21 Cdo 786/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 786/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2012 Spisová značka:21 Cdo 786/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.786.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Postoupení pohledávky Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů Dotčené předpisy:§ 107a odst. 1 o. s. ř. § 107a odst. 2 o. s. ř. § 249 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 338 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 786/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce ČEPRO, a.s. se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 213/12, IČO 60193531, zastoupeného JUDr. Marcelou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 53, proti žalovaným 1) Ing. K. F., zastoupenému JUDr. Raem Uppaluri, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 20, a 2) Ing. H. D., o 1.100.869,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 96/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2010 č.j. 23 Co 361/2010-425, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. května 2010 č.j. 6 C 96/2000-405 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu na náhradě škody zaplatili žalovaný 1) částku 816.255,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 4.3.1998 do zaplacení a žalovaná 2) částku 284.614,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 4.3.1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná 2), která u něho pracovala jako "vedoucí finančního odboru - hlavní pokladník", "projednala a doporučila" žalovanému 1), který byl generálním ředitelem a současně předsedou představenstva žalobce, poskytnutí úvěru společnosti LIGLASS, a.s. ve výši 20.000.000,- Kč, který měl být vrácen spolu s 18% úrokem p.a. do 4.4.1998. Úvěr, který žalobce poskytl na základě úvěrové smlouvy ze dne 4.3.1998, byl dlužníku vyplacen předáním šeku na 5.000.000,- Kč a převodem částky 15.000.000,- Kč na "privátní účet" prostředníka Ing. P. H., na nějž byla poukázána na žádost dvou členů představenstva dlužníka poté, co se vrátila z účtu dlužníka "zpětným převodem". Úvěr byl zajištěn zástavním právem k 30.616 ks akcií emitovaných dlužníkem o nominální hodnotě 1.000,- Kč ve vlastnictví A. P., směnkou vlastní vystavenou dlužníkem na řad věřitele "znějící na částku odpovídající dlužné částce a sjednaným úrokům splatnou ke dni splatnosti úvěru", smluvní pokutou ve výši 200.000,- Kč "za každý jednotlivý případ prodlení dlužníka", "dodatečným" uznáním dluhu Z. N. ze dne 22.9.1998 a směnkami vlastními, vystavenými A. P. a Z. N. na částky 20.000.000,- Kč splatnými dne 4.4.1998 a 20.5.1998. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl vrácen, žalobci vznikla škoda ve výši "odpovídající poskytnutému úvěru a ušlým úrokům z tohoto úvěru". Škodu mu způsobili žalovaní zaviněným porušením povinností, neboť "nedostatečným způsobem učinili opatření směřující k zajištění pohledávky", neověřili si účel úvěru, "opětovně poukázali" částku 15.000.000,- Kč, kterou "již jednou dlužník odmítl", uzavřeli zástavní smlouvu s A. P., ačkoliv nebyl vlastníkem zastavovaných akcií a "zástavní právo tedy nemohlo platně vzniknout", a neověřili si majetkové poměry "zajišťujících osob". Žalobce požaduje po žalovaných náhradu škody do výše čtyřapůl násobku jejich průměrných výdělků. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6.6.2002 č.j. 6 C 96/2000-165 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 84.550,- Kč k rukám advokáta JUDr. Rao Uppaluriho a žalované 2) 59.850,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Schönfelda a že žalobce je povinen zaplatit České republice svědečné ve výši 104,- Kč "na účet zdejšího soudu". Dospěl k závěru, že "nebylo prokázáno zaviněné porušení pracovních povinností ze strany žalovaných, které by způsobilo vzniklou škodu", a že "škoda žalobci vznikla v důsledku podvodného jednání ze strany p. N. a p. P.". K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.4.2003 č.j. 25 Co 32/2003-192 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že "předmětem sporu" je "náhrada škody vyplývající z tvrzené pracovněprávní odpovědnosti žalovaných za vzniklou škodu", odvolací soud zdůraznil, že žalovaný 1) jako generální ředitel nesl odpovědnost za "řádnou činnost celé společnosti" a že měl proto odstranit nedostatky spočívající v tom, že "praxe uzavírání smluv u žalobce byla nejednotná a že oddělení organizačně právní a kontroly bylo vedeno pracovníkem bez právního vzdělání", vytknul soudu prvního stupně, že se nevypořádal s rozpory, které v průběhu dokazování vyplynuly z porovnání výpovědí žalované a svědka JUDr. R., a uložil mu, aby provedl další důkazy a aby "uvážil", zda jsou dány podmínky pro "poměrné omezení výše škody ve smyslu ustanovení § 179 odst. 4 zákoníku práce i pro postup podle ustanovení § 183 zákoníku práce". Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 4.5.2006 č.j. 6 C 96/2000-284 uložil, aby žalobci zaplatili žalovaný 1) 816.255,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 29.5.2000 do zaplacení a žalovaná 2) 136.668,51 Kč s 10% úrokem z prodlení od 28.5.2000 do zaplacení; žalobu o zaplacení další částky 147.945,49 Kč požadované po žalované 2) a dalších úroků z prodlení požadovaných po obou žalovaných zamítl a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 211.450,- Kč a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce prokázal zaviněné porušení pracovních povinností ze strany žalovaných, které způsobilo žalobci škodu poskytnutím úvěru, čímž se jeho majetek snížil o 20.000.000,- Kč, že žalobce je oprávněn požadovat úhradu škody vedle vztahů obligačních také na základě odpovědnosti z pracovněprávních vztahů. Odpovědnost žalovaného 1) za škodu soud prvního stupně dovodil z jeho "pozice generálního ředitele a předsedy představenstva", neboť měl "pravomoc [podle organizačního řádu bod 5.2.11 písm. b),d),f)] odstranit nedostatky ve společnosti, které se ukázaly při sjednávání úvěrové smlouvy se společností LIGLASS, a.s. jako velmi závažné". Žalovaný 1) dále porušil své povinnosti "při podepisování" smlouvy o úvěru, neboť "oprávnění podepisovat smlouvy o objemu vyšším než 10.000.000,- Kč neznamená pouze připojit podpis pod smlouvu (když tento podpis má závažné důsledky), ale je třeba bezpochyby ověřit, zda je smlouva dostatečně zajištěna a zda byla sjednána v souladu s vnitřním předpisem žalobce"; protože žalovaný 1) tak nepostupoval, porušil povinnost podle ustanovení § 171 odst. 1 zákoníku práce počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku žalobce. Žalovaný 1) dále porušil "povinnosti podle organizačního řádu", neboť "měl zajistit, aby nedocházelo k chaotickému uzavírání smluv, při kterém dojde k uzavření úvěru znějící na tak vysokou částku bez jakéhokoliv zajištění". Odpovědnost žalovaného 1) soud prvního stupně dovodil také z ustanovení § 194 obchodního zákoníku s tím, že "jako člen představenstva byl povinen vykonávat svou působnost s náležitou péčí a jednat v souladu se zájmy společnosti". Žalovaná 2) měla podle zjištění soudu prvního stupně v rámci plnění pracovních úkolů "povinnost zajišťovat přípravu a projednání úvěrových smluv a přípravu a sjednávání smluv o krátkodobém využití přebytečných finančních prostředků"; v posuzovaném případě však "dostatečným způsobem nezajistila přípravu předmětné smlouvy", smlouva byla připravována "velmi narychlo a proběhla pouze jedním rychlým připomínkovým řízením JUDr. R., který ani čistopis smlouvy následně neviděl", žalovaná 2) ani nezajistila a neprověřila, zda "bylo poskytnuto dostatečné zajištění smlouvy" a svým jednáním porušila povinnosti podle ustanovení § 171 odst. 1 zákoníku práce, když "si nepočínala tak, aby nedošlo ke škodě na majetku žalobce". Formu zavinění obou žalovaných soud prvního stupně označil za nevědomou nedbalost a příčinná souvislost byla dána tím, že, kdyby žalovaný 1) zajistil řádný chod jednotlivých odborů a při podpisu smlouvy prověřil její zaji