22 Cdo 1022/2014 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1022/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2016 Spisová značka:22 Cdo 1022/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1022.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 157 odst. 2 o. s. ř. § 128 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 6. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1022/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně P. Ch., zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zaplacení 885 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 386/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. října 2013, č. j. 69 Co 441/2013-277, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 69 Co 441/2013-282, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. října 2013, č. j. 69 Co 441/2013-277, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 69 Co 441/2013-282, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2013, č. j. 21 C 386/2012-245, ve znění opravného usnesení ze dne 1. srpna 2013, č. j. 21 C 386/2012-265, ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto co do částky 665 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II. a III. se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 21 C 386/2012-245, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2013, č. j. 21 C 386/2012-265, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 855 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 855 000 Kč od 4. 12. 2012 do zaplacení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a uložil žalobkyni zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Olomouci na nákladech soudního řízení 3 976 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III.). Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by žalovaný užíval pozemek parc. č. 615/1 v k. ú. N. ve vlastnictví žalobkyně (dále jen „předmětný pozemek“), a to ani jako skládku, neboť žalobkyně takové užívání nijak nespecifikovala co do rozsahu a do doby užívání. Z dokazování pak vyplývá, že stavební materiál se nacházel na předmětném pozemku toliko v době prověřování odstranění palivových nádrží. Na tom ničeho nemění zařazení předmětného pozemku do evidence letištních pozemků, neboť to se nedělo formou správního rozhodnutí, ale evidence byla vyhotovena na základě pasportu vypracovaného z vlastní iniciativy Úřadem pro civilní letectví (dále též jen „Úřad“). Evidence představuje předpokládaný největší rozsah letiště bez ohledu na to, v jakém rozsahu je aktuálně letiště provozováno; rovněž užívání pozemků za účelem provozování letiště nelze z evidence dovozovat. Omezení vyplývající z evidence pozemku jako letištního vedené Úřadem pro civilní letectví nepředstavuje užívání předmětných pozemků žalovaným, který je k provozování letiště neužívá, ani jejich zahrnutí „do evidence neinicioval“. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nabyla předmětný pozemek bez přístupu z veřejné komunikace, přičemž přístup je možný toliko přes sousední pozemky, včetně pozemku žalovaného, který však tvoří neveřejnou část letiště. Omezení volného pohybu na tomto pozemku je dáno podmínkami bezpečnosti letového provozu, a proto se nejedná o omezení vlastnického práva žalobkyně žalovaným, nýbrž o omezení daná specifickou polohou pozemku a skutečností, že žalobkyně předmětný pozemek nabyla, aniž by současně došlo ke zřízení práva umožňujícího žalobkyni přístup na její pozemek. Ke smlouvám uzavřeným mezi žalovaným a vlastníky pozemků sousedících se žalobkyní soud prvního stupně uvedl, že předmětem tohoto řízení je požadavek na úhradu za užívání předmětného pozemku žalovaným a případné uzavírání smluv nemůže mít na předmět sporu vliv. Podle žalobkyně je žalovaný povinen jí platit za omezení jejího vlastnického práva, přičemž z dokazování je zřejmé, že omezení vlastnického práva evidencí předmětného pozemku jako letištního bylo způsobeno postupem Úřadu, který bez vědomí a požadavku žalovaného označil předmětný pozemek za letištní. Vzhledem k tomu neshledal soud důvody pro přiznání jakékoli náhrady. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 69 Co 441/2013-277, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2013, č. j. 69 Co 441/2013-282, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v napadeném rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 665 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 12. 2012 do zaplacení a ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Jelikož nebylo prokázáno, že žalovaný předmětný pozemek užíval, nemohlo dojít na jeho straně k bezdůvodnému obohacení. Správným je i závěr ohledně významu evidence předmětného pozemku jako letištního, když sama evidence nemůže vést k závěru, že žalovaný tyto pozemky skutečně užíval. Úřad pro civilní letectví sice předmětný pozemek eviduje jako letištní, ale žalovaný jej fakticky jako letiště neužívá, ani s tím nepočítá letištní řád, když předmětný pozemek není zahrnut do plochy letiště; nelze tak dovodit, že by se na předmětném pozemku nacházelo letiště žalovaného. Pokud pak byla žaloba zamítnuta z toho důvodu, že k bezdůvodnému obohacení nedošlo, nemohlo jít o překvapivé rozhodnutí. Není pravdou, že by žalobkyně nebyla poučena o formě prokázání nároku a nebyla seznámena s judikaturou vztahující se k věci. Tvrzené omezení vlastnického práva je pak z hlediska otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nerozhodné. Žalobkyně může být evidencí pozemku jako letištního omezena, avšak předmětný pozemek v evidenci vede Úřad pro civilní letectví a nikoliv žalovaný. Pokud žalovaný předmětný pozemek jako letiště neužívá, nevzniká mu bezdůvodné obohacení. Stejně tak z hlediska bezdůvodného obohacení není rozhodné, zda si žalovaný pronajal sousední pozemky. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Žalobkyně se domáhala úhrady z titulu, že předmětný pozemek byl na základě rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví označen jako letištní pozemek. Žalobkyně je omezena ve vlastnickém právu k předmětnému pozemku, neboť byl bez jejího souhlasu označen jako letištní pozemek v souvislosti s provozováním letiště, které je ve správě a vlastnictví žalovaného. Předmětný pozemek se nachází ve vnitřní (neveřejné) části „Letiště Olomouc“, přičemž žalobkyně na něj může vstupovat jedině v doprovodu správce letiště či jiného pověřeného pracovníka, povaze pozemku musí žalobkyně podřídit i případné stavební aktivity. Soudy k věci přistoupily velmi povrchně, když vyšly ze skutečnosti, že žalovaná předmětný pozemek formálně neužívá. Zúžily tak daný problém na otázku faktického užívání předmětného pozemku a zcela ponechaly stranou, že vlastnické právo žalobkyně je fakticky omezeno označením pozemku jako letištního v souladu s územním plánem žalovaného. Omezení vlastnického práva žalobkyně nastává právě v souvislosti s provozováním letiště, tudíž žalovaný by měl nést veškeré důsledky z toho vyplývající a žalobkyni by měla být poskytnuta za omezení jejího vlastnického práva finanční kompenzace. Na tom nic nemění ani skutečnost, že předmětný pozemek není žalovaným fyzicky užíván, přičemž opačný názor soudu, že při fyzickém neužívání žalobkyni ničeho nepřináleží, je třeba odmítnout. Je otázkou právního posouzení, zda uplatněný nárok je možno kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení i za situace, kdy předmětný pozemek nebyl žalovaným fyzicky užíván, ale došlo v jeho prospěch k omezení vlastnického práva, či zda je možno tento nárok posoudit jako právo na finanční kompenzaci z důvodů omezení vlastnického práva vlastníka ve prospěch jiného. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve v