21 Cdo 918/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 918/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru č. 142/88, proti žalovanému AITIA, s. r. o. Vysoké Mýto se sídlem ve Vysokém Mýtě, Ležáků č. 670, IČO 62065840, zastoupenému Mgr. Janem Štanglem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Bří Škorpilů č. 44, o 126.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 105 C 133/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2013 č. j. 19 Co 55/2013-137 doplněnému usnesením ze dne 11. listopadu 2013 č. j. 19 Co 55/2013-142, takto: Rozsudek krajského soudu doplněný usnesením ze dne 11. listopadu 2013 č. j. 19 Co 55/2013-142 (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 12.000,- Kč s příslušenstvím, a kterým bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno) a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 105 C 133/2011-91 doplněný usnesením ze dne 20. prosince 2012 č. j. 105 C 133/2011-107 (s výjimkou výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 12.000,- Kč s příslušenstvím) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích dne 22. 10. 2010 a doplněnou podáním ze dne 6. 10. 2011 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 126.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným uzavřel dne 15. 9. 2009 dohodu o pracovní činnosti na provedení stavebních a montážních prací v době od 16. 9. 2009 do 31. 7. 2010. Tato dohoda neobsahovala ujednání o výši mzdy, pouze bylo dohodnuto, že mzda je splatná „každý 15. den po uplynutí měsíce, v němž byla práce vykonána“. Žalobce pro žalovaného prováděl stavební a montážní práce na stavbách rodinných domů v Belgii v období od 16. 9. 2009 do 26. 10. 2009 a od 3. 11. 2009 do 5. 12. 2009. Za první období měl žalobce podle dohody se žalovaným obdržet mzdu ve výši 100.000,- Kč, obdržel však jen 40.000,- Kč, a za druhé období mu žalovaný nezaplatil vůbec, i když měl obdržet mzdu ve výši 66.000,- Kč. Žalobce opakovaně vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky 126.000,- Kč, naposledy dopisem ze dne 21. 7. 2010, avšak žalovaný na tyto výzvy nereagoval. Žalovaný zejména namítal, že dohoda o pracovní činnosti „nebyla naplněna“, neboť „pomocné práce v malém rozsahu“, které měly být podle ní provedeny, nebyly vzhledem k „následnému nerealizování akcí“ vykonány, a že žalobce měl na práce, které „nárokuje uhradit“, uzavřen „smluvní vztah“ s P. B., jenž na provedené práce v Belgii vystavil dne 31. 12. 2010 fakturu na částku 442.350,- Kč, kterou žalovaný uhradil. Okresní soud v Ústí nad Orlicí – poté, co mu byla věc postoupena na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011 č. j. Ncp 2886/2010-23, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy – rozsudkem ze dne 15. 11. 2012 č. j. 105 C 133/2011-91 doplněným usnesením ze dne 20. 12. 2012 č. j. 105 C 133/2011-107 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 126.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 45.039,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Rudolfa Skoupého a České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí 868,- Kč. Dovodil, že dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 15. 9. 2009 „splňuje veškeré zákonem stanovené náležitosti a byla sjednána platně“, neboť v ní byly uvedeny sjednané práce, které byly vymezeny jako „stavební a montážní práce“, rozsah pracovní doby byl určen tak, že výkon práce v průměru nepřekročí polovinu stanovené týdenní pracovní doby, a doba, na kterou se dohoda uzavírá, byla vymezena od 16. 9. 2009 do 31. 7. 2010. Má za to, že dohodu o pracovní činnosti nelze považovat za neplatnou pouze z toho důvodu, že neobsahuje výslovné ustanovení o výši sjednané odměny v souladu s ustanovením § 138 zákoníku práce (v dohodě bylo ujednáno, že za vykonanou práci přísluší úkolová mzda, jejíž výše zde nebyla specifikována), neboť podle ustanovení § 20 zákoníku práce se právní úkon považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá, přičemž neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Z výpovědí svědků dovodil, že zaměstnanci pracující v Belgii včetně žalobce nebyli v žádném smluvním či jiném vztahu k P. B., nýbrž v právním vztahu k žalovanému na základě uzavřených dohod o pracovní činnosti. Na základě zjištění, že žalobce vykonával pro žalovaného v „prvním turnusu“ od 16. 9. 2009 do 26. 10. 2009 spolu s dalšími dvěma zaměstnanci stavební a montážní práce na třech domech a ve druhém období spolu s dalšími třemi zaměstnanci stavební a montážní práce na dalších třech domech a že byla sjednána odměna ve výši 88.000,- Kč za jeden dům pro všechny zaměstnance a dále odměna ve výši 12.000,- Kč za „dovoz zaměstnanců do Belgie autem žalobce“, dospěl k závěru, že žalobci příslušela za první období odměna ve výši 88.000,- Kč a za druhé období odměna ve výši 66.000,- Kč a dále částka 12.000,- Kč, a že žalovaný je proto povinen - s přihlédnutím k již zaplacené částce 40.000,- Kč - zaplatit žalobci celkem 126.000,- Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 2013 č. j. 19 Co 55/2013-137 doplněným usnesením ze dne 11. 11. 2013 č. j. 19 Co 55/2013-142 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 12.000,- Kč s příslušenstvím, a řízení v tomto rozsahu zastavil (z důvodu zpětvzetí žaloby v této části), ve zbývající části výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 37.398,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.229,- Kč, oboje k rukám advokáta JUDr. Rudolfa Skoupého, a rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí“ náhradu nákladů řízení, a to žalobce 82 Kč a žalovaný 786 Kč. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah, a to z dohody o pracovní činnosti, neboť žalobce jako zaměstnanec vykonával pro žalovaného jako zaměstnavatele dohodnutou práci na stavbě domů v Belgii, a že žádný z provedených důkazů „nepodporuje“ obranu žalovaného, že žalobce byl v pracovním vztahu s P. B., který měl uzavřenou smlouvu o dílo se žalovaným. Dovodil, že dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi žalobcem a žalovaným obsahovala ve smyslu ustanovení § 76 odst. 5 zákoníku práce „konkrétní sjednanou práci“ na stavbách rodinných domů, dobu, na kterou se uzavírá, tj. od 16. 9. 2009 do 31. 7. 2010, a rozsah pracovní doby. Vyslovil názor, že stanovení přesné výše odměny za práci „není při sjednání dohody o pracovní činnosti povinnou náležitostí smlouvy“, neboť zákon ponechává na účastnících pracovněprávního vztahu, jakou formou se dohodnou na sjednané odměně, a pouze stanoví, že odměna nesmí být nižší než minimální mzda (§ 111 zákoníku práce). Uzavřel, že dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi účastníky obsahuje ujednání o odměně ve výši úkolové mzdy a že výslechy svědků i fakturou č. 372010 ze dne 31. 12. 2010 bylo prokázáno, že tato odměna činila 88.000,- Kč za dům a dělila se rovným dílem mezi zaměstnance, kteří na stavbě pracovali. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že soudy vyvodily z provedených důkazů skutková zjištění, která z nich nemohou vyplývat, nehodnotily důkazy v jejich vzájemném vztahu, nevypořádaly se s jeho „argumentačními tvrzeními“ a nesprávně vyvodily závěr o „existenci“ dohody stran o výši odměny za práce žalobce, přestože svědci vypovídali ohledně výše odměny nejednotně a z jejich výpovědí nelze v tomto směru vyvodit „jednoznačný závěr“. Má za to, že z výpovědí svědků vyplývá, že dohoda o pracovní činnosti „nebyla naplněna“ a že žalobce nevykonával pro žalovaného práce, jejichž úhradu nárokuje, neboť práce na předmětných domech v Belgii byly sjednány s P. B., který si k jejich provedení „sjednal práce od žalobce a dále od svědků, kteří byli před soudem prvního stupně vyslechnuti“. Vytýká soudům, že na základě zjištěného skutkového stavu nedošly k závěru, že žalovaný uzavřel smlouvu o dílo s P. B., který byl ve smluvním vztahu se žalobcem, a že proto žalobce může „náhradu za provedené práce“ požadovat po P. B. a nikoliv po žalovaném. Podle názoru dovolatele je dohoda o pracovní činnosti neplatná pro nesjednání výše odměny z dohody podle kogentního ustanovení § 138 zákoníku práce, která je obligatorní náležito