21 ICdo 49/2018 – Nejvyšší soud

MSPH 90 INS XY 190 ICm XY 21 ICdo 49/2018-115 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Horizont ISPL v. o. s. se sídlem v Ostravě – Heřmanicích, Koněvova č. 177/61, IČO 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka SKEX a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1683/41, IČO 28209036, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova č. 1285/2, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem v XY, o neúčinnost právních úkonů dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SKEX a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1683/41, IČO 28209036, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2017 č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 20. 5. 2016 se žalobce domáhal určení, že mzdový výměr ze dne 1. 6. 2012 a mzdový výměr ze dne 29. 7. 2013, vydané dlužníkem, a pracovní smlouva ze dne 11. 5. 2012, uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným, jsou vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinným právním jednáním a že platby dlužníka vyplacené žalovanému v celkové výši 1 247 280 Kč a závazky žalobce vůči žalovanému ve výši 1 084 464 Kč, které jsou „evidovány jakožto závazky na roveň majetkové podstatě z titulu dlužných pracovněprávních nároků“, jsou vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinným právním úkonem. Požadoval též, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 1 247 280 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uzavřením pracovní smlouvy a vyplacením mezd ve výši 1 247 280 Kč došlo k neúčinnému právnímu jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona. Sjednání mzdy ve výši 160 000 Kč měsíčně, resp. 80 000 Kč měsíčně od 1. 8. 2013 považoval za nepřiměřené v porovnání s výší „reálných mezd vedoucího managementu a zaměstnanců dlužníka v době, kdy byl původní podnik provozován jako Škoda Export“. Zaplacením mzdy v této výši a uzavřením pracovní smlouvy se jednalo o „neúčinné úmyslně zkracující právní úkony bez přiměřeného protiplnění“ ve smyslu § 242 odst. 3 insolvenčního zákona a rovněž o „úkon zvýhodňující“, neboť došlo k zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2016 č. j. 190 ICm XY (MSPH 90 INS XY) žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění o zahájení insolvenčního řízení dlužníka „usnesením A-2“ Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2014 (sp. zn. MSPH 90 INS XY), o zjištění úpadku „usnesením A-178“ ze dne 20. 5. 2015 a o pracovní smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným a mzdových výměrech, jak bylo tvrzeno v žalobě. Dospěl k závěru, že mzdovému výměru ze dne 1. 6. 2012 ani pracovní smlouvě ze dne 12. 5. 2012 (správně 11. 5. 2012) nelze odporovat podle ustanovení § 240 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť byly učiněny více než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení (6. 1. 2014). Ohledně mzdového výměru ze dne 29. 7. 2013 uzavřel, že k němu „sice došlo méně než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení“, nicméně vzhledem k tomu, že tímto úkonem došlo ke snížení mzdy o polovinu, nelze mu „přisuzovat znevýhodňování ostatních naroveň postavených věřitelů či jednání v rozporu s dobrými mravy dle § 3 tehdy platného občanského zákoníku“. Žalobce neprokázal, že by poskytnutá mzda v období od 6/2012 do 5/2014 byla úkonem bez přiměřeného protiplnění ze strany žalovaného vůči dlužníkovi, a proto byla zamítnuta i žaloba o zaplacení částky 1 247 280 Kč. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16 456 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Krofta, a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalovanému 10 467 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že pracovní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným je platným právním úkonem, neboť „z jejího obsahu neplyne nic, co bylo lze shledat do té míry rozporným se zákoníkem práce“, a to „při vědomí zvláštní ochrany zaměstnance co základní zásady pracovněprávního vztahu (§ 1a) a tehdy účinného znění § 19 zákoníku práce“. Podle názoru odvolacího soudu nelze na danou věc aplikovat závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3045/2011, neboť v tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že „nelze odporovat pracovněprávním úkonům učiněným za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, i kdyby jimi došlo ke zkrácení uspokojení konkursních věřitelů, a to z toho důvodu, že ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, odkazuje co do podmínek odporovatelnosti právním úkonům na § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“. Pro účely nyní posuzované věci je však rozhodné, že insolvenční zákon „má pro odporovatelnost svou vlastní samostatnou úpravu, která její aplikaci na pracovněprávní úkony nevylučuje“. Podle odvolacího soudu nebylo povinností žalovaného zjišťovat „přesný ekonomický stav dlužníka“ před nástupem do funkce obchodního ředitele (a žalovaný ho ani neznal). Ze zjištěného skutkového stavu měl za prokázané, že „žalovaný plnil v rámci možností dlužníka své pracovní úkoly, jezdil na služební cesty, snažil se pro dlužníka získat obchodní zakázky“. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že uzavření pracovní smlouvy nebylo neúčinným právním úkonem; jestliže žalovaný řádně plnil pracovní úkoly, pak žalovanému náležela mzda v pracovní smlouvě sjednaná. Pracovní smlouvě nebylo možné ani odporovat z důvodu, že by se jednalo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, neboť jednoroční lhůta podle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona uplynula. Z žádných důkazů nevyplynulo, že by žalovaný věděl o „existenci závazků dlužníka v době uzavření pracovní smlouvy“, a proto podle odvolacího soudu nelze uzavřít, že by žalovaný sledoval úmysl zkrátit uspokojení věřitelů dlužníka, případně že by měl povědomost o takovém úmyslu dlužníka ve smyslu § 242 insolvenčního zákona. Při svém závěru o tom, že soud prvního stupně rovněž nepochybil, jestliže zamítl „žalobu na určení, že jsou neúčinnými právní úkony závazky dlužníka v celkové výši 1 084 464 Kč“, odvolací soud vyšel z ustanovení § 203 a 203a insolvenčního zákona a uzavřel, že insolvenční zákon v těchto ustanoveních stanoví jediný možný způsob, „jímž mají postupovat věřitelé nárokující si zapravení svých pohledávek jakožto zapodstatových (či na roveň jim postavených)“, z čehož pro účely projednávané věci vyplývá, že „žaloba správce na určení, že věřitelem uplatňovaný nárok je nárokem neúčinným, nemůže obstát“, neboť „je to věřitel, kdo podává žalobu vůči správci“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že pokud soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3045/2011, potom přehlédl, že za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, toto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá. Považoval proto za významné zodpovězení otázky, zda je vzhledem k uváděnému rozhodnutí možné odporovat pracovněprávním úkonům. Za nesprávný považoval též závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným byla platným právním úkonem, neboť podle názoru dovolatele v pracovní smlouvě „nebyl sjednán druh práce“, a v tomto směru proto nebyl správný ani závěr o běhu „jednoroční lhůty k podání odpůrčí žaloby, která měla být správně počítána až k okamžiku uzavření dodatku k pracovní smlouvě (26. 2. 2013)“. Dovolatel dále nastolil právní otázku, zda „mohly být platby dlužníka z titulu mezd žalovanému neúčinnými právními úkony dlužníka“ za situace, kdy „mohla být zcela neplatná pracovní smlouva ze dne 12. 5. 2012 a mzdový výměr ze dne 1. 6. 2012“. V této souvislosti rovněž považoval za rozhodné vyřešení otázky, zda „mohly být platby dlužníka posuzovány s ohledem na tuto věc jako samostatná právní jednání učiněná bez přiměřeného protiplnění; to za situace, kdy v době činných plateb na účet žalovaného byl dlužník ve stavu úpadku“. Podle názoru dovolatele lze na zaměstnance, který je přijat na vrcholovou pracovní pozici s nadprůměrnou mzdou, „hledět rovněž jako na osobu blízkou ve vztahu k dlužníkovi“. Rozhodnutí tedy záviselo na otázce, zda lze na vztah mezi právnickou osobou a zaměstnancem na pozici ve vrcholném managementu