dohody, „jejím obsahem žádná dohoda o mimosoudním jednání není“. V souvislosti s tím odvolací soud poukázal na „zcela jasná“ vyjádření žalované (dopis státního tajemníka žalované M. S. ze dne 11. 11. 2021, dopis ředitele generální inspekce žalované J. L. ze dne 4. 2. 2022 reagující na stížnost žalobce a podání ze dne 15. 11. 2021, kterým žalovaná žalobci sdělila, že dne 10. 11. 2021 obdržela jeho podání ve věci neplatnosti zrušení pracovního poměru a vyřizuje ho jako stížnost proti postupu správního orgánu), z nichž rovněž nelze dovodit uzavření takové dohody. Z takového konstantního postoje žalované podle odvolacího soudu nevyplývá uzavření dohody o mimosoudním jednání, neboť komunikace žalované se žalobcem byla vždy pouze reakcí na podání z jeho strany, není zde možné dovodit úmysl uzavřít dohodu o mimosoudním jednání. Odvolací soud shledal, že k uzavření dohody o mimosoudním jednání mezi žalobcem a žalovanou ve smyslu § 647 občanského zákoníku nedošlo, a že je proto závěr soudu prvního stupně o opožděném podání žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru žalobce ve zkušební době správný. K nedatovanému písemnému prohlášení M. M. předloženému žalobcem uvedl, že se jedná o nepřípustnou novotu v odvolacím řízení ve smyslu § 205a občanského soudního řádu, a proto k němu nepřihlížel. 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že oba soudy vycházely z prekluzivní lhůty stanovené v § 72 zákoníku práce, pro kterou platí obdobně ustanovení o běhu promlčecí lhůty