21 Cdo 98/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 98/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 5. 2004 Spisová značka:21 Cdo 98/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.98.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 38 odst. 3 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 242 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 98/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. Ing. L. K., jako správci konkursní podstaty C. T.-I. S., spol. s r. o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 36/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2003, č.j. 55 Co 436/2002-134, takto : I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 24. 1. 2001 sdělila C. T.-I. S., spol. s r. o., žalobkyni, že s ní v důsledku opakovaného a hrubého porušení pracovní kázně okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala především v tom, že žalobkyně nedodržuje v některých pracovních dnech stanovenou pracovní dobu a v některých dnech dokonce nedochází do zaměstnání vůbec, přestože ji zaměstnavatel písemně více než jednou vyzval k opětovnému nástupu do zaměstnání. Neomluvených absencí se dopustila v roce 2000 dne 20. 12., 21. 12., 22. 1., 28. 12. a 29. 12.; dne 27. 12. 2000 „opustila svévolně zaměstnání v 8:00 a již se nevrátila“. V roce 2001 v zaměstnání nebyla dále přítomna dne 2. 1., 4. 1., 5. 1., 9. – 12. 1., 15. – 19. 1., 22. 1. a 23. 1.; dne 3. 1. 2001 se do zaměstnání dostavila až v 9:14 hod., ale odešla v 9:56 hod. a byla dále nepřítomna, a dne 8. 1. 2001 byla přítomna v zaměstnání jen od 7:45 hod. do 8:07 hod. Žalobkyně se domáhala (žalobou proti C. T.-I. S., spol. s r. o. – dále též jen „původní žalovaná“), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že její nepřítomnost způsobil zaměstnavatel, neboť ji 13. 12. 2000 v 8 hodin ráno „písemně vykázal z pracoviště sjednaného v pracovní smlouvě“ a přestal jí přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv k žádným změnám nedala souhlas a žalované několikrát písemně oznámila, že porušuje zákon a žádala ji o nápravu. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, č.j. 18 C 36/2001-118, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobkyně, která byla u původně žalované zaměstnána se zařazením personální ředitelka a místem výkonu práce CT P., se ve dnech uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru nedostavila do zaměstnání, případně v zaměstnání byla jen krátkou dobu, z důvodu, že nebyla vpuštěna do své kanceláře v 5. patře a byla jí přidělena kancelář v patře druhém, jež byla situována do ulice L. a sousedila s kanceláří, kde byli kuřáci. V případech, kdy se na výzvu zaměstnavatele do zaměstnání dostavila, poté, co nebyla vpuštěna do své kanceláře v pátém patře, opět opustila pracoviště. Tímto jednáním se žalobkyně dopustila zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, neboť porušila povinnost vyplývající z „§ 37 odst. 1 písm. b) zák. práce“ [správně § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce], podle kterého je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci v souladu s pracovní smlouvou ve stanovené pracovní době. Obranu žalobkyně, že se na pracoviště nedostavovala v důsledku toho, že jí nebyla přidělována práce podle pracovní smlouvy, že jí byla přidělena jiná kancelář v jiné společnosti a že tato kancelář byla dle jejího tvrzení hygienicky závadná, odmítl s tím, že nebyla-li žalobkyni přidělována práce podle pracovní smlouvy nebo byla-li přeložena na jiné pracoviště, není to důvod k tomu, aby svévolně přestala do zaměstnání docházet; žalobkyně měla možnost obrátit se na soud nebo na příslušný správní orgán, který je kompetentní k tomu, aby žalovanému uložil povinnost vyplývající z pracovních předpisů, případně na hygienickou správu, která by prošetřila její požadavky na hygienickou závadnost přidělené kanceláře. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2003, č.j. 55 Co 436/2002-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, doručené žalobkyni dne 1. 2. 2001, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná společnost je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 6.375,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 6.150,- Kč k rukám advokáta. Po zopakování důkazu interním sdělením původní žalované ze dne 13. 12. 2000 a na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pracovištěm žalobkyně sjednaným v pracovní smlouvě bylo „CT P. (rozuměj C. T.)“ a že jednostranným opatřením žalované byl žalobkyni znemožněn přístup na toto pracoviště a byla vykázána na pracoviště jiné společnosti. Skutečnost, že obě společnosti, tedy C. T.-I. S., spol. s r. o., a „T. C., s.r.o.“ (správně T. C. P. spol. s r.o.), sídlily v jednom domě, není podle odvolacího soudu pro právní posouzení věci podstatná. Jednáním žalované tak byl žalobkyni znemožněn výkon práce, nehledě na skutečnost, že jí přidělená kancelář v prostorách jiné společnosti postrádala základní kancelářské vybavení pro vyřizování pracovních úkolů. Nezdržovala-li se žalobkyně za této situace v nově přidělené kanceláři, když se několikrát dostavila na výzvu žalované do zaměstnání, a poté, kdy jí nebyl umožněn vstup do prostor žalované, opět pracoviště opustila, nelze její jednání hodnotit jako „zvlášť závažné porušení pracovní kázně“, pro které je možno přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pracovněprávní povinnost vyplývající z ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce porušila především žalovaná společnost, jejíž jednání a postup lze hodnotit jako „šikanózní jednání zaměstnavatele vůči zaměstnanci“. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu původní žalovaná namítá, že „záměnou místa výkonu práce za a s termínem pracoviště“ byla při rozhodování odvolacího soudu ve věci poškozena a bylo jí upřeno právo na rozmístění zaměstnanců na jednotlivá pracoviště ve sjednaném místě výkonu práce. Podle jejího názoru je zjištění odvolacího soudu vadné a nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly za řízení najevo a byly významné pro posouzení věci. Skutečností, že žalobkyně svévolně nechodila do práce a neplnila osobně základní pracovní povinnosti vůči zaměstnavateli, svévolně se vzdalovala během pracovní doby z místa výkonu práce, a to opakovaně, se odvolací soud vůbec nezabýval. Nesprávně též přisvědčil tvrzení žalobkyně, že byla vykázána na pracoviště jiné společnosti a že pro právní posouzení věci není podstatné, že společnosti sídlily v jednom domě. Dovolatelka je názoru, že odvolací soud ze zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní názory a že při hodnocení skutečností nevycházel ze zjištění učiněných v průběhu dokazování soudem prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť argumentace žalované v dovolání neodpovídá skutečnosti, když kancelář, kde chtěla žalovaná, aby žalobkyně setrvávala, nebyla v její dispoziční sféře, a přehlíží, že to byla žalobkyně, která měl snahu situaci řešit a vyzývala k nápravě. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V průběhu dovolacího řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, č.j. 94 K 4/2002-86, byl na majetek původní žalované C. T.-I. S., spol. s r. o., prohlášen konkurs. Správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. Ing. L. K.; ten se zár