21 Cdo 756/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 756/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 2. 2015 Spisová značka:21 Cdo 756/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.756.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení Náklady řízení Zastoupení Dotčené předpisy:§ 146 odst. 2 bod věta první o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 24 odst. 1 bod věta první o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 25 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 3. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 756/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Litevská č. 1174/8, proti žalovanému UNIPETROL SERVICES, s. r. o. se sídlem v Litvínově - Záluží č. 1, IČO 27608051, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Jindřicha Plachty č. 3163/28, o 292.600,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 45 C 187/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. srpna 2013 č. j. 9 Co 560/2013-45, takto: I. Usnesení krajského soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění takto: Usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 14. ledna 2013 č. j. 45 C 187/2011-31 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 25.925,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Jindřicha Plachty č. 3163/28. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího ani dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za období od 13. 11. 2007 do 31. 1. 2008 částku 292.600,- Kč se zákonnými úroky z prodlení z částek a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 2003 od 1. 4. 2007 jako vedoucí personálního odboru, že dne 31. 10. 2007 byla „přesvědčena k podpisu“ dohody o rozvázání pracovního poměru, od které dopisem ze dne 13. 11. 2007 odstoupila a „požadovala další zaměstnávání“. Protože žalovaný další zaměstnávání žalobkyně odmítl, podala žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru dohodou, které Okresní soud v Mostě (ve věci vedené u něj pod sp. zn. 33 C 456/2007) vyhověl. Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a v současné době probíhá dovolací řízení. Z tohoto důvodu a s ohledem na „možnost promlčení nároků na náhradu mzdy“ žalobkyně podává tuto žalobu. Současně navrhla přerušení řízení „do skončení dovolacího případně navazujících řízení“. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 14. 1. 2013 č. j. 45 C 187/2011-31 zamítl návrhy žalobkyně na přerušení řízení ze dne 16. 12. 2010 a ze dne 6. 9. 2011, nepřipustil změny žaloby „navržené“ podáním žalobkyně ze dne 6. 6. 2011, kterým se domáhala zaplacení dalších 32.519,612 Kč a „mzdových nároků za měsíce červen až srpen 2008“, a podáním žalobkyně ze dne 6. 9. 2011, kterým se domáhala „mzdových nároků za měsíce září až prosinec 2008“, zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (provedeného podáním žalobkyně ze dne 22. 2. 2012 poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2011 č. j. 21 Cdo 1779/2010-182 zamítl dovolání žalobkyně podané proti rozsudku odvolacího soudu vydanému ve sporu o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a co Ústavní soud odmítl její ústavní stížnost proti rozsudkům odvolacího a dovolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že „přijetí závěru, že v případě úspěchu žalobkyně v řízení o žalobě o neplatnosti skončení pracovního poměru bude její nárok na náhradu ušlého výdělku dán (§ 71 zákoníku práce), a v opačném případě nikoli, a že žaloba na náhradu ušlé mzdy byla podána pouze z opatrnosti, aby se (pro případ úspěchu žalobkyně v řízení o neplatnost skončení pracovního poměru) nároky nepromlčely“, bylo natolik „triviální“, že nevyžadovalo žádných „specializovaných právních znalostí či dovedností“; k tomuto závěru proto mohl žalovaný, který je „vybaven právním útvarem – odborem“, dospět sám a nebylo třeba, aby se v řízení nechal zastoupit advokátem. Uzavřel, že náklady žalovaného na zastoupení advokátem nepokládá za účelně vynaložené, neboť „právní zastoupení“ žalovaného, který svá práva mohl uplatňovat „stejně úspěšně sám“, nebylo v tomto sporu potřebné. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 8. 2013 č. j. 9 Co 560/2013-45 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že náklady na „právní zastoupení“ žalovaného, který má právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení (§ 146 odst. 1 občanského soudního řádu), nebyly účelně vynaložené. Uvedl, že „u velkých firem lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení“ k tomu, aby byly schopny „kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy“, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů, a že proto v dané věci, „skutkově i právně nikoliv komplikované či specifické“, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem „nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva“ a při posuzování „potřebnosti“ a „účelnosti“ nákladů „intenzivně vykročil“ z „právních mantinelů“, které pro toto posuzování stanovil Ústavní soud. Uvádí, že podle judikatury jsou náklady účastníka řízení na zastoupení advokátem „v zásadě vždy“ účelně vynaloženými náklady, jelikož se jedná „o realizaci práva na právní pomoc“; výjimkou jsou pouze řízení, v nichž vystupuje jako účastník „státní (popř. jiný veřejnoprávní) orgán nebo úřad“. Zdůrazňuje, že žalovaný je „ryze soukromoprávní subjekt“ a že je zcela bez významu, že „disponuje rovněž zaměstnanci zařazenými do útvaru nazvaného právní odbor“. Žalovaný pokládá za významné, že spor neinicioval, že se nejednalo o spor bagatelní ani „právně triviální“ a že jeho cílem v řízení nebylo „získat pro sebe náklady řízení“, nýbrž se „účinně ubránit údajným nárokům žalobkyně“. Dovolatel uvedl, že náklady na advokáta vynaložené subjektem, který nevede pravidelně soudní spory, sice zřejmě nejsou nezbytné (jelikož „vždy je určitá šance, že účastník vyhraje i bez právní pomoci“), ale jsou zjevně účelné a potřebné, protože „pomoc advokáta šanci na úspěch podstatně zvyšuje, a zároveň pouze svěření sporu odborníkovi splňuje nároky jednání s péčí řádného hospodáře“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud ve věci „sám“ rozhodl tak, že žalovanému „přizná nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodl o tom, že „dovolání není přípustné“, neboť soudy obou stupňů rozhodly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena (za jakých podmínek jsou odměna advokáta za zastupování účastníka řízení a hotové výdaje advokáta při tomto zastupování náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníka), přezkoumal usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné. Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým může být především advokát, jemuž lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (srov. § 24 odst. 1 vět