21 Cdo 90/2021 – Nejvyšší soud

21 Cdo 90/2021-244 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce B. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228, proti žalované Maso Brejcha s. r. o. se sídlem v Praze 5 - Motole, Brdlíkova č. 287/1d, IČO 26342545, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami 1, Pražská č. 140, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 179/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020, č. j. 23 Co 276/2020-197, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se dovolání zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Veroniky Holé, advokátky se sídlem v Příbrami 1, Pražská č. 140. O d ů v o d n ě n í: Dopisem ze dne 29. 3. 2017 žalovaná sdělila žalobci, že s ním „rozvazuje pracovní poměr dle § 55 odst. 1 písm. b) pro hrubé porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“. Porušování povinností žalovaná spatřuje v tom, že žalobce dne 23. 3. 2017 v 5,30 ráno po příchodu do zaměstnání odmítl pokyn vedoucího rozvézt zboží na lince č. 8 (Jednoty Rakovník) a poté opustil pracoviště, čímž způsobil žalované provozní obtíže. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalované ze dne 29. 3. 2017 je neplatné. Uvedl, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 5. 10. 2016 jako řidič, že dne 23. 3. 2017 po příchodu do zaměstnání (v 5,30 hodin) se jeho zdravotní stav při čekání na opravu vozidla, se kterým měl provést rozvážku, zhoršil natolik, že nemohl ze zdravotních důvodů vykonat zadaný úkol, rozvézt maso a masné výrobky odběratelům, že o tom informoval pracovníky expedice a poté vyhledal praktického lékaře, který žalobce uznal dočasně práce neschopným. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že při rozdělování pracovních úkolů dne 23. 3. 2017 nebyla žalované známa žádná skutečnost nasvědčující zdravotní indispozici žalobce znemožňující mu provést výkon práce, ale že žalobce byl nespokojen s přidělenou rozvozovou trasou, odmítl splnit pracovní úkol a domáhal se přidělení jiné trasy. Když mu žalovaná nevyhověla, opustil žalobce pracoviště, aniž by se zmínil o svých případných zdravotních problémech. Porušení povinností žalobcem způsobilo žalované závažné provozní potíže a škodu, neboť se jedná o zboží podléhající rychlé zkáze, které je nutné rozvézt bez zbytečného odkladu. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č. j. 31 C 179/2017-105, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 28.906,46 Kč k rukám zástupce žalované a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet soudu 1.689,90 Kč. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2019, č. j. 23 Co 246/2019-129, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že závěry soudu prvního stupně jsou předčasné a že soud je učinil, aniž by správně a úplně zjistil skutkový stav věci, který by mu umožnil náležité právní posouzení věci. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 31 C 179/2017-158, žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovanou žalobci dopisem ze dne 29. 3. 2017, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 42.072,- Kč k rukám zástupce žalované a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet soudu 2.733,90 Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce vykonával u žalované práci řidiče, že dne 23. 3. 2017 v 5,30 hodin se dostavil do zaměstnání a jeho přiděleným úkolem bylo rozvézt zboží – maso a masné výrobky odběratelům žalované, konkrétní trasa rozvozu byla žalobci sdělena vpodvečer předcházejícího dne, že žalobce odmítl určenou linku jet, dostal se tak do konfliktu se zaměstnankyní žalované, že poté odešel z práce a už se nevrátil. P. H. rozhodl dne 23. 3. 2017 o dočasné pracovní neschopnosti žalobce z důvodu kataru horních cest dýchacích, když žalobce se dostavil do ordinace lékaře uvedeného dne v 11,46 hodin. Onemocnění s diagnózou J029 (katar horních cest dýchacích) nemohlo výrazně ovlivnit schopnost řídit motorové vozidlo. Pokud je však žalobce zařazen jako řidič, lze předpokládat, že by pacient s takovou diagnózou mohl být při práci řidiče ovlivněn. Lékař neprověřoval teplotu žalobce, nenechal vypracovat krevní testy, antibiotika mu nepředepisoval. Vozidlo, které bylo žalobci přiděleno k výkonu práce dne 23. 3. 2017, bylo v provozu a funkční, nebylo opravováno či jiným způsobem vyloučeno z provozu. Soud dospěl k závěru, že žalobce odmítnutím pokynu žalované provést přepravu zboží na přidělené rozvozové trase úmyslně porušil povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy a podle pokynů zaměstnavatele. Nic na tom nemění ani následná pracovní neschopnost žalobce, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce žalovanou o svém nepříznivém zdravotním stavu informoval již při odmítnutí pokynu, ani to, že by zde nepříznivý zdravotní stav žalobce v tomto okamžiku skutečně byl. S ohledem na podnikání žalované, tedy na rozvoz masa a masných výrobků, mohla jednáním žalobce vzniknout žalované nemalá škoda, pokud by nebyl rozvoz zabezpečen, což žalobce věděl, neboť pro žalovanou pracoval několik let. Soud neshledal tvrzení žalobce o jeho zdravotní indispozici jako věrohodné, neboť žalobce na počátku pracovní doby řešil problémy s přidělenou rozvozovou trasou a technickým stavem vozidla a teprve poté, když žalovaná trvala na splnění přiděleného úkolu, zjistil svoji indispozici, která mu bránila ve výkonu práce řidiče, ačkoliv do zaměstnání se dopravil vlastním vozidlem. P. H. nepotvrdil tvrzené onemocnění žalobce hnisavou angínou a následnou léčbu antibiotiky. Návštěvu žalobce u ošetřujícího lékaře v den incidentu lze považovat za ryze účelovou. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 23 Co 276/2020-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.073,07 Kč k rukám Mgr. Veroniky Holé. Dospěl k závěru, že žalobce odmítl rozvézt zboží na přidělené rozvozové trase, ačkoliv mu v tom nebránily žádné objektivní důvody (porucha vozidla, zdravotní potíže), a tím porušil pracovní povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením a ztrátou a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Nebylo prokázáno, že žalobci by bránily v provedení zadaného pracovního úkolu objektivní důvody. Žalobcem tvrzená skutečnost, že řešil nutnost opravy na přiděleném voze, byla vyvrácena výpovědí svědka T. L., tvrzení o zdravotní indispozici nebylo v řízení prokázáno. Jediným důvodem, pro který žalobce odmítl práci vykonat, byla jeho nespokojenost s přidělenou rozvozovou trasou, neboť ta narušila jeho plány po práci. Odvolací soud přihlédl k okolnostem, za nichž k jednání žalobce došlo, že zboží podléhající rychlé zkáze (masné výrobky) bylo v automobilu naloženo, nebyl k dispozici jiný řidič, který by mohl jet místo žalobce, o čemž žalobce věděl, přesto z pracoviště odešel, ačkoliv si musel být vědom skutečnosti, že žalované může vzniknout škoda, a to jak na zboží, tak na její pověsti v obchodních kruzích i u veřejnosti, a dospěl k závěru, že žalobce porušil své povinnosti zvlášť hrubým způsobem a na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce, který svým chováním narušil vzájemnou důvěru a projevil se jako nespolehlivý zaměstnanec, zaměstnávala byť jen po dobu výpovědní lhůty. Žalobci se nepodařilo v řízení prokázat (i když byl řádně poučen), že v ranních hodinách dne 23. 3. 2017 odmítl splnit zadaný pracovní úkol a opustil pracoviště právě ze zdravotních důvodů, které ho činily dočasně neschopným k výkonu sjednané práce. Žádný ze svědků nemohl potvrdit indispozici žalobce, neboť ten se nikomu o jakýchkoliv zdravotních obtížích nezmínil a ani na žalobci žádné zdravotní obtíže nezpozorovali. Výpovědí svědka P. H. byla vyvrácena tvrzení žalobce, že byl u ošetřujícího lékaře kolem 9 hodiny ráno, že měl hnisavou angínu a léčil se antibiotiky, neboť se žalobce dostavil k lékaři před polednem, lékař diagnostikoval katar horních cest dýchacích a antibiotika nepředepsal. Odvolací soud uzavřel, že dne 23. 3. 2017, v době, kdy došlo k jednání, jež je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, žalobce nebyl objektivně zdravotně nezpůsobilý k výkonu sjednané práce