22 Cdo 1012/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1012/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2023 Spisová značka:22 Cdo 1012/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1012.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 801/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1012/2023-286 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. P. M., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, proti žalované T. K. K., zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, o určení vlastnického práva k části pozemku, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 11 C 224/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 165/2022-263, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libuše Svobodové, advokátky se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13. Odůvodnění: [1] Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 11 C 224/2020-216, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný pozemek“), který vznikl oddělením z pozemku parc. č. XY (dále jen „pozemek žalované“), oba v k. ú. XY, a to podle vyznačení v geometrickém plánu č. 1193-7720489/2020 ze dne 11. 11. 2020, který učinil přílohou a nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). [2] K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 165/2022-263, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). [3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Považuje ho podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za přípustné, protože napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítla, že soud posuzoval držbu vlastnického práva a dobrou víru žalobkyně pouze ze subjektivního hlediska přesvědčení žalobkyně, že je nový (současný) plot z roku 2003 stále na stejném místě, a neposuzoval je z hlediska objektivního. Odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2205/99, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a sp. zn. III. ÚS 50/04) shledala v tom, že soud nedostál povinnosti objektivního hodnocení skutečností, které ovlivňují existenci či neexistenci oprávněné držby, neboť věc posuzoval subjektivním pohledem žalobkyně. Dále argumentovala, že bylo povinností žalobkyně zachovat náležitou opatrnost, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, a to ve formě zajištění dohledu nad stavbou plotu. Neučinila-li takový dohled, pak zcela očividně nemohla zachovat ani onu běžnou opatrnost. Dále s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1717/2004 namítla, že žalobkyně nemohla být v objektivně omluvitelném omylu ve vztahu k poctivé držbě, protože jí nesvědčila dobrá víra ve vztahu k titulu, na jehož základě žalobkyni mohlo vzniknout vlastnické právo. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nesplňuje základní náležitosti dovolání, resp. není vymezena přípustnost a důvod dovolání. Žalovaná podle ní pouze citovala nepřiléhavou judikaturu, aniž by v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezila, v čem nesprávné právní posouzení spatřuje. V podstatě dovoláním měla zpochybňovat jen zjištěný skutkový stav. K dovolacím námitkám konstatovala, že soudy obou stupňů se v dané věci zabývaly nejen subjektivní, ale rovněž objektivní stránkou vydržení pozemku. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné. [5] Dovolání není přípustné. [6] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [7] Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. [8] V prvé řadě dovolací soud konstatuje, že dovolání neobsahuje řádné vymezení jeho přípustnosti. Bez ohledu na to, že dovolatelka naznačuje potřebu řešení „otázky hmotného nebo procesního práva“, nemůže být – oproti vymezení v dovolání – přípustnost dovolání založena tím, že se odvolací soud odchýlil při řešení takové otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a taková otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jestliže existuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (se kterou dovolatelka souhlasí), nemůže jít současně o případ, v němž je taková právní otázka samotným dovolacím soudem rozhodována rozdílně, protože pak by nemohlo jít o ustálenou rozhodovací praxi. Třetí uváděný důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, předpokládá, že určitá právní otázka dovolacím soudem vyřešena je, ale s takovým řešením dovolatelka nesouhlasí a žádá, aby dovolací soud zaujal – oproti dosavadnímu – odlišný právní názor. Je proto zřejmé, že přípustnost dovolání řádně vymezena není. S velkou mírou benevolence (s ohledem na další část dovolání a jeho obsah, kde dovolatelka uvádí spisové značky jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu) lze snad usuzovat, že má jít o přípustnost danou odklonem rozhodnutí odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu. [9] Dovolatelka v této souvislosti naznačila otázku existence oprávněné držby předmětného pozemku ze strany žalobkyně. [10] Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu. [11] Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. [12] Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. [13] Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. [14] Judikatura Nejvyššího soudu se dále ustálila na závěru, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000) – vychází se z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout,