22 Cdo 1248/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1248/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2021 Spisová značka:22 Cdo 1248/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1248.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Promlčení Dotčené předpisy:§ 30 odst. 11 předpisu č. 254/2001 Sb. § 101 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:24. 1. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 327/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1248/2021-930 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) B. V., narozeného XY, bytem XY a b) J. B., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Václavská 2073/20, proti žalovanému Vodohospodářskému sdružení Kolín, identifikační číslo osoby 61882976, se sídlem v Kolíně, Havelcova 70, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Energie AG Kolín a. s., identifikační číslo osoby 47538457, se sídlem v Kolíně, Legerova 21, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o 4 599 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 313/2013, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 32/2020-865, takto: I.    Dovolání žalovaného se odmítá. II.   Dovolání žalobců se zamítá. III. Žalobci ve vztahu k dovolání žalovaného nemají vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 32 670 Kč – ve vztahu k dovolání žalobců – do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Bc. Tomáše Kasala. V.  Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 32 670 Kč – ve vztahu k dovolání žalobců – do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Ing. Jana Vycha. Odůvodnění: Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků st. par. č. XY, par. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, na kterých je zřízeno ochranné pásmo vodního zdroje I. stupně. Pozemky jsou oplocené, nepřístupné a nelze na nich vykonávat žádnou komerční činnost (vyjma vodohospodářského využití žalovaným), ani soukromou aktivitu. Žalobci jsou dále podílovými spoluvlastníky pozemků par. č. XY a XY tamtéž, na kterých je zřízeno ochranné pásmo vodního zdroje II. stupně. Tyto pozemky jsou vně oplocení; jsou sice přístupné, ale není možné je jinak využívat. Žalovaný je oprávněn k nakládání s podzemními vodami a k jejich odběru, provozovatelem vodovodu je vedlejší účastnice, která vodohospodářský majetek žalovaného užívá. Žalobci usilovali o mimosoudní dohodu o náhradě za omezení užívání pozemků; k dohodě však nedošlo. Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 15 C 313/2013-91, žalobu zamítl. Krajský soud v Praze („odvolací soud“) poté usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 30 Co 164/2015-150, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 15 C 313/2013-630, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 3 538 300 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení 1 061 500 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů (výroky III až VI). Soud prvního stupně dovodil, že díky existenci ochranných pásem přetrvává faktické omezení užívání pozemků. Žalobci se snažili o urovnání vztahů s žalovaným; nárok na kompenzaci jim tedy náleží, a to ve formě jednorázové náhrady podle § 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“). Ochranné pásmo slouží ke komerční činnosti žalovaného, která má obecný dosah; pozemky lze navíc využívat jen pro vodárenské účely. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, proto se uplatní zásada plné náhrady, nejde ani o reparaci možného ušlého zisku. Soud shledal nárok na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve výkonu práva odpovídajícímu právu nájmu (pachtu) na pozemcích bez právního důvodu a bez náhrady jako nedůvodný. Úprava ve vodním zákoně představuje speciální úpravu náhrady za omezení vlastnického práva. V této souvislosti odkázal soud na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, nebo na věc Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. Námitka promlčení, kterou žalovaný vznesl po téměř šesti letech sporu, začne běžet až v okamžiku, kdy omezení zanikne; nastalý stav je však trvající, a proto soud námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. I kdyby byla uplatněna včas, byla by uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 32/2020-865, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI). Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru o vyloučení souběhu nároků na náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům a na vydání bezdůvodného obohacení. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3786/2007, a na navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 2995/09, a také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. Soud prvního stupně však nesprávně posoudil otázku promlčení nároku na jednorázovou náhradu. Náhrada za omezení vlastnického práva ochranným pásmem vodního zdroje se poskytuje jednorázově; nejde o nárok z bezdůvodného obohacení ani o nárok na náhradu škody. Počátek tříleté promlčecí doby je vázán na skutečnost, kdy k omezení vlastnického práva došlo (k tomu viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 18/2013 civ.). Počátek promlčení nelze vázat ani na ukončení omezení vlastnického práva zřízeným ochranným pásmem, tak jak to učinil soud prvního stupně, neboť nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva lze bezpochyby uplatnit ještě v době, kdy je vlastnické právo omezeno (tak jako tomu bylo v tomto případě). Promlčecí lhůta k uplatnění nároku žalobců běžela od 6. 3. 1998 (účinnost změny vodního zákona zákonem č. 14/1998 Sb., kterým se upravil nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastníka pozemku, na kterém bylo zřízeno ochranné pásmo vodního zdroje); žaloba byla podána po více než 15 letech od vzniku nároku, námitka promlčení tak byla uplatněna správně. K otázce dobrých mravů, ve spojení s uplatněním námitky promlčení, uvedl odvolací soud, že žalobci otáleli s uplatněním svého nároku u soudu. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nemohli důvodně očekávat dobrovolné plnění nebo dohodu s žalovaným a marné uplynutí promlčecí lhůty tak nebylo způsobeno tím, že by spoléhali na kladný výsledek mimosoudního jednání či ujišťování žalovaného o jeho plnění. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009. Žalobu navíc podali žalobci až více než rok poté, co žalovaný mimosoudní řešení věci odmítl. Proti rozsudku podali žalobci i žalovaný dovolání. Žalobci přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Žalobci označují čtyři otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny, a to: 1) promlčení jednorázové náhrady dle § 30 vodního zákona, 2) zda lze v otázce promlčení náhrady dle § 30 vodního zákona za daných okolností vycházet z právní úpravy promlčení bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody, 3) zda lze v otázce promlčení náhrady dle § 30 vodního zákona za daných okolností využít § 10 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a posoudit právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádán