21 Cdo 5984/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 5984/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 8. 2018 Spisová značka:21 Cdo 5984/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5984.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Dotčené předpisy:§ 109 předpisu č. 262/2006Sb. § 113 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5984/2017-205 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně PEAL a.s., se sídlem v Praze 10, U plynárny č. 412/101, IČO 25775634, zastoupené Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 892/1, proti žalovanému P. W., zastoupenému JUDr. Kateřinou Rulfovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží č. 657/7, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného a o vzájemné žalobě žalovaného o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 211/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2017 č.j. 30 Co 488/2016-151, takto: I.  Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Kateřiny Rulfové, advokátky se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží č. 657/7. Odůvodnění: Dopisem ze dne 18.7.2014, který žalobkyně převzala téhož dne, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že mu „do dnešního dne nebyla vyplacena část mzdy za měsíc květen 2014 (mzda byla neoprávněně krácena o 15.000,- Kč hrubého)“. Uvedl, že považuje rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání pohyblivé složky mzdy za neplatné, neboť jeho „jediným motivem byl záměr žalobkyně donutit žalovaného k uzavření dohody o ukončení pracovního poměru bez nároku na zákonem stanovené odstupné“, byl jím „porušen princip rovného odměňování“ a navíc „takové rozhodnutí nemůže být učiněno se zpětnými účinky, k čemuž ohledně odměňování za měsíc květen došlo“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky bylo uzavřeno několik navazujících pracovních smluv na dobu určitou a že poslední pracovní smlouva ze dne 24.9.2013 obsahovala ustanovení o výši mzdy a současně dohodu o právu zaměstnavatele určit vlastním rozhodnutím případnou pohyblivou část mzdy. Žalobce byl seznámen s tím, že tato pohyblivá část mzdy není nárokovou částí mzdy a je vždy na rozhodnutí statutárních orgánů zaměstnavatele, zda mu bude tato část mzdy vyplacena, krácena či nevyplacena. Poté, co žalobkyně rozhodla o snížení pohyblivé složky mzdy, jejíž výše je vždy odvislá od ekonomických výsledků žalobkyně a výkonů zaměstnanců, žalovaný dne 22.5.2014 prostřednictvím advokáta vyzval žalobkyni k vyplácení pohyblivé složky mzdy v její maximální výši s tvrzením, že je na něj činěn nátlak a je mu vyhrožováno. Uvedené tvrzení však žalobkyně „důrazně“ odmítla, poté následovala další výzva žalovaného k úhradě údajně dlužné části mzdy a nakonec žalovaný dne 18.7.2014 doručil žalobkyni předmětné okamžité zrušení pracovního poměru, pro které však podle názoru žalobkyně – s ohledem na výše uvedené – „nebyly splněny zákonné podmínky“. Proto žalovaného vyzvala k nástupu do práce, ten ovšem nereagoval, a proto s ním dopisem ze dne 11.8.2014 okamžitě zrušila pracovní poměr „s účinností ke dni 28.8.2014 (nevyzvednutí se zásilky ze strany žalovaného)“.   Žalovaný uplatnil vůči žalobkyni vzájemnou žalobou požadavek na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně učiněné dopisem ze dne 11.8.2014, který měl být žalobci doručen dne 28.8.2014, je neplatné. Svůj požadavek odůvodnil tím, že pracovní poměr účastníků zanikl okamžitým zrušením ze strany žalovaného dne 18.7.2014 a „jeho další rušení je tedy bez jakýchkoli právních účinků“. Navíc tento projev vůle zaměstnavatele nebyl žalovanému řádně doručen. K žalobním tvrzením uvedl, že po celou dobu trvání pracovního poměru mu byla vyplácena pohyblivá složka v plné výši (tj. ve výši 15.000,- Kč) a že mu nikdy nebyly vytknuty žádné nedostatky v jím prováděné práci. Listinu označenou jako „rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání nároku na pohyblivou složku platu“ mu žalobkyně předala dne 30.5.2014 v reakci na požadavek žalovaného na vyplacení zákonného odstupného, které požadoval v souvislosti s nátlakem žalobkyně na ukončení pracovního poměru dohodou účastníků k 30.5.2014, neboť na pozici žalobce byl již začátkem května 2014 přijat jiný zaměstnanec. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8.9.2016 č.j. 26 C 211/2014-125 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného ze dne 18.7.2014 je neplatné, zamítl žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného dopisem žalobkyně ze dne 1.8.2014 a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 22.328,- Kč k rukám jejího „právního“ zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 svědečné ve výši 1.908,- Kč. Soud prvního stupně „vzal za prokázané“, že důvodem, proč žalobkyně žalovanému odňala (a rozhodla se dále nevyplácet) pohyblivou složku mzdy ve výši 15.000,- Kč, „nebylo šikanózní jednání vůči žalovanému, ale nespokojenost žalobkyně s prací žalovaného“. Vzhledem k tomu, že listinu o odvolání nároku na pohyblivou část mzdy ze dne 1.5.2014 žalovaný „obdržel nejpozději 30.5.2014, tj. před výplatním termínem mzdy za květen 2014, kterým byl den 13.6.2014“, bylo „právem žalobkyně“ tuto pohyblivou složku mzdy za měsíc květen 2014 žalobci nevyplatit; proto žalovaný dne 18.7.2014 okamžitě zrušil pracovní poměr neplatně. Zabývaje se dále neplatností následného okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně dospěl k závěru, že žalovaný uplatnil neplatnost tohoto rozvázání až po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 72 zák. práce, neboť „za nejbližší den doručení okamžitého zrušení soud považoval pondělí 13.8.2014“, tedy vzájemnou žalobu mohl podat nejpozději 13.10.2014, učinil tak však až 23.10.2014. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2017 sp. zn. 30 Co 488/2016-151 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného dopisem žalovaného ze dne 18.7.2014 zamítl; v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 každý 954,- Kč. Odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu zabývající se problematikou nárokových a nenárokových složek mzdy zdůraznil, že „Rozhodnutím zaměstnavatele o stanovení pohyblivé části platu“ ze dne 1.11.2012, které „je třeba považovat za dokument, který fakticky nahrazoval tzv. mzdový výměr“, žalobkyně rozhodla o přiznání nenárokové složky mzdy žalovanému ve výši 15.000,- Kč měsíčně a že v důsledku této skutečnosti se uvedená složka mzdy „stala složkou obligatorní, na jejíž výplatu vznikal žalovanému nárok v každém měsíci“. Rozhodla-li se žalobkyně tuto složku mzdy žalovanému od května 2014 nadále nevyplácet z důvodů údajně nedobrých pracovních výsledků žalovaného, „byla povinna mu tuto skutečnost oznámit před začátkem výkonu práce, za kterou mu tato část mzdy dosud příslušela, tj. nejpozději do 1. května 2014“. Pokud tak žalobkyně „učinila až 30. května 2014, učinila tak opožděně“, a žalovaný tudíž měl nárok na výplatu pohyblivé složky mzdy ve výši 15.000,- Kč. Nebyla-li však žalovanému tato složka mzdy vyplacena, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný po marném uplynutí 15-ti denní lhůty, počítané od splatnosti mzdy za měsíc květen 2014, která nastala 30.6.2014, důvodně přistoupil dne 18.7.2014 k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Okamžité zrušení pracovní poměru ze strany žalobkyně ze dne 1.8.2014, které nebylo žalovanému řádně doručeno (žalovaný se o jeho existenci dozvěděl až ze žaloby a informací úřadu práce), je třeba podle názoru odvolacího soudu považovat „pouze za zdánlivé právní jednání žalobkyně nezpůsobilé vyvolat jakékoliv právní účinky“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho mění