21 Cdo 948/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 948/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:21 Cdo 948/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.948.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pohledávka přednostní Promlčení Insolvenční řízení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 203 odst. 4 předpisu č. 182/2006 Sb. § 648 o. z. § 173 odst. 4 předpisu č. 182/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 948/2025-291 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací č. 852, proti žalovanému JUDr. Pavlu Čížkovskému, se sídlem v Praze 10, V Olšinách č. 2300/75, IČO 66210089, jako insolvenčnímu správci dlužníka AK TOP–INSTAL s. r. o. se sídlem v Trutnově – Dolním Starém Městě, Zahradní č. 75, IČO 25294962, zastoupenému Mgr. Ing. Ivonou Miechovou, advokátkou se sídlem v Praze, Betlémské náměstí č. 251/2, o 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 98/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2024, č. j. 23 Co 376/2024-263, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 23 Co 376/2024-263, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 3. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávkami se zvláštním právem přednosti (srov. § 168 odst. 3 a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona), které se v insolvenčním řízení uplatňují jiným způsobem než přihláškou (postupem podle § 203 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, se vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem (žalobcem), který ji uplatňuje proti osobě s dispozičními oprávněními (žalovanému) u obecného soudu, přičemž nejde o incidenční spor (§ 203 odst. 4 věta první insolvenčního zákona). U takové pohledávky tedy není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod č. 109/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. 29 Cdo 2480/2024, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2021, sen. zn. 29 ICdo 53/2019]. Ze způsobu, kterým věřitelé s „prioritními“ pohledávkami (pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) své pohledávky uplatňují (nikoliv přihláškou pohledávky, ale písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními – srov. § 203 odst. 1 insolvenčního zákona), je zřejmé, že ke stavení promlčecích (prekluzivních) lhůt uplatněním pohledávky nedochází, neboť pohledávka není uplatněna u (insolvenčního) soudu, ale u osoby s dispozičním oprávněním, a má – zjednodušeně řečeno – charakter výzvy k plnění. Neuspokojí-li osoba s dispozičním oprávněním uplatněnou pohledávku dobrovolně, může věřitel podat žalobu na zaplacení u obecného soudu (§ 203 odst. 4 insolvenčního zákona), s níž je (obecně) spojen účinek stavení promlčecích (prekluzivních) lhůt [srov. § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a § 648 a § 654 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)]. „Prioritní“ pohledávku tak nelze „popřít“ v insolvenčním řízení a spor o její pravost a výši je vyhrazen obecnému soudu v rámci řízení o zaplacení; tento spor probíhá zcela obdobně, jako kdyby zde nebylo insolvenční řízení, pouze s tím podstatným rozdílem, že pasivně legitimován je insolvenční správce (je-li osobou s dispozičním oprávněním) namísto dlužníka a obecný soud není oprávněn rozhodnout o lhůtě k plnění (§ 203 odst. 5 insolvenčního zákona). 4. Judikatura Nejvyššího soudu rovněž dospěla k závěru, že podáním přihlášky pohledávky se promlčecí lhůta staví podle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona jen v případě, že se příslušná pohledávka skutečně měla uplatnit přihláškou pohledávky. Jde-li o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se uplatňuje podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, promlčecí lhůta se staví až podáním žaloby podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda věřitel již dříve podal přihlášku takové pohledávky nebo zahájil incidenční spor o pořadí pohledávky ve smyslu § 203a insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2025, sp. zn. 29 Cdo 1637/2025). 5. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v projednávané věci nedošlo v době od 12. 9. 2016 [od podání žaloby u Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu insolvenčního, kterou se žalobce v rámci incidenčního sporu domáhal, aby bylo určeno, že má za dlužníkem pohledávku z titulu nezaplacené mzdy ve výši 335 808 Kč (kterou přihlásil do insolvenčního řízení) a že tato pohledávka je postavena na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou] do 13. 6. 2022 (kdy byl vydán rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 40 ICm 3269/2016, 105 VSPH 278/2022-126, kterým byla žaloba v části týkající se určení, že má žalobce za dlužníkem pohledávku z titulu nezaplacené mzdy ve výši 335 808 Kč, odmítnuta) ke stavení promlčecí doby (lhůty), neboť „žalobce měl a mohl vědět, že pracovněprávní pohledávky jakožto pohledávky ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona se uplatňují podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními (insolvenčnímu správci) s tím, že tímto uplatněním nedochází ke stavění promlčecí doby, přičemž nejsou-li tyto osobou s dispozičními oprávněními uspokojeny, je třeba ve smyslu § 203 odst. 4 insolvenčního zákona podat civilní žalobu na plnění vůči osobě s dispozičními oprávněními (insolvenčnímu správci), kdy teprve podáním takové žaloby dochází ke stavění promlčecí doby“, odpovídá tento jeho závěr – jak vyplývá z výše uvedeného – konstantní judikatuře dovolacího soudu. 6. Namítá-li žalobce, že soudy „nesprávně právně posoudily promlčení či nepromlčení nároku v návaznosti na nesprávné vyhodnocení neplatnosti pracovní smlouvy z roku 2003“, pak přehlíží, že odvolací soud uzavřel, že nároky žalobce na dlužnou mzdu za jednotlivé měsíce v období od května 2012 do března 2016 by byly promlčeny bez ohledu na platnost či neplatnost pracovní smlouvy, a že proto na řešení otázky platnosti pracovní smlouvy žalobce uzavřené dne 1. 6. 2003 napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; tyto námitky proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. 7. Argumentací vztahující se k otázce počátku běhu promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení žalobce vyslovuje pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (obsaženým zejména v odst. 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), aniž by jakkoliv formuloval, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu („judikatury v této věci“, jak sám neurčitě uvádí) se měl odvolací soud – ve vztahu k těmto námitkám – odchýlit, a nejde tak o náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). 8. Posouzení počátku běhu promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení odvolacím soudem je ostatně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího s