21 Cdo 789/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 789/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2019 Spisová značka:21 Cdo 789/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.789.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Diskriminace Nemajetková újma (o. z.) Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 3 o. s. ř. § 145 odst. 1 písm. c) předpisu č. 221/1999Sb. § 10 odst. 1 a 2 předpisu č. 198/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 789/2017-103 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí č. 512/16, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o 2.700.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 48/2016, o dovolání žalobce a žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2016, č. j. 62 Co 336/2016-61, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 7. 2016, č. j. 19 C 48/2016 - 38, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná jako náhradu nemajetkové újmy zaplatila 2.700.000 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době od 1. 10. 2008 do 30. 11. 2013, kdy byl ve služebním poměru jako voják z povolání, byl při výkonu služby „vystaven tlaku ze strany nadřízených, když byl šikanován, ponižován, neustále podceňován a zesměšňován“. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 12. 7. 2016, č. j. 19 C 48/2016 – 38, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ministru obrany (výrok II.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 19 C 48/2016-23, ze dne 24. 3. 2016 se zrušuje (výrok IV.), a že po právní moci tohoto usnesení bude žalobci z účtu Obvodního soudu pro Prahu 6 vrácen soudní poplatek ve výši 27.000 Kč (výrok V.). Vyšel z toho, že žalobcem uplatněný nárok má svůj základ ve vztazích práva veřejného a že podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky je svěřena služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Protože se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena při výkonu činné vojenské služby jeho nadřízenými, měl žalobce takový nárok uplatnit návrhem u příslušného služebního orgánu, který je povinen o něm rozhodnout. Teprve pravomocné rozhodnutí služebního orgánu by bylo případně přezkoumatelné soudem, nikoli však v soudnictví civilním, ale „ve smyslu s. ř. s., ve správním soudnictví“. Projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), který nelze odstranit. Proto řízení o podané žalobě podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. K odvolání obou účastníků (žalovaná se odvolala jen proti výrokům II. a III.) Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 62 Co 336/2016-61, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem uplatněný nárok má svůj základ ve vztazích práva veřejného. Tvrzená újma měla totiž vzniknout v důsledku chování nadřízených, a to při výkonu vojenské služby u vojenského útvaru, kde působil jako voják z povolání, tedy ve služebním poměru. Nárok na náhradu nemajetkové újmy je proto třeba uplatnit postupem podle § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a to u příslušného služebního orgánu, který je také povinen o takovém nároku vojáka rozhodnout. Po vyčerpání řádného opravného prostředku podaného u služebního orgánu se lze následně domáhat ochrany práva ve správním soudnictví podle ustanovení § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Projednání uplatněného nároku před civilním soudem tak brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu podali oba účastníci. Žalobce namítá, že v ustanovení § 112 a násl. zákona o vojácích jsou vyjmenovány případy náhrady škody, za kterou odpovídá stát, přičemž s odpovědností za újmu nemajetkovou a jejím odškodněním se zde nepočítá, stejně tak s otázkou ochrany osobnosti vojáka z povolání. Proto vychází z ustanovení občanského zákoníku (§ 11 a násl. o ochraně osobnosti) s tím, že má za to, že ve věci ochrany osobnosti a náhrady újmy, byť k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo při služebním poměru, je příslušný civilní soud. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Žalovaná v dovolání vyjadřuje přesvědčení, že žalobcem tvrzený nárok na náhradu nemajetkové újmy nijak zásadně nezasahuje do služebního poměru vojáka (tzn. nevyvolává vznik, změnu či zánik práv či povinností v rámci služebního poměru) a tedy není posuzován dle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Pravomoc správního orgánu rozhodovat ve věcech náhrady nemajetkové újmy nikde nestanoví ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, a ministr obrany tak nemůže být oprávněn v takových věcech rozhodovat a tedy ani rozkazem určit osoby oprávněné v dané věci rozhodovat. Žalovaná je názoru, že pro správní rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy není v uvedených zákonech obsažená potřebná právní úprava a tvrzený nárok žalobce by tak podle ustanovení občanského zákoníku měly rozhodovat obecné soudy. Navrhla, aby dovolací soud „napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení anebo, aby napadené rozhodnutí změnil a žalobu jako nedůvodnou zamítl“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka pravomoci soudu pro rozhodnutí ve věcech náhrady nemajetkové újmy u služebního poměru vojáků z povolání nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání účastníků jsou důvodná. Soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (srov. § 7 odst. 1 a 3 o. s. ř.). V projednávané věci se žalobce domáhá nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že v době ode dne 1. 10. 2008 do dne 30. 11. 2013, kdy byl ve služebním poměru jako voják z povolání, byl při výkonu služby „vystaven tlaku ze strany nadřízených, když byl šikanován, ponižován, neustále podceňován a zesměšňován“. V soudní praxi je obecně ve vztahu ke služebně právním vztahům přijímán názor (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 683/2003, ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1553/2003, nebo ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2370/2012), že služební poměr vojáka z povolání (stejně jako služební poměr policisty či jiných příslušníků bezpečnostních sborů) je svojí povahou typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru - jak z toho též soudy obou stupňů správně vycházejí - se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostran