22 Cdo 1252/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1252/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1252/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1252.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1029 odst. 1 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1033 odst. 1 o. z. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1252/2024-786 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka , a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D. ve věci žalobců a) A. N., b) V. V. a c) M. B., všech zastoupených JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalovaným 1) T. K. a 2) Y. K., zastoupeným JUDr. Stevem Georgesem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 693/5a, o povolení nezbytné cesty, eventuálně určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 46/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2023, č. j. 13 Co 140/2021-720, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2023, č. j. 13 Co 140/2021-720, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se domáhali povolení nezbytné cesty ke svému pozemku v chatové oblasti s tím, že cestu přes pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví žalovaných jejich právní předchůdci užívali k průchodu a průjezdu od 60. let minulého století, v roce 2016 však byla cesta znepřístupněna, jinou možnost přístupu nemají. Eventuálně se domáhali určení, že pozemek parc. č. XY je zatížen věcným břemenem cesty ve prospěch pozemku parc.č. XY, a to v šíři dvou metrů od pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, podle kupní smlouvy ze dne 7. 2. 1964 uzavřené mezi A. B., A. B., F. W. a J. W., podle geometrického plánu, který předložili. 2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2021, č. j. 7 C 46/2017-407, ve spojení s rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 7 C 46/2017-413, povolil nezbytnou cestu přes pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, a to ve formě služebnosti cesty spočívající v právu každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, ve stejném katastrálním území a každé osoby oprávněné k užívání budovy č. ev. XY či její části dopravovat se přes služebný pozemek lidskou silou či motorovými vozidly, v rozsahu dle geometrického plánu specifikovaného ve výroku I a žalobcům uložil povinnost zaplatit rovným dílem za zřízení věcného břemene žalovaným oprávněným společně a nerozdílně 200 000 Kč. Vyslovil, že geometrický plán specifikovaný ve výroku I je součástí rozsudku (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 7 C 46/2017-413, doplnil soud prvního stupně rozsudek o výrok o nákladech řízení vzniklých státu. 3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o povolení nezbytné cesty i žalobu na určení věcného břemene (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III). 4. Odvolací soud doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že kupní smlouvou ze 7. 2. 1964 bylo platně zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemek parc. č. XY (dříve XY) ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. XY a XY (dříve XY), a dále věcné břemeno cesty přes pozemek parc. č. XY (dříve XY) a XY (dříve XY), ve prospěch pozemků XY, XY a XY (dříve XY), a to v rozsahu dle geometrického plánu z roku 1964, na který smlouva odkazuje. Práva z věcného břemene však byla nejpozději k 3. 2. 2019 promlčena, do tohoto data žalobci svá práva u soudu neuplatnili. Na určení existence věcného břemene cesty nemají žalobci dle názoru odvolacího soudu naléhavý první zájem, neboť nebylo zapsáno do katastru nemovitostí a je promlčené. 5. Vyšel dále ze zjištění, že žalobci sice nemají dostatečné spojení s veřejnou cestou, současná konfigurace terénu pozemku parc. č. XY však neumožňuje v části vymezené geometrickým plánem průjezd dvoustopými motorovými vozidly na pozemek parc. č. XY, ani jiné umístění cesty na tomto pozemku není možné pro podélný sklon. V minulosti byla sice cesta přes pozemek parc. č. XY využívána i pro průjezd motorovými vozidly, současná vozidla jsou však kvalitnější. Povolení dvou nezbytných cest přes různé pozemky (jinou pro chůzi a jinou pro průjezd motorovými vozidly) zákon nepřipouští. Průjezd motorovými vozidly a současně průchod nelze realizovat ani přes jiné sousední pozemky. Přestože navrhovaná cesta je nejpřirozenější a odpovídá historickému využití, odvolací soud neshledal podmínky pro povolení této cesty jako nezbytné, neboť spojení s jinou veřejnou cestou je možné pro účely průchodu i průjezdu motorových vozidel realizovat přes jiné pozemky, než přes které žalobci povolení nezbytné cesty žádali (od veřejné cesty na pozemku parc. č. XY přes pozemky p. č. XY, XY, XY a XY, případně i přes pozemek parc. č. XY, v jehož horní části je sklon mírnější). II. Dovolání 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, kterým napadají rozhodnutí dovolacího soudu v celém rozsahu, a jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 7. Odvolacímu soudu vytýkají, že nezbytnou cestu nepovolil, přestože nebyla splněna žádná ze zákonných podmínek, pro které lze povolení nezbytné cesty odepřít, ignoroval některé závěry znalce a závěr o nemožnosti průjezdu vozidel učinil na základě domněnky a v přímém rozporu s výpověďmi svědků. K existenci vhodnější varianty přístupu neprovedl odvolací soud žádné dokazování a nevypořádal se ani s tím, že taková varianta by si vyžádala zásah do práv více různých vlastníků. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek: 1) Je v souladu s hmotným právem, aby soud zamítl žalobu na zřízení nezbytné cesty z jiných důvodů, než jsou výslovně uvedeny v ust. § 1032 odst. 1 a odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) jsou-li splněny všechny pozitivní podmínky dle § 1029 odst. 1 o. z.? (odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1587/20, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, 22 Cdo 3242/2015, 22 Cdo 5409/2015, 22 Cdo 5100/2016 a 22 Cdo 4843/2017). Uvádějí, že žaloba na povolení nezbytné cesty je dostatečně určitá, pokud se z ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 a 22 Cdo 4103/2016), soud tak měl poučit strany o právním názoru a provést další dokazování tak, aby mohlo být rozhodnuto v souladu s judikaturou, tedy sám určil, kudy cesta povede a případně blíže vymezil i obsah práva cesty, nikoli žalobu zamítnout. 2) Lze zamítnout žalobu na zřízení nezbytné cesty jen na základě závěrů znaleckého posudku o tom, že cesta na služebném pozemku v části vymezené zpracovaným geometrickým plánem aktuálně neumožňuje průjezd osobních motorových vozidel? 3) Je zákonným důvodem pro zamítnutí návrhu na zřízení nezbytné cesty tvrzení soudu s odkazem na jinou vhodnější trasu, k níž však nebylo prováděno žádné dokazování a jejíž trasa ani rozsah nebyl zkoumán ani soudem popsán? Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, 22 Cdo 268/2023, 22 Cdo 2711/2011, 22 Cdo 1897/2004, 22 Cdo 38/2005 a 22 Cdo 752/2021 a dodávají, že úvaha odvolacího soudu o jiné možnosti spojení s veřejnou cestou není řádně odůvodněna a je zjevně nepřiměřená (k tomu odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1774/2019, 22 Cdo 1344/2012 a 22 Cdo 912/2019). Byl správný postup odvolacího soudu, který sám zopakoval a de facto v plném rozsahu provedl nové dokazování, aniž by věc vrátil soudu I. stupně k provedení tohoto dokazování a novému rozhodnutí, když došlo ke zcela zásadním změně právního posouzení odvolacím soudem? Odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06 a IV. ÚS 1247/20 a odvolacímu soudu vytýkají, že jim neposkytl poučení podle § 118a o. s. ř. a postupoval v rozporu s § 213 odst. 4 o. s. ř. 8. Pokud by dovolací soud naznal, že k takové otázce dosud ustálená rozhodovací praxe není, odkazují na předpoklad přípustnosti dovolání ohledně neřešených právních otázek. Dovolání považují za přípustné rovněž proto, že jde o otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, popř. otázky zakládající rozpor s judikaturou Ústavního soudu.