21 Cdo 5948/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 5948/2017-73 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. Č., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická č. 440/14, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o ochranu před diskriminací a o 686.624,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 256/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017 č. j. 30 Co 207/2017-49, takto: I. Dovolání žalované proti usnesení městského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě škody ve výši 404.322,- Kč, se zamítá. II. Ve zbývající části se usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31.1.2017 č.j. 8 C 256/2016-36 (s výjimkou části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě škody ve výši 404.322,- Kč) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 8. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhala, aby byla žalované uložena povinnost „upustit od diskriminačního chování vůči žalobkyni“, „poskytnout žalobkyni formou doporučeného dopisu omluvu ve znění, které v žalobě specifikovala“, zaplatit žalobkyni „přiměřené zadostiučinění“ ve výši 282.302,- Kč a náhradu škody (majetkové újmy) ve výši 404.322,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že od roku 1997 je vojákyní z povolání a do konce roku 2009 byla považována za jednu z nejlepších pracovnic. Od 1. 1. 2010 však došlo ve vojenském zařízení, kde vykonávala službu, k reorganizaci, resp. ke změnám v osobách nadřízených, které „odstartovaly“ projevy diskriminace vůči její osobě. Na základě velmi obsáhlého výčtu situací, kterým byla v letech 2010 až 2012 vystavena, žalobkyně dovozovala, že u ní došlo k přímé diskriminaci, obtěžování a pronásledování ze strany nadřízených a některých spoluzaměstnanců (žalobkyně byla mj. pomlouvána, bezdůvodně kritizována a slovně osočována, byla jí bezdůvodně zrušena řádná dovolená, byla znevýhodňována ve výměně služeb, nebyly jí přiznány odměny, bylo jí „poníženo“ její osobní hodnocení) a také k vydání pokynů k diskriminaci (vč. navádění k diskriminaci a zastrašování), když vyšší nadřízení podněcovali a přesvědčovali přímé nadřízené žalobkyně, aby zneužili své pravomoci a diskriminovali ji. K 31. 12. 2012 bylo její pracovní místo u VZ P. zrušeno a žalobkyně byla donucena přejít do nového místa výkonu služby v Č., což mělo vyřešit stávající situaci. Nestalo se tak však zcela a důsledky diskriminace a šikany v určitém ohledu pokračují a projevují se dodnes. Kromě upuštění od diskriminace, omluvy a „přiměřeného zadostiučinění“ v penězích žalobkyně požadovala též náhradu škody (majetkové újmy) spočívající v rozdílu osobního příplatku ve výši 1.300,- Kč za 30 měsíců, kterého by dosahovala, kdyby nebyla donucena odejít na nové systemizované místo v Č., v nákladech na bydlení a cestovních výdajích souvisejících s dojížděním do Č., a v nákladech na léky předepsané z důvodu jejího špatného zdravotního stavu způsobeného diskriminací a šikanou. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. 8 C 256/2016-36b řízení zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ministru obrany, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300,- Kč. Vyslovil názor, že nárok žalobkyně vyplývající ze služebního poměru vojáka z povolání „má svůj základ ve vztazích práva veřejného“, a že proto podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci, jen stanoví-li to zákon. Pravomoc činit právní úkony v řízení ve věcech služebního poměru však zákon o vojácích z povolání svěřuje služebním orgánům a upravuje též postup těchto orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků. Žalobkyně tedy měla svůj nárok uplatnit u příslušného služebního orgánu, který je povinen o něm rozhodnout. Teprve pravomocné rozhodnutí služebního orgánu by bylo případně přezkoumatelné soudem, nikoli však v soudnictví civilním, ale ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. ve správním soudnictví. Projednání a rozhodnutí v dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), který nelze odstranit, a proto muselo být řízení zastaveno a věc postoupena nejvyššímu ze služebních orgánů, který je příslušným stanovit, který ze služebních orgánů v rámci organizační struktury ozbrojených sil ČR věc v dalším řízení projedná a rozhodne. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2017 č. j. 30 Co 207/2017-49 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s poukazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu, zákoníku práce a zákona o vojácích z povolání ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že služební poměr vojáka z povolání „není postaven na roveň poměru pracovnímu, nejde o soukromoprávní vztah a nedostatek pravomoci soudu dovodila judikatura nejen ve věcech vzniku, změny a zániku služebního poměru, ale i ve věcech s takovým poměrem souvisejících“. Ve věcech služebního poměru vojáků z povolání je zákonem svěřena rozhodovací pravomoc služebním orgánům, „přičemž zákon o vojácích z povolání žádnou výjimku obdobnou ustanovení § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neobsahuje“, a proto „je třeba uzavřít, že ve věci diskriminace žalobkyně bez ohledu na to, jakého nároku se domáhá, bude rozhodovat ministr obrany“. Z tohoto pohledu není podle názoru odvolacího soudu rozhodné, že ustanovení § 145 zákona o vojácích z povolání výslovně nezmiňuje nemajetkovou újmu či zadostiučinění. Podle zmíněného ustanovení se v řízení ve věcech služebního poměru rozhoduje o náhradě škody podle tohoto zákona, a proto „pojem škoda je třeba vykládat šířeji, tedy jako pojem zahrnující jak majetkovou, tak nemajetkovou újmu“. Úprava služebního poměru vojáků z povolání „je úprava kodexová, komplexní a není žádného důvodu rozhodování o nároku žalobkyně bez výslovného ustanovení v daném zákoně z rozhodovací pravomoci služebních orgánů odnímat“. Soud prvního stupně proto „nepochybil, pokud uzavřel, že není dána pravomoc soudu k rozhodnutí o nároku žalobkyně“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně dovodil, že zákon o vojácích z povolání dopadá i na případy náhrady nemajetkové újmy ve věcech diskriminace vojáka, a že proto rozhodování o této újmě spadá do pravomoci služebních orgánů. Podle jejího názoru jde o závěr, který je v rozporu s principem legality, neboť zákon o vojácích z povolání v ustanovení § 145 taxativně uvádí, ve kterých věcech služební orgán rozhoduje, přičemž pravomoc rozhodovat o nemajetkové újmě či zadostiučinění (ve věcech diskriminace) služebnímu orgánu svěřena není. Neobstojí přitom poukaz odvolacího soudu na zákon č. 361/2003 Sb., který v § 170 stanoví naopak taxativní výčet řízení, na která se řízení ve věcech služebního poměru nevztahuje, přičemž rozhodování o nemajetkové újmě v tomto výčtu uvedeno není. V zákoně o vojácích z povolání navíc vůbec není řešena náhrada nemajetkové újmy ani zadostiučinění (nelze ji bez dalšího podřazovat pod pojem náhrady škody), a tedy i z tohoto důvodu je třeba, aby o tvrzeném nároku žalobkyně s ohledem na ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona ve spojení s ustanovením § 7 odst. 3 o. s. ř. rozhodoval obecný soud. Pro správní rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy není podle mínění dovolatelky v příslušných zákonech obsažena potřebná právní úprava, v důsledku čehož by takové rozhodnutí bylo v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu „zrušil nebo změnil“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka pravomoci soudu pro rozhodnutí ve věcech služebního poměru vojáků z povolání vyplývající z porušení práva na rovné zacházení nebo zákazu diskriminace nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena,