21 ICdo 58/2018 – Nejvyšší soud

MSPH 90 INS 26911/2014 190 ICm 3011/2016 21 ICdo 58/2018-104 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce OC Investment Ltd., se sídlem na Kajmanských ostrovech, Grand Cayman, Windward č. 1, Regatta Office Park, reg. č. HT – 292698, zastoupeného JUDr. Jiřím Vodou LL. M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 85/104, proti žalovanému Horizont ISPL v. o. s., se sídlem v Ostravě – Heřmanicích, Koněvova č. 177/61, IČO 28599373, jako insolvenčnímu správci dlužníka Potraviny Můstek s. r. o., se sídlem v Praze, 28. října č. 377/13, IČO 24266787, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm 3011/2016 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Potraviny Můstek s. r. o., se sídlem v Praze, 28. října č. 377/13, IČO 24266787 vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 26911/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017, č. j. 190 ICm 3011/2016, 101 VSPH 339/2017-64 (MSPH 90 INS 26911/2014) ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. ledna 2018, č. j. 190 ICm 3011/2016, 101 VSPH 339/2017-76 (MSPH 90 INS 26911/2014), takto: Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 22. 8. 2016 domáhal, aby bylo určeno, že pohledávka žalobce ve výši 9.661.033 Kč, sestávající z celkem 132 dílčích plateb z titulu náhrady za plnění poskytnuté zaměstnancům dlužníka Potraviny Můstek s. r. o. ze strany ručitele, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Žalobu odůvodnil tvrzením, že v insolvenčním řízení uplatnil svou pohledávku postavenou na roveň pohledávek za majetkovou podstatou podle ustanovení § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [dále jen „insolvenční zákon] v celkové výši 9.661.033 Kč, vzniklou na základě ručení, které uzavřel se zaměstnanci dlužníka za účelem uspokojení jejich pracovněprávních nároků a které též postupně na účet zaměstnanců uhradil, přičemž k jednotlivým platbám došlo až po uplynutí doby pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení. Dovozuje, že v důsledku jeho plnění dluhu jako ručitelem vstoupil žalobce ve smyslu ustanovení § 1937 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do práv původních věřitelů – zaměstnanců dlužníka, došlo k tzv. subrogaci a žalobce má právo na to, aby mu bylo vyrovnáno to, co plnil z titulu ručení. Dovozuje, že se jedná o úhrady z titulu ručení za pracovněprávní pohledávky, které se podle ustanovení §169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona považují za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Vzhledem k tomu, že při splnění ručitelského závazku dochází k zákonné cesi, tedy k přechodu práva v „plném rozsahu a se všemi vlastnostmi“, pak závěry učiněné Vrchním soudem v Olomouci (v rozhodnutí 3 VSOL 269/2012-P16-11) k problematice postoupení pohledávky Českou kanceláří pojistitelů musí platit i pro regresní nárok ručitele; podstatný je tedy právní důvod pohledávky, nikoliv osoba věřitele, která pohledávku uplatňuje. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, č. j. 190 ICm 3011/2016 – 30 (MSPH 90 INS 26911/2014), bylo žalobě zcela vyhověno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 8. 10. 2014 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a byl prohlášen konkurs na jeho majetek, insolvenčním správcem byl „určen“ žalovaný. „Smlouvami o ručení“ (ze dne 19. 11. 2014 a pozdějšími) převzal žalobce ručitelský závazek k dluhům úpadce vůči svým zaměstnancům z titulu „pracovněprávních nároků“ a v období ode dne 20. 11. 2014 do dne 13. 1. 2015 též podle tohoto ručitelského závazku jednotlivým věřitelům (zaměstnancům úpadce) splnil pohledávky v celkové výši 9.661.033 Kč. Třicetidenní lhůta k podání žaloby podle § 203a insolvenčního zákona byla splněna. Po právní stránce vyhodnotil nárok odkazem na ustanovení § 2018 a § 2021 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 VSPH 258/2010-P119-9, a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 269/2012-P16-11 či 3 VSOL 83/2014- P28-7 dovodil, že uhrazením pracovněprávních pohledávek žalobce ze zákona vstoupil do práv dlužníkových zaměstnanců a jako věřitel má právo na náhradu toho, co plnil, a z pohledu ustanovení § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona jde o pohledávku z pracovně právních nároků – mzdových nároků zaměstnanců a tudíž pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 190 ICm 3011/2016, 101 VSPH 339/2017-64 (MSPH 90 INS 26911/2014), ve spojení s usnesením ze dne 9. 1. 2018, č. j. 190 ICm 3011/2016, 101 VSPH 339/2017-76 (MSPH 90 INS 26911/2014), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „prohlášení žalobce o převzetí ručení za pracovněprávní dluhy je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s § 346c zákoníku práce a žalobce tak nemohl vstoupit do práv zaměstnanců dlužníka na vyplacení pracovněprávních pohledávek“. Podle jeho názoru zákoník práce obsahoval výslovnou úpravu „možného přechodu pracovněprávních pohledávek ze zaměstnavatele na třetí osobu, v daném případě na ručitele, a to v ustanovení § 346c.“. Poukázal na ustanovení § 338 odst. 1 zákoníku práce a cituje ustanovení § 346c odst. 1, 3, 4 a 5 zákoníku práce (zřejmě maje na mysli správně § 346d odst. 1, 3, 4, 5 zákoníku práce), dovodil, že „…Ze shora uvedeného ustanovení zákoníku práce vyplývá, že právní úprava ručení za pracovněprávní závazky… stejně jako úprava… o přechodu práv na ručitele poté, co splnil za dlužníka… nebyla na pracovněprávní vztahy delegována. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 4 zákoníku práce i § 336 zákoníku práce (myšleno zřejmě § 338 zákoníku práce, neboť ustanovení § 336 zákoníku práce se týká doručování písemností) mají kogentní povahu, je třeba učinit závěr, že ručení není způsobilým právním prostředkem zajištění závazku zaměstnavatele nebo zaměstnance v pracovněprávním vztahu.“ Dále uvedl, že „…vycházel také z usnesení Nevyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3294/2011, který se zabýval stejnou problematikou, byť podle zákoníku práce ve znění platném do 13. 4. 2008, nicméně jeho závěry obstojí i podle zákoníku práce ve znění platném v roce 2014…“ Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a předpoklady přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Za nesprávný považuje odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3294/2011, neboť toto rozhodnutí se vztahuje na právní úpravu platnou do dne 13. 4. 2008, a proto je nelze aplikovat na situaci, která je předmětem tohoto řízení, a to již s ohledem na to, kdy došlo k uzavření jednotlivých dohod o ručení a kdy došlo k platbám podle tohoto ručitelského závazku. Má za to, že je nutno aplikovat ustanovení § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění, kdy došlo „k provedení úhrad pracovněprávních pohledávek“, tedy ve znění, že „pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů“. Prosazuje názor, že ručení za pracovněprávní pohledávky zaměstnanců proti zaměstnavateli není zákoníkem práce vyloučeno, neodporuje ani ustanovení § 4 ani § 4a zákoníku práce, není v rozporu se žádnou obecnou zásadou, jimiž se řídí úprava pracovněprávních vztahů, když ručením se postavení zaměstnanců dlužníka nezhoršuje, naopak zajišťuje zaměstnancům řádnou a včasnou úhradu jejich nároků v případě, kdy by jim je jejich zaměstnavatel nemohl poskytnout. Navíc v tomto případě byl závazek ručení převzat na 100 % nároků jednotlivých zaměstnanců, takže tito nebyli nijak poškozeni, ba právě naopak, riziko možné nedobytnosti ručitel převzal na sebe. Má za to, že odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 338 zákoníku práce je naprosto nepřípadný, neboť na řešenou situaci toto ustanovení vůbec nedopadá, stejně tak je naprosto nepřípadná argumentace odvolacího soudu ustanovením „§ 336c odst. 1 zákoníku práce“ a § 336d odst. 3 a 4 zákoníku práce, neboť tato ustanovení opětovně na řešenou situaci nedopadají. Opakuje, že zákoník práce „ke dni provedení úhrad“ připouštěl užití institutu ručení podle zákona č. 89/2012 Sb. a jestliže „žalobce v souladu s § 1937 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. vstoupil do práv zaměstnanců dlužníka, je oprávněn nároky z těchto