21 Cdo 817/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 817/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 6. 2025 Spisová značka:21 Cdo 817/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.817.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Práce přesčas Dotčené předpisy:§ 114 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.09.2015 § 114 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.09.2015 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 817/2025-1066 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. Š., proti žalované Metropolitní univerzitě Praha, o. p. s., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dubečská č. 900/10, IČO 26482789, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova č. 1107/40, o 191 228 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 410/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024, č. j. 62 Co 211/2024-988, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části směřující proti výroku, kterým bylo rozhodnuto, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 15. 11. 2015 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na mzdě a příplatku za práci přesčas vykonanou v době od října 2012 do dubna 2015 částku 825 849 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši, z částek a za doby, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 3. 2010 jako správce budovy, že jeho pracovní poměr byl sjednán v rozsahu 40 hodin týdně a byl rozvázán dohodou ke dni 21. 7. 2015, že dosud nedošlo k vypořádání jeho nároku na „zaplacení mzdy a příslušného příplatku z titulu vykonané práce přesčas“ a že žalovaná mu ani „na základě předžalobní výzvy ničeho nezaplatila“. 2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 17 C 410/2015-577, rozhodl, že „žaloba je, co do základu, po právu“ a že „o výši náhrady za práci přesčas za měsíce říjen 2012 až duben 2015 a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem“. Na základě zjištění, že žalovaná trvala na provádění prací i mimo „oficiálně tvrzenou“ pracovní dobu žalobce, že rozsah „přesčasů“ odpracovaných žalobcem činil od října 2012 do dubna 2015 „kolem 2 189 hodin“ a že žalovaná soudu nedoložila žádnou jinou evidenci než evidenci přes „čipovací systém“, dospěl k závěru, že žalobci podle § 114 odst. 1 zákoníku práce přísluší příplatek za práci přesčas ve výši nejméně 25 % jeho průměrného výdělku. 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2022, č. j. 62 Co 329/2022-632, „mezitímní“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že lze „předběžně konstatovat“, že nárok žalobce na úhradu přesčasových hodin se za současného stavu řízení jeví důvodným co do základu alespoň zčásti, ledaže žalovaná prokáže, že evidence pracovní doby předložená žalobcem neodpovídá skutečnosti. Soud prvního stupně však podle odvolacího soudu pochybil, když žalovanou nepoučil „o tíži jejího důkazního břemene“ ve vztahu k tvrzení, že žalobcem předložená evidence pracovní doby neodpovídá skutečnosti. 4. Obvodní soud pro Prahu 3 poté rozsudkem ze dne 19. 1. 2024, č. j. 17 C 410/2015-908, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 191 228 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za doby, které specifikoval (výrok I), zamítl žalobu co do 634 621 Kč „spolu se zbývajícím úrokem z prodlení z jednotlivých žalovaných částek“ (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 124 516 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Nováka (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval jako správce univerzitní budovy, že jeho pracovní doba byla mezi stranami pracovního poměru sjednána od 8 do 16:30 hodin v pracovních dnech a „v pracovních sobotách“ od 8 do 18 hodin, že žalobci nebyly proplaceny žádné přesčasové hodiny ani práce v sobotu, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 21. 7. 2015 a že „lze s jistotou uzavřít, že žalovaná evidenci pracovní doby žalobce … nevedla“. Uvedl, že délka týdenní pracovní doby žalobce, tak, jak byla stanovena, přesahuje stanovenou týdenní pracovní dobu podle § 79 odst. 1 zákoníku práce v týdnech, kdy žalobce ve dnech kombinované výuky pracoval, též v sobotu od 8 hodin do 18 hodin, přičemž o tom, že kombinovaná výuka nepravidelně v sobotách probíhala, nebylo mezi účastníky sporu. Předložený elektronický evidenční systém nepředstavuje podle názoru soudu prvního stupně evidenci pracovní doby zaměstnanců, neboť se v něm neevidují všechny zákonem požadované údaje a slouží především k umožnění vstupu do budov, do jednotlivých místností a k evidenci pohybu po budovách. Navíc žalobce měl v jedné z budov současně i služební byt, a proto nebyl povinen své příchody a odchody na pracoviště „čipovat“. Z uvedeného důvodu nejsou údaje z „čipového systému“ relevantní. Soud prvního stupně se „pokusil dopočítat spravedlivé odměny, která žalobci za práci přesčas za pracovní soboty příslušela“, vědom si toho, že výpočty, které provedl, jsou pouze orientační, neboť zpětně nelze řadu vstupních údajů stanovit. Vycházel z průměrného hodinového výdělku žalobce, ze skutečnosti, že mu bylo nařízeno celkem 66 pracovních sobot s pracovní směnou od 8 do 18 hodin, že celkem 9 dní čerpal náhradní volno a že mu za každou „odslouženou“ pracovní sobotu přísluší odměna „s připočtením 50 % za práci přesčas“. Dospěl k závěru, že žalobce má nárok na „spravedlivou odměnu za práci přesčas nejméně ve výši 191 228 Kč“. Dodal, že žalobce si musel být vědom toho, že si nárokuje jako práci přesčas i práci, kterou konal na základě dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce. 5. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 62 Co 211/2024-988, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 21 510 Kč k rukám advokáta Mgr. Mateje Kozy (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Shledal, že žalovaná neevidovala pracovní dobu žalobce tak, jak jí ukládá zákon, avšak že absence evidence pracovní doby neznamená, že „práce zaměstnanců ztrácí charakter práce přesčas“. Uvedl, že žalobce měl celou řadu pracovních povinností za stavu, kdy fakticky působil jako správce tří budov, a že je nepochybné, že plnění všech svých povinností nemohl stihnout v pracovní době. Stanovená týdenní pracovní doba 40 hodin týdně byla plně vyčerpána v pracovních dnech „pondělí až pátek“. Bylo-li sjednáno, že pracovní doba žalobce je též v sobotu od 8 do 18 hodin ve dnech kombinované výuky, je podle odvolacího soudu nepochybné, že žalobce nutně musel vykonávat práci přesčas, aby mohl dostát svým pracovním povinnostem podle pracovní smlouvy, a že pokud mu za práci vykonávanou v sobotu nebyla poskytnuta mzda včetně příplatku za práci přesčas, nebo náhradní volno ve smyslu § 114 zákoníku práce, tak nelze než uzavřít, že žalovaná postupovala vůči žalobci v rozporu se zákoníkem práce, neboť práce vykonávaná v sobotu „nutně splňovala znaky práce přesčas“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal, že za práci přesčas vykonanou v sobotu žalobci přísluší mzda s připočtením „padesátiprocentního příplatku podle § 127 odst. 1 zákoníku práce“ v celkové výši 198 054,50 Kč, a nikoliv 191 228 Kč. Tento rozdíl však rozhodnutí odvolacího soudu neovlivnil, neboť „zamítavý výrok II“ rozsudku soudu prvního stupně „odvoláním dotčen nebyl“. 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná („do výroku I napadeného rozsudku, a dále do výroku II napadeného rozsudku“) dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe „v naprosto totožném případu vedeném u stejných soudů s manželkou žalobce“, ve kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021, že ve věci manželky žalobce „bylo konstatováno, že žalovaná evidovala pracovní dobu podle právních předpisů a nebyly prokázány žádné přesčasové hodiny ze strany žalobkyně“, a zdůrazňuje, že „evidence pracovní doby žalobkyně i žalobce byla naprosto identická a nikterak nesouvisela s pracovní náplní žalobkyně a žal