21 Cdo 596/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 596/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2002 Spisová značka:21 Cdo 596/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.596.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 19 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 1 odst. 2 předpisu č. 337/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 596/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Finančního úřadu ve Z., proti žalovanému E., s.r.o., o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 158/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2000 č.j. 13 Co 220/99-96, takto: Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 15.6.1995, kterou obchodní společnost G., spol. s r.o. prodala žalovanému \"nemovitosti, a to stavbu čp. 5147 se zastavěnou plochou parc. č. st. 7750 a pozemek ostatní plocha parc. č. 2979/3, vše zapsáno u Katastrálního úřadu ve Z. na listě vlastnictví č. 5163 pro obec Z. a katastrální území Z., a dále hmotný investiční majetek a drobný hmotný investiční majetek\", je vůči němu právně neúčinná. Žalobu odůvodnil tím, že má vůči G., spol. s r.o. vymahatelné daňové pohledávky, na jejichž úhradu vymohl daňovou exekucí, kterou vůči dlužníkovi vedl, pouze 8.579,60 Kč a \"pravděpodobně\" ani výkonem rozhodnutí prodejem nemovitostí dlužníka (\"pozemků parc. č. 265, 267/1 a 267/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 385 u Katastrálního úřadu ve Z. pro katastrální území a obec T.\"), vedeném na návrh žalobce u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 E 576/98, nebude jeho pohledávka uspokojena v plné výši. Protože dlužník \"nemá ve svém vlastnictví další majetek a ani peněžní prostředky na účtech vedených u bank\", znemožnila kupní smlouva ze dne 15.6.1995 žalobci \"dále vést exekuci na jiný majetek\" a zkrátila tak jeho možnost domoci se uspokojení své vymahatelné pohledávky. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 15.9.1998 č.j. 6 C 158/98-64 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet zdejšího soudu\" soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Po provedeném dokazovaní dospěl k závěru, že předpoklady uvedené v ustanovení § 42a obč. zák. byly splněny, neboť žalobce podal odpůrčí žalobu proti žalovanému v zákonem stanovené tříleté lhůtě, jeho pohledávka vůči dlužníkovi je vymahatelná, žalovaný je osobou, v jejíž prospěch byl žalobou napadený právní úkon učiněn, a žalovanému musel být úmysl dlužníka zkrátit žalobce znám, protože \"v obou společnostech jako společníci a jednatelé vystupovali stejné osoby\". Kupní smlouva ze dne 15.6.1995 je proto vůči žalobci ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. neúčinná. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2.11.2000 č.j. 13 Co 220/99-96 rozsudek prvního soudu stupně zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že \"v daném případě\" podal žalobu ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. Finanční úřad je totiž oprávněn \"vlastním jménem v občanském soudním řízení vystupovat pouze v souvislosti s výkonem rozhodnutí\"; řízení o určení neúčinnosti právního úkonu je řízením nalézacím, a proto v něm finanční úřad může \"vystupovat pouze jménem státu\". Protože řízení trpí nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, postupoval odvolací soud \"dle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř.\". Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1.1.1995, v ustanovení § 1 odst. 2 přiznává finančnímu úřadu jako správci daně způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní. Správou daní se rozumí právo činit opatření, potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat jejich splnění ve stanovené výši a době. Žaloba podle ustanovení § 42a obč. zák. je jedním ze způsobů, který finančnímu úřadu (věřiteli) jako orgánu oprávněnému vybírat daně může umožnit vybrání daně nebo její vymáhání. Řízení, v němž se finanční úřad domáhá určení neúčinnosti právního úkonu, kterým bylo zkráceno uspokojení pohledávky na daních, je proto věcí správy daně a finanční úřad má v takovém řízení způsobilost být účastníkem řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Podá-li u soudu žalobu ten, kdo ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. není způsobilým účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. K takovému nedostatku je soud povinen - jak správně uvádí odvolací soud - kdykoliv za řízení (tedy i v průběhu odvolacího řízení) přihlédnout a řízení zastavit (§ 104 odst.1 o.s.ř.). V posuzované věci však o takovýto případ nejde. Finanční úřady jsou územní finanční orgány (srov. § 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů), které, jak uvádí ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (platné v době rozhodování odvolacího soudu), jako orgány státní správy mimo jiné vykonávají \"správu daní, odvodů a záloh na tyto příjmy, včetně jejich příslušenství\". Podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ve znění pozdějších předpisů) \"správou daně se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době\". Ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé tohoto zákona (ve znění účinném od 1.1.1995) uvádí, že \"správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost\". Z uvedeného vyplývá, že zákon (ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.1995) přiznává finančním úřadům jako správcům daně způsobilost být účastníky občanského soudního řízení. Tuto způsobilost však nemají v plném rozsahu (ve všech věcech patřících do pravomoci soudů), ale jen v těch věcech, v nichž jde o správu daní, tedy o zjištění, stanovení a splnění daňových povinností fyzických a právnických osob. Ke správě daní patří zejména vyhledávání daňových subjektů, vyměřování daní, jejich vybírání, vyúčtování a vymáhání. Ve smyslu ustanovení § 19 části věty za středníkem o.s.ř. proto jsou finanční úřady v uvedeném rozsahu způsobilými účastníky řízení. V posuzovaném případě žalující finanční úřad žalobou uplatnil právo odporovat právnímu úkonu, který - podle jeho tvrzení - učinil daňový dlužník v úmyslu zkrátit vymožení dlužné daně. Ve shodě s ustanovením § 42a odst. 3 obč. zák. žalobu podal proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (proti žalovanému E., s.r.o.). Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči věřiteli právně neúčinný dlužníkův právní úkon, kterým bylo zkráceno uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, je podk