22 Cdo 1032/2014 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1032/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2014 Spisová značka:22 Cdo 1032/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1032.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 149 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1032/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. M., proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 2663/150, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 167/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2013, č. j. 8 Co 411/2013-700, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2013, č. j. 8 Co 411/2013-700, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2009, č. j. 16 C 167/2004-423, rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků a výroky pod body VII. a VIII. o vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení částky 212.116,- Kč z důvodu bezdůvodného obohacení, a to tak, že výrokem pod bodem VII. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 8.000,- Kč s příslušenstvím a výrokem pod bodem VIII. zamítl vzájemnou žalobu co do částky 204.116,- Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval kromě vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo 14. 1. 2004, i o vzájemném návrhu žalovaného směřujícím proti žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení ve výši částky, kterou jí žalovaný zaplatil jako výživné manželky na základě nepravomocného předběžně vykonatelného rozsudku, přičemž žaloba na stanovení výživného manželky byla nakonec zamítnuta. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 14. 1. 2004. Žalovaný zaplatil žalobkyni sám na výživné manželky platbami uskutečněnými v roce 1999 celkem částku 29.140,-Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2001, č. j. 31 C 120/99-100, ve znění opravných usnesení, který se stal předběžně vykonatelným 23. 6. 2001, byl žalovaný zavázán platit žalobkyni na výživné manželky počínaje 4. 3. 1999 částku 4.000,- Kč měsíčně. Srážkami ze mzdy v rámci výkonu rozhodnutí zaplatil na výživné žalobkyně v období od srpna 2001 do června 2003 částku 182.976,- Kč. Žaloba o placení výživného manželky byla nakonec v celém rozsahu zamítnuta rozsudkem, který nabyl právní moci 21. 12. 2004. Žalovaný uplatnil nárok na zaplacení částky 182.976,- Kč u soudu 9. 5. 2005 a nárok na zaplacení částky 29.140,- Kč dne 15. 3. 2007. Žalobkyně vznesla námitku promlčení uplatněných nároků. Soud zvažoval zda nárok žalovaného není promlčen (§ 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - dále jen obč. zák.). Počátek běhu promlčecí doby pak posuzoval v návaznosti na jednotlivé platby srážkami ze mzdy žalovaného a dospěl k závěru, že nepromlčený je nárok pouze ve výši 8 000,- Kč s příslušenstvím, tj. za platby uskutečněné v měsících červnu a červenci 2003. V tomto rozsahu žalobě vyhověl; ve zbytku co do částky 204. 116,- Kč žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem VIII., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 174.976,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 19. 5. 2005 do zaplacení, potvrdil. Žalovaný podal odvolání pouze do zamítavé části rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze do částky 174.976,- Kč. Odvolací soud považoval za podstatné, že žalovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v průběhu řízení u soudu prvního stupně uplatnil dvakrát. Nejprve se podáním doručeným soudu 9. 5. 2005 domáhal zaplacení částky 182.976,- Kč, následně 9. 2. 2007 (čl. 160) u jednání u soudu prvního stupně vzal svůj návrh zpět. Podáním doručeným soudu 15. 3. 2007 (čl. 167) od zpětvzetí odstoupil a trval na projednání svého návrhu. Vzhledem k tomu, že podle § 41a odst. 4 občanského soudního řádu zpětvzetí nelze odvolat, resp. zpětvzetí žaloby lze odvolat pouze tehdy, jestliže takové odvolání dojde soudu nejpozději současně se zpětvzetím, což se v dané věci nestalo, odvolací soud považoval podání žalovaného doručené soudu 15. 3. 2007 za novou žalobu. Zaujal shodný názor se soudem prvního stupně, že nárok žalovaného se promlčel, i když z jiných důvodů, než uvádí soud prvního stupně. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 114 obč. zák., podle kterého promlčecí doba mezi manželi (nejde-li o úroky a opětující plnění) neběží. Začala běžet právní mocí rozvodu manželství, tj. dnem 14. 1. 2004, a uběhla podle § 107 odst. 1 obč. zák. dne 14. 1. 2006. Podal-li žalovaný vzájemnou žalobu 15. 3. 2007, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby, a nemohl proto být se svou žalobou úspěšný. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že námitka promlčení, kterou vznesla žalobkyně, není v rozporu s dobrými mravy. Odvolání žalovaného tak nebylo možné vyhovět. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř. Žalovaný má za to, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud i soud prvního stupně se odchýlily při řešení otázky promlčení nároku žalovaného od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přestože podle obsahu protokolu o jednání z 9. 2. 2007 lze snad usuzovat, že žalovaný vzal předmětný návrh zpět, z jednání účastníků i soudu vyplývá, že se o jednoznačné zpětvzetí nejednalo, neboť soud ve věci meritorně rozhodl, aniž by rozhodoval o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí a žalobkyně na úkon žalovaného reagovala tak, že se domáhala řádného projednání věci a meritorního rozhodnutí. Promlčecí doba vzhledem k výše uvedenému tedy nezačala běžet. Tento názor zastával i dovolací soud v rozsudku č. j. 22 Cdo 3110/2010-561. Žalovaný namítá, že soudy obou stupňů přehlédly, že i kdyby žalovaný skutečně svou žalobu vzal zpět, tak v době od podání jeho návrhu do zpětvzetí, tj. od 9. 5. 2005 do 9. 2. 2007, promlčecí doba neběžela (§ 112 obč. zák.). Nárok žalobce by k okamžiku opětovného podání žaloby nebyl promlčený. Žalovaný má nadále za to, že užití námitky promlčení jeho nároku žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Tuto námitku soudy rovněž nesprávně vyhodnotily. V souvislosti s výše uvedeným navrhuje i zrušení nákladových výroků pod body II. a III. v rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 174.976,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částku za dobu od 19. 5. 2005 do zaplacení a zrušil výroky II. a III. o nákladech řízení a nově rozhodl tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před nalézacími soudy i před dovolacím soudem. Pokud se dovolací soud domnívá, že nejsou splněny podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, nechť rozsudek odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží (§ 112 obč. zák., věta první). V zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 25. ledna 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/1978, jehož závěry jsou použitelné i v současné době, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, publikované v ASPI). &