21 Cdo 750/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 750/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 3. 2011 Spisová značka:21 Cdo 750/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.750.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pracovněprávní vztahy Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 202 odst. 2 o. s. ř. § 241a odst. 3 o. s. ř. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 3. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.03.2011III.ÚS 1626/11JUDr. Jiří Muchaodmítnuto06.23.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 750/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská č. 270, proti žalovanému Dopravnímu podniku města Děčína, a.s. se sídlem v Děčíně, Dělnická č. 106, IČ 62240935, zastoupenému JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, o 1.031,- Kč a o vydání 15 ks stravenek, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 394/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 1. července 2009 č.j. 29 Co 771/2008-47, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Menše, advokáta se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.031,- Kč a aby mu byla uložena povinnost vydat žalobci 15 ks stravenek zn. Sodexo Pass v hodnotě á 45,- Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že mu žalovaný, u něhož byl zaměstnán jako řidič autobusu, nezaplatil podle ustanovení § 115 odst. 3 zák. práce náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dva svátky v měsíci červenci 2007, kdy „nepracoval, jelikož připadly na jeho obvyklý pracovní den“. Kromě toho mu žalovaný za tento měsíc neposkytl stravenky, ačkoli žalobce odpracoval 15 směn, při kterých mu vznikl na stravenky nárok; stravenky mu nebyly vydány s odůvodněním, že mu nárok na ně „již propadl“. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 2.6.2008 č.j. 18 C 394/2007-24 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci požadovaná náhrada mzdy za dva svátky v červenci 2007 nepřísluší, neboť předpokladem vzniku tohoto nároku je podle ustanovení § 115 odst. 3 zák. práce existence „obvyklého pracovního dne“, který však u žalobce, který pracoval u žalovaného v nepřetržitém pracovním režimu s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou, nepřipadá v úvahu. Protože z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl seznámen s tím, že nákup stravenek musí realizovat do konce následujícího kalendářního měsíce, jinak že nárok zaniká, shledal soud prvního stupně jako neopodstatněný rovněž požadavek žalobce na vydání stravenek za měsíc červenec 2007, o něž žalobce požádal žalovaného až 12.9.2007. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1.7.2009 č.j. 29 Co 771/2008-47 odmítl odvolání do výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 1.031,- Kč, jinak tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Menše. Odvolací soud odmítl odvolání žalobce do výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení náhrady mzdy za svátky, s odůvodněním, že není podle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,- Kč. Zabývaje se dále nárokem na vydání 15 ks stravovacích poukázek za červenec 2007 dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že za situace, kdy podle vnitřního předpisu žalovaného – „Zásad pro stravování zaměstnanců“ ze dne 21.7.2005, s nímž byl žalobce prokazatelně seznámen, bylo jednou z podmínek pro vznik nároku zaměstnanců na poukázku k úhradě hlavního jídla „nákup těchto poukázek v následujícím měsíci“, je „již ze žalobních tvrzení“ zřejmé, že „žalobce tuto podmínku pro čerpání poukázek na stravování nesplnil“, a že proto „žaloba na jejich vydání nemůže být důvodná“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do výroku o odmítnutí odvolání a do potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání. Namítal, že, i když si je vědom toho, že do výroku o odmítnutí odvolání „není jeho dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 2 písm. a) zákonem přípustné“, „právem se domnívá“, že „zákonodárce tímto omezením nepostupoval v souladu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny“. Podle názoru dovolatele jde o „porušení práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny“ a „o projev svévole a omezení práva kteréhokoliv občana se domoci vůbec svých práv“, jestliže je požadováno peněžité plnění nižší než 2.000,- Kč. Je přitom zřejmé, že záměrným rozložením plnění na platby do 2.000,- Kč by se tak žalované osoby mohly na úkor žalobců vyhýbat jakékoliv odpovědnosti. Pokud jde o částku 1.031,- Kč považuje dovolatel za „nutno zmínit, že na tuto mu vznikl nárok ve smyslu Zákoníku práce ust. § 93, § 114 a § 115“, a jestliže mu nebyla žalovaným vyplacena „došlo k porušení jeho zákonných práv na sjednanou odměnu za práci, náhradu mzdy, což garantuje čl. 28 Listiny, jakož i zaručuje § 115 odst. 3 zák. práce“. Odvolací soud podle mínění dovolatele nepostupoval správně, jestliže „rozdělil žalobu na dva samostatné skutkové základy s jinými hmotněprávními důsledky“, ačkoliv „je nesporné, že z hlediska žalobcem vymezeného žalobního návrhu je třeba nahlížet na uplatněné nároky jako na jeden celek“, který má „jeden skutkový základ, který je dovozován z téže pracovní smlouvy“, kdy „jeden nárok bez druhého nemůže obstát“. Protože žalobce již není v pracovním poměru k žalovanému, nastupuje v případě vydání stravenek „už jen finanční náhrada“, a proto „hodnota žalobního petitu tak jednoznačně dosahovala výše 1.811,- Kč“. Tímto rozdělením uplatněného nároku došlo „k dalšímu porušení práv žalobce“ a „znovu je nutno namítnout, že došlo k projevu libovůle, která nemá oporu v právních předpisech notabene ani v čl. 36 odst. 1 Listiny“. Kromě toho chtěl-li odvolací soud odvolání o 1.031,- Kč odmítnout, „měl tak učinit usnesením a nikoli rozsudkem ve věci samé“. Ohledně přípustnosti dovolání do potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby o vydání 15 ks stravenek pak dovolatel namítal, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. daná na zvážení dovolacího soudu „je jako věštba z křišťálové koule“ a že „toto ustanovení je diskriminující účastníky, ať na straně žalobce nebo žalovaného vystupujících“. V souvislosti s tímto nárokem žalobce vytkl odvolacímu soudu, že za situace, kdy „v podnikové směrnici nenašel zánik práva (nároku)“ na vydání stravenek, „postavil výrok na odůvodnění jen na podkladě výpovědi svědka pana K. a na tom, že o tomto zániku práva byl žalobce proškolen, což – jak dovolatel zdůraznil – je „další skutkově neprokázaná skutečnost“. Podle názoru dovolatele „jen uvedení věty, že soud uvěřil p. K. je procesně neudržitelné a svědčí o tom, že soud rozhodoval v rozporu se zásadou rovnosti stran ve prospěch žalovaného“. Sama předložená vnitropodniková směrnice „neobsahuje žádné ustanovení o zániku práva na vydání stravenek“, a navíc – jak dovolatel dále zdůraznil – „nebyla soudu předložena Kolektivní smlouva, která stravování zaměstnanců o poskytování stravenek řeší a jaký je soulad či nesoulad mezi touto kolektivní smlouvou a směrnicí“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo s ohledem na výši peněžitého plnění jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí