21 Cdo 967/2022 – Nejvyšší soud

21 Cdo 967/2022-217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 169/24, proti žalovanému A. H. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze, Wenzigova č. 1004/14, o náhradu za ztrátu na výdělku, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 109/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021, č. j. 23 Co 317/2021-181, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2021, č. j. 32 C 109/2020-122, potvrzen ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným „jen ve výroku o lhůtě k plnění“ a jinak v tomto výroku potvrzen, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2021, č. j. 32 C 109/2020-122, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 20. 5. 2020 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za měsíce leden až březen 2020 částku 21 279 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 279 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení a dále od 1. 4. 2020 do budoucna hradit částku 7 093 Kč za každý měsíc vždy do posledního dne v měsíci. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 9. 2015 byl u žalovaného zaměstnán jako řidič, že pracovní poměr skončil dohodou ke dni 20. 5. 2019, že dne 12. 9. 2016 utrpěl pracovní úraz, když při vykládce zboží se propadly schůdky vedoucí k nákladnímu prostoru automobilu, došlo k pádu z výšky 1,2 m na zem, čímž si žalobce způsobil zlomeninu šestého žebra vpravo a distorzi pravého ramenního kloubu, a že dne 23. 1. 2018 utrpěl další pracovní úraz, když „v pracovní době při zaplachtovávání návěsu za automobilem po podklouznutí na náledí uklouzl a upadl, přičemž se zachytil pravou paží a opětovně si zranil pravý ramenní kloub“. Jak vyplývá ze znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Zdeňkem Šmídem ze dne 5. 3. 2019, trpí žalobce i v současnosti onemocněním pravého ramenního kloubu, které je v přímé příčinné souvislosti s úrazem ze dne 12. 9. 2016. Úraz ze dne 23. 1. 2018 znovu obnovil stejné onemocnění, které vzniklo úrazem ze dne 12. 9. 2016. Žalobci bylo vedlejším účastníkem plněno pojistné plnění z titulu pracovního úrazu, včetně náhrady za ztrátu na výdělku „po skončení pracovního poměru“. Takto vedlejší účastník žalobci hradil až do 31. 12. 2019 částku 7 093 Kč měsíčně. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 4. 2019, č. j. R-15.4.2019-422/700 708 3886, ve znění rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019, č. j. RN-700 708 3886-315-LP, byl žalobci přiznán od 1. 9. 2018 „invalidní důchod II. stupně“ a určena výše invalidního důchodu částkou 8 998 Kč. Od 1. 1. 2020 vedlejší účastník přestal pojistné plnění žalobci vyplácet s odůvodněním, že žalobce nedodal doklad o zvýšení svého invalidního důchodu. I když žalobce tento doklad vedlejšímu účastníkovi doložil, k výplatě náhrady přesto nedošlo a přípisem ze dne 10. 3. 2020 vedlejší účastník sdělil žalobci, že „s ohledem na změnu invalidního důchodu ze stupně I. na invalidní důchod stupně II. a překvalifikování rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu požaduje zpracování nového znaleckého posudku“ a že pozastavuje výplatu náhrady za ztrátu na výdělku. Žalobce se zpracováním dalšího znaleckého posudku nesouhlasil. Má za to, že nedošlo k žádné změně poměrů a že není důvod pro změnu výplaty náhrady za ztrátu na výdělku od 1. 1. 2020. 2. Žalovaný zejména namítal, že po vyléčení následků prvního úrazu žalobce nastoupil opět do zaměstnání a žádné úlevy v zaměstnání nežádal, že po vyléčení následků druhého úrazu a po ukončení pracovní neschopnosti žalovaný nabídl žalobci uplatnění v zaměstnání na pozici řidič lehkého dodávkového vozidla (tzv. pick-up), že tuto možnost však žalobce odmítl a sám žalovanému navrhl skončení pracovního poměru dohodou s uvedením důvodu podle § 52 písm. d) zákoníku práce, přičemž žalovaný tomuto požadavku žalobce vyhověl. Žalovaný je přesvědčen, že není dána jeho „odpovědnost k náhradě škody“, přinejmenším za následek vzniklý úrazem žalobce ze dne 23. 1. 2018, který vznikl v důsledku lehkomyslného jednání žalobce. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce dne 21. 5. 2019 podal u Krajské pobočky Úřadu práce v Brně žádost o zprostředkování zaměstnání, v níž vyjádřil požadavek pracovat na plný úvazek jako řidič-skladník, tedy na shodné pracovní pozici, na které pracoval u žalovaného. Žalovaný má za to, že žalobce je schopen vykonávat práci na shodné pracovní pozici, jakou vykonával za trvání pracovního poměru u žalovaného. Nesouhlas žalobce s vypracováním znaleckého posudku, jímž vedlejší účastník podmínil další výplatu pojistného plnění, je podle žalovaného svobodným a vážným projevem vůle žalobce, jehož důsledky však nemohou jít k tíži žalovaného. 3. Vedlejší účastník uvedl, že po provedení šetření byl žalobci přiznán nárok na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to od 21. 5. 2019 z důvodu utrpěného pracovního úrazu ze dne 12. 9. 2016, že v této době již žalobce pobíral od 1. 9. 2018 „invalidní důchod 1. stupně“ přiznaný převážně pro následky tohoto pracovního úrazu, že proti původnímu rozhodnutí posudkového lékaře ČSSZ však podal žalobce námitky a požadoval zvýšení stupně invalidity, že tento nový posudek ze dne 11. 7. 2019, podle kterého byl žalobci zpětně od 1. 9. 2018 zvýšen stupeň invalidity, a tedy i částka pobíraného důchodu, žalobce vedlejšímu účastníku nedoložil a že vedlejším účastníkem bylo později z nově vystaveného posudku zjištěno, že zde nově figurují i jiná obecná onemocnění, která jsou degenerativního charakteru, a tedy nesouvisí s předmětným pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016 (u žalobce byl tímto posudkem stanoven cervikobrachiální syndrom na podkladě degenerativních změn v oblasti krční páteře, přičemž posudková lékařka J. S. B. konstatovala, že toto postižení se jeví jako posudkově závažnější, a určila ho jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce). Proto se vedlejší účastník rozhodl „ve výplatě“ od 1. 12. 2019 nepokračovat a nechat se souhlasem žalobce vypracovat na náklady vedlejšího účastníka znalecký posudek, který bude zaměřen na zjištění značné, podstatné a převažující příčiny zdravotní nezpůsobilosti k výkonu původní pracovní profese a také na vznik obecného onemocnění a jeho vliv na přiznanou invaliditu. Vedlejší účastník však souhlas žalobce k vypracování znaleckého posudku neobdržel, čímž žalobce neposkytl vedlejšímu účastníkovi potřebnou součinnost při šetření. Vedlejší účastník „v současnosti trvá na názoru“, že hlavní a podstatnou příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je obecné degenerativní onemocnění, které nemá souvislost s pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016. 4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 32 C 109/2020-122, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31 200 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Dalibora Rakouše a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že při jednání „velmi podrobně poučil žalobce, že je na něm, aby dotvrdil a prokázal další skutečnosti, když dosud tato tvrzení nebyla, s ohledem na odlišný právní názor žalobce, vůbec uvedena“, že na žalobci bylo zejména, aby doplnil tvrzení a označil důkazy k tomu, že úraz, který se mu stal, je úrazem pracovním, že dále poučil žalobce, že musí doplnit tvrzení a označit důkazy k tomu, že ke škodě došlo, kdy mělo ke škodě dojít, co bylo příčinou, jaká konkrétní škoda na výdělku vznikla, a k tomu aby doplnil, jaký byl jeho průměrný výdělek před vznikem škody ve smyslu § 351 a násl. a § 271m zákoníku práce, že dále byl žalobce poučen, že musí vylíčit a prokázat, „jaká je příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a škodou“, od kdy do kdy pracoval, od kdy mu byla poskytována náhrada za ztrátu na výdělku do kdy a „z čeho toto bylo vypočítáno“. Současně soud vyzval žalobce, aby doplnil tvrzení a označil důkazy k tomu, z jakého důvodu není v tuto chvíli zaměstnán, případně zda je zaměstnán, jakou pobírá mzdu a od kdy do kdy byl či neb