21 ICdo 16/2012 – Nejvyšší soud

MSPH 93 INS 905/2010 93 ICm 367/2010 21 ICdo 16/2012U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v insolvenční věci dlužníka Vojenské stavby - státní podnik v likvidaci se sídlem v Praze 8, V Mezihoří č. 1082/2, IČO 00000337, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 905/2010, v incidenčním sporu žalobce Mgr. P. K., jako správce konkursní podstaty úpadce Vojenské stavby CZ a.s. se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 278, IČO 25684965, zastoupeného Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou č. 390/18, proti žalované JUDr. J. L., advokátce se sídlem v Praze 1, Dušní č. 866/22, jako insolvenční správkyni dlužníka, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 ICm 367/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2011 č.j. 93 ICm 367/2010, 101 VSPH 134/2011-71 (MSPH 93 INS 905/2010), takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.086,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Přihláškou ze dne 23.2.2010, doručenou insolvenčnímu soudu dne 24.2.2010, žalobce uplatnil v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníku pohledávku úpadce ve výši 10.452.395,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1.628.855,- Kč za dobu od 24.11.2004 do 2.2.2010. K důvodu vzniku pohledávky žalobce uvedl, že úpadce "ze svých finančních prostředků uhradil regresní náhrady za ztrátu na výdělku bývalým zaměstnancům Vojenských staveb s.p. na místo dlužníka" a že "tak došlo k bezdůvodnému obohacení na straně dlužníka". Poté, co žalovaná tuto pohledávku popřela, se žalobce žalobou podanou u insolvenčního soudu dne 17.5.2010 domáhal, aby bylo určeno, že přihlášená pohledávka úpadce v celkové výši 12.081.250,50 Kč je "po právu". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že úpadce uspokojoval na základě privatizačního projektu ze dne 27.5.1992 o privatizaci majetku dlužníka, schváleného Federálním ministerstvem financí dne 27.10.1992, pracovněprávní nároky zaměstnanců dlužníka, vzniklých z důvodu jeho odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání, ačkoliv k tomu nebyl povinen, neboť tito zaměstnanci ukončili svůj pracovní poměr s dlužníkem ještě před privatizací majetku dlužníka a nedošlo (nemohlo dojít) "k platnému přechodu odpovědnostních vztahů vůči těmto zaměstnancům na společnost Vojenské stavby a.s. a následně ani na úpadce". Žalobce dovozuje, že tímto plněním vzniklo bezdůvodné obohacení, jehož vydání může požadovat ve smyslu ustanovení § 451 odst.2 občanského zákoníku a § 454 občanského zákoníku "jak proti zaměstnancům, jímž plnil, tak proti dlužníku, za něhož plnil, přičemž plnění může obdržet pouze jednou". Naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 občanského zákoníku nebrání podle názoru žalobce ani "pracovněprávní povaha vztahů mezi dlužníkem a zaměstnanci". Žalovaná namítala, že podle ustálené judikatury soudů nemá právo "učinit právní úkon směřující k zániku nároku z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku kterákoliv třetí osoba", neboť "plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu může být způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávních vztahů jeho uspokojením, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí", a že tedy plněním poskytnutým úpadcem pracovněprávní nároky bývalých zaměstnanců dlužníka nemohly zaniknout. Právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 občanského zákoníku navíc vzniká jen tehdy, jestliže "mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného" a jestliže tímto plněním "zanikl dluh dlužníka", což se v projednávané věci nestalo. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.6.2011 č.j. 93 ICm 367/2010-36 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.920,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky. Z výsledků dokazování mimo jiné zjistil, že úpadce dobrovolně poskytoval 19 bývalým zaměstnancům dlužníka plnění na jejich nároky na náhradu škody "v domnění, že na něj přešla povinnost k odškodňování zaměstnanců", ačkoliv ve skutečnosti žádnou takovou povinnost neměl, a dospěl k závěru, že podle ustálené judikatury soudů (zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 323/2003, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) tím "povinnost dlužníka vůči jeho bývalým zaměstnancům nezanikla" a že se proto bezdůvodně neobohatil dlužník, ale jeho bývalí zaměstnanci, kteří přijali od úpadce plnění bez právního důvodu. Protože úpadce nemá právo na přihlášenou pohledávku ani z důvodu náhrady škody, není žaloba důvodná. K odvolání účastníků (odvolání žalované směřovalo pouze proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.10.2011 č.j. 93 ICm 367/2010, 101 VSPH 134/2011-71 (MSPH 93 INS 905/2010) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.530,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že "plněním odškodnění za pracovní úrazy bývalým zaměstnancům státního podniku Vojenské stavby, které poskytl úpadce, nezanikl tento pracovněprávní nárok, neboť to právní předpisy nepřipouštějí", a že proto "nelze pasivní legitimaci dlužníka na straně žalované dovozovat z ustanovení § 454 občanského zákoníku". I kdyby však žalobce "při uplatnění sporné pohledávky mohl postupovat podle ustanovení § 454 občanského zákoníku", muselo by být podle názoru odvolacího soudu přihlédnuto k tomu, že "tím, za koho by úpadce plnil, by byla společnost Vojenské stavby, a.s. jako právní nástupce státního podniku Vojenské stavby, na něhož práva a povinnosti tohoto státního podniku v rozsahu schváleného privatizačního projektu přešla ze zákona postupem upraveným v zákoně č. 92/1991 Sb.", přičemž "tato akciová společnost, na niž v rozsahu schváleného privatizačního projektu přešla ze zákona práva a povinnosti privatizovaného státního podniku, nemohla smluvně převádět závazky z pracovněprávních vztahů v rámci smlouvy o prodeji části podniku" na úpadce. Protože "přihlášenou pohledávku nelze podřadit z hlediska jejich skutkových vymezení pod pohledávku z titulu náhrady škody", musela být žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že "na základě logického, systematického a teleologického výkladu ustanovení § 454 občanského zákoníku nelze formalisticky aplikovat ustanovení § 559 až 569 občanského zákoníku o splnění dluhu a ustanovení § 252 až 257 zákoníku práce o uspokojení nároku na případy vzniku bezdůvodného obohacení v případě plnění třetí osoby za dlužníka", že "pracovněprávní povaha vztahů mezi dlužníkem a věřitelem nemůže být právně relevantní pro naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 občanského zákoníku" a že "poskytnutí plnění třetí osobou není podmíněno souhlasem dlužníka, ale nesmí být plněno proti vůli dlužníka". V případě "plnění třetí osoby jednající v právním omylu za jiného" soudní praxe dovodila "možnost konkurence odpovědnosti podle ustanovení § 451 odst.2 občanského zákoníku a podle ustanovení § 454 občanského zákoníku", neboť v opačném případě by se ustanovení § 454 občanského zákoníku stalo "absolutně neaplikovatelné"; v projednávané věci to znamená, že úpadce "může požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak proti věřitelům, jimž plnil, tak proti dlužníku, za něhož plnil, přičemž požadované plnění může obdržet jen jednou". Žalobce dále dovozuje, že "ve všech případech plnění za jiného je vždy třeba upřednostnit ochranu dobré víry oprávněného věřitele a subjektu poskytujícího plnění na straně jedné před ochranou dlužníka, za něhož bylo plněno, na straně druhé" a že proto nemůže obstát názor, podle něhož úpadce "bez právního důvodu poskytl na místo dlužníka jeho bývalým zaměstnancům plnění mající charakter materiálního zabezpečení, avšak - s ohledem na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře - není zde subjektu, který by úpadci za takto poskytnuté plnění poskytl náhradu". Žalobce rovněž namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého přešly "závazky z pracovněprávních vztahů vůči bývalým zaměstnancům dlužníka uvedené ve schváleném privatizačním projektu na společnost Vojenské stavby, a.s. podle ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť vychází z "mylného předpokladu", že "v rámci privatizace majetku dlužníka došlo ke zrušení podniku bez likvidace podle ustanovení § 11 odst.1 zákona č. 92/1991 Sb." a že tedy "společnost Vojenské stavby a.s. se stala universálním právním nástupcem dlužníka". Žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že tu není "příčinná souvislost mezi prot